Rizika synodality, která koketuje s tekutostí pravdy
Když se ohlédneme za rokem 2023, jednou z mediálně zvýrazněných událostí ve světové církvi byla pokračující Synoda o synodalitě. V únoru se v Praze uskutečnilo evropské kontinentální setkání a synodální témata byla po celý rok přítomná v četných organizovaných setkáních na různých úrovních. Shrnutí synodálního dění můžeme sledovat u řady účastníků.[1] Jsou vyzdvihována mnohá pozitiva i některé negativa synodálních diskusí, mluví se o četných příležitostech, které se před námi otevírají.
AI a stopy vedoucí k marxismu
V říjnu 2023 se v Kroměříži konala v rámci 9. ročníku diskusního cyklu Fórum dialogu přednáška prof. Tomáše Halíka s názvem Synodalita na cestě od katolicismu ke katolicitě[2]. Název mne zaujal, protože jsem nerozuměl, proč oddělovat katolicismus a katolicitu jako počáteční a koncový bod cesty. Jako vystudovaný kybernetik užívající AI nástroje při své práci jsem tedy zadal umělé inteligenci dotaz na souvislosti a protiklady katolicismu a katolicity, a obdržel následující odpověď:
Katolicita a katolicismus jsou dvě stránky téže mince a jsou úzce propojeny. Katolicita odkazuje na univerzálnost a celistvost církve, což je základní princip, který je hluboce zakotven v křesťanském učení. Katolicismus na druhé straně odkazuje na konkrétní tradici a praxi v rámci křesťanství, která je spojena s římskokatolickou církví.
Oba pojmy jsou součástí širšího křesťanského diskurzu a nejsou na sobě vzájemně vylučující. Naopak, jsou to dva aspekty téhož fenoménu. Oddělování nebo stavění těchto pojmů do protikladu by mohlo vést k nedorozuměním nebo zkreslení jejich skutečného významu a vztahu.
(Bing – ChatGPT4, říjen 2023)
Tato automatizovaná rešerše se blížila mému vlastnímu pochopení, proto jsem „týral“ umělý jazykový model dalšími dotazy o původu pojmů a souvislostech v rámci dialogu. Přes různé protestantské teology z 80. a 90. let jsem se v odpovědích AI a vyhledávačů dostal až ke jménu francouzského komunisty Rogera Garaudyho a k jeho knihám Církev, komunismus a křesťané a Od klatby k dialogu. To jméno jsem neznal, součástí mého povinného absolvování marxismu-leninismu na vysoké škole v letech těsně před r. 1989 nebylo. Překlady jeho děl však u nás v 50. a 60. letech minulého století evidentně patřily do marxistické knihovničky. Na výše uvedené přednášce a následné besedě jsem slyšel mnoho pozoruhodného o nutnosti dialogu, o specifické periodizaci dějin, o pojetí katolicity a katolicismu, o nedokonalé teologii a monarchizaci papežství, o liberální demokracii jako nejlepší formě nejen pro společnost, ale i pro církev, atd. Jako posluchač, který si udělal svůj domácí úkol, jsem se na přednášce i ptal po souvislostech s pohledem Rogera Garaudyho, protože mi řada náhledů prof. Halíka připadala obdobná. Odpověď se převážně soustředila na to, že nástroje AI dnes často nespolehlivě halucinují… Taková reakce přirozeně podnítila mou zvídavost a motivovala mne k hlubšímu studiu. Následující měsíce jsem si tedy pročetl Rogera Garaudyho a začal si „dělat jasno“ v nejrůznějších tezích souvisejících se Synodou o synodalitě a s jejím dosavadním průběhem.
Dvě plíce marxismu
Papež Jan Pavel II. často připomínal, že Evropa musí dýchat oběma plícemi. Potřebujeme obě dlouhá léta oddělené poloviny katolické církve – západní i východní. Podobnému rozdělení díky železné oponě a dvěma různým systémům však čelil i marxismus. Zatímco na Východě zvítězil marxismus-leninismus, na Západě se marxismus vyvinul do zcela jiné podoby. Typickým východním marxistou byl umouněný bolševik či lidový milicionář, často dělnický kádr, který si udělal večerní maturitu a dvakrát měsíčně si jezdil se soudruhy v pracovní době zastřílet ze samopalu a obrátit do sebe pár stakánků vodky či slivovice. Západním marxistou byl však typicky salónní komunista, často distingovaný akademik s mnoha tituly, v klidu žijící z pěkného platu a grantů, na které vydělávala kapitalistická ekonomika s podstatně lepší výkonností než ekonomika států budujících tzv. rozvinutou socialistickou společnost. Nám, kdo jsme byli nuceni na vysokých školách studovat marxismus-leninismus, však mylně marxismus splýval s realitou, kterou jsme kolem sebe viděli a zažívali. Po roce 1989 jsme si mnozí mysleli, že je každému jasné, že marxismus je slepá cesta. To však byl veliký omyl. Ano, východní marxismus je až na Čínu a Severní Koreu prakticky mrtvý, západní marxismus je však naopak velmi živý.
Podstata marxismu: „vědecká“ rebelie proti pravdě
Ačkoliv v některých otázkách společného dobra je spolupráce s marxisty možná[3], odhady říkají, že díky Marxovým myšlenkám přišlo o život celosvětově 60 až 100 milionů lidí[4]. Jeden přítel mi vyprávěl, jak po vystoupení z letadla ve Venezuele první obří billboard na letišti nesl nápis Socialismo o muerte!, tedy Socialismus nebo smrt! Heslo by přitom správně mělo znít Socialismo y muerte!, tedy Socialismus a smrt! Marxismus ovšem není smrtonosný náhodou: Karl Marx psal totiž nejprve vášnivě o skutečném pekle, až následně vytvářel a vylíčil to své vlastní peklo marxistické. Pro křesťany je dobré vědět o poezii, kterou psal několik let před vytvořením Komunistického manifestu (1848) v básni Hráč:
„…pekelné výpary, které stoupají a naplňují mozek, dokud se nezblázním a mé srdce se úplně nezmění.
Vidíš ten meč? Kníže temnot prodal svazek.
Pro mě bije čas a dává znamení. Stále odvážněji hraji tanec smrti.“[5]
Podstatou učení Karla Marxe je trvalá, „vědecká“ rebelie proti všemu zavedenému a fungujícímu, na prvním místě proti Bohu. Marx, potomek rodičů z rodin rabínů, kteří se stali luterány, se stal ateistou a obrátil se proti Bohu i svému národu. Vlastním základem marxismu tedy není třídní boj ani ekonomika, jak nás kdysi povinně učili. To jsou jen milníky na Marxově cestě, tehdy to bylo zajímavé téma, které mohlo účelově posloužit k rozbíjení zavedených institucí a společenského pořádku. Základním nástrojem východního marxismu byl násilný třídní boj a diktatura proletariátu, kterou se podle přesvědčení marxistů pomáhalo nejen utlačovaným dělníkům a rolníkům, ale osvobozovali se i kapitalisté od závislosti na kapitálu – penězích. Základním nástrojem akademického západního marxismu se staly přednášky, knihy, debaty a aktivismus proti všemu zavedenému a proti všem fungujícím institucím. Co byl pro bolševiky kulomet a lidové milice, to je pro západní marxisty bezbřehý dialog a propaganda ve vstřícných médiích.
Hlavním objektem nenávisti marxistů obou křídel se ovšem stala náboženská víra – judaismus a křesťanství. Důvodem je vztah k Bohu, protože obě náboženství trvají jako klidná síla na neměnné části svého Bohem svěřeného úkolu ke světu, aniž by se současně uzavírala dialogu.
Marxismus z principu bojuje proti všemu nadčasovému. Když si Marxovi přátelé začali říkat marxisté a mluvili o marxismu, Karl Marx je napomínal, protože to bylo nevědecké – žádný ismus přece nemůže existovat, tedy ani marxismus.[6] V Marxově pojetí se věda stále vyvíjí a nemůže mít žádné neměnné základy. Je tedy třeba vědět, že sociolog Zygmunt Bauman sice přišel s pojmem „tekutosti“ naší doby, ale ve skutečnosti jen výstižně pojmenoval hlavní dogma marxismu.
Každý, kdo povinně prošel marxistickým studiem, slyšel tu pozoruhodnou tezi o pravdě: jediným kritériem pravdivosti revoluční teorie je revoluční praxe. Pravdivé je tedy to, co se marxistům podaří prosadit. Žádné jiné kritérium pravdivosti není – to, co děláme, je pravda, protože to děláme. Podstatný je na Východě zpravidla revoluční nebo na Západě zpravidla evoluční proces, praktická cesta.
Marxistické tvrzení o „vědeckosti“ je absurdní i podle induktivního pojetí vědy: (1) Marxismus je praxe, nikoliv teorie, jak o sobě sám tvrdí. (2) Není založen na datech a zdůvodněních. (3) Není vyvratitelný, testovatelný ani falzifikovatelný, tedy je sám specifickým náboženským dogmatem.[7] Východní marxistický pokus o ideální společnost byl tragickým a krvavým omylem, kdybychom hodnotili praxi. Finální ránu tzv. vědeckosti marxismu ovšem zasadily informační vědy. Zakladatel kybernetiky Norbert Wiener, přítel prezidenta Masaryka a přímý potomek Maimonida, otevřel cestu dematerializaci vědy: „informace není ani hmota, ani energie“. Tím pohřbil základní marxistický předpoklad o prioritě hmoty. Kybernetika je ze své podstaty vědou metafyzickou, aniž by ovšem kvůli tomu byla jakkoliv strnulá. Přijmeme-li navíc výtečnou klasifikaci pavěd Ivana M. Havla, je marxismus pavědou šarlatovou až bezelstnou, protože mnozí marxisté poctivě věří tomu, co říkají…[8]
Církev a synagoga samozřejmě zásadně překážejí, protože trvají na Boží pravdě nezávislé na lidských teoriích a ještě méně na lidské praxi. Marxista však žádnou nadčasovou pravdu neuznává, protože vrcholem dějin je právě marxistický pohled. Pravda je redukována na „ideologii“, pravdou se stává pouze to, co funguje. Tedy pokud to právě nefunguje, potom to není „pravda“! Pokud spolu většina lidí před svatbou spí nebo je v průběhu života nevěrná, potom je potřeba opravit příslušné Boží přikázání, že sex patří výlučně do manželství muže a ženy. Je totiž podle marxistické konstrukce pravdy úplně nepravdivé. A ještě horší je to v případě lhaní…
Základní metodou boje západního marxismus je dialog. „Nejtěžší není vždy problémy vyřešit. Někdy je nejtěžší je vytyčit“, tvrdí Roger Garaudy.[9] Protože neexistuje žádná nadčasová pravda, neexistují žádná témata, která bychom neměli stále znovu a znovu rebelsky rozechvívat. Stále musíme diskutovat o všem. Snem každého marxisty je tedy přesvědčit zejména katolické křesťany, že předmětem diskuse musí být také každé církevní dogma a každá biblická věta, tedy stále tzv. otevírat všechna témata. Rebelství („nebudu sloužit“) je považováno v marxismu za ctnost, zatímco Ježíšova ctnost poslušnosti až k smrti na kříži za nepřijatelné utopické pobláznění.
Je to tak trochu ďábelská metodika, protože pád prvních lidí na počátku první Mojžíšovy knihy začal právě prvním dialogem o prvním Božím příkazu. Had symbolizující otce lži pokládá absurdní otázku: „Jakže, Bůh vám zakázal jíst ze všech stromů v zahradě?“ Eva na ni odpovídá polopravdou a had ji následně další lží přesvědčí, aby zkusila být jako Bůh a rozhodovala si sama o tom, co je dobro a co je zlo. Církev se pokušení stále se opakujících diskusí úplně o všem brání již po tisíciletí právě definicí kréda, dogmat, katechismů, papežských stanovisek navazujících na slova Písma a v ideálním případě na předchozí stanoviska (tradici) v této věci.[10] Roma locuta, causa finita.[11] Nemuset mluvit stále dokola o všem je totiž osvobozující a uvolňuje to mentální kapacitu k hlubšímu promýšlení již existujícího či k rozvoji skutečných zcela nových témat typu umělá inteligence.
Hned úvodní věty Duchovního úvodu prof. Tomáše Halíka k evropskému kontinentálnímu setkání synody v Praze 6. 2. 2023 jsou proto pozoruhodné: „Když se křesťanů na počátku jejich historie ptali, co je na jejich praxi nového, zda je to nové náboženství nebo nová filozofie, odpovídali: Je to cesta. Je to cesta následování toho, který řekl: Já jsem Cesta. K této vizi se křesťané v průběhu dějin neustále vraceli, zejména v dobách krize.“ Možná se skutečně někdo ptal křesťanů jako první na jejich praxi, nikoliv spíše na to, komu a čemu věří. Skutečně však Ježíš někdy řekl jen to, že je Cesta? V Janově evangeliu Ježíš odpovídá svému učedníku, který se shodou okolností jmenoval Tomáš, a kterému právě nestačilo jen vyjádření o cestě, protože chtěl znát cíl cesty, chtěl vědět, kam jde. Ježíš proto svou identitu popsal třemi základními pojmy v jedné větě – Já jsem Cesta, Pravda a Život[12]. Pokud z těchto tří klíčových konceptů dva odfiltrujeme, má to samozřejmě své důsledky. Místo úzké a funkční cesty k věčnému životu s Bohem se můžeme ocitnout na dlouhé, falešné a pohodlné cestě daleko od Boha. Nevíme-li, kam jdeme, každá cesta je dobrá.
Krize stále a všude
Marxismus je permanentně v krizi. Což je ovšem pochopitelné, když si řekneme, že neexistuje žádná trvalá pravda. Marxistům krize vyhovují, jsou na ně zvyklí a také je potřebují k udržení dialogu úplně o všem. Snem každého marxisty je proto další reformace v církvi. Touží, aby se do krize dostali i všichni ostatní, zejména politika a církev. Krize je vždy také příležitostí k revoluci, je to marxistický business-as-usual.
Důsledkem je, že marxisté bojují i proti každému „dogmatismu“, který se vztahuje již k zítřku.[13] Cíl se zakazuje nebo je nejasný. Vzpomínám si na vtip z doby budování socialismu u nás: Co na tom, že není k dostání toaletní papír a menstruační vložky, již dnes musíme udělat vše, abychom komunismus v roce 2843 skutečně vybudovali!
Marxisté se proto netrápí tím, co jejich proniknutí úplně do všeho přinese. Nemají plán, kam chtějí dojít. Theodor Adorno, čelný představitel marxistické tzv. frankfurtské školy, přímo přiznává: „Na otázku A co dělat? nejčastěji umím odpovědět jediné: Já nevím.“[14]
Ve své rigorózní práci nazvané Křesťanství jako utopie Tomáš Halík přijímá „Leninovu interpretaci marxismu, podle níž „marxisté přijímají bezpodmínečně z Marxovy teorie jen drahocenné metody“[15]. Překvapením pro mne bylo zjištění, jak dobře Halík zná dílo již zmíněného Rogera Garaudyho, když jeho závěry v práci nejen vysvětluje, ale i zobecňuje a kreativně rozvíjí:
„Snad jediným vskutku pozoruhodným náběhem k radikálně dialektické interpretaci dějin křesťanství je Garaudyho rozlišení mezi „konstantinskou“ a „apokalyptickou“ tradicí v křesťanství… na rozdíl od Garaudyho vymezujeme dva póly křesťanství jako pól ideologický, vycházející z mýtického chápání světa, a pól utopický vycházející z víry jako společenskokritické praxe, orientované na absolutní budoucnost.“[16]
Marx sám považoval náboženství za opium lidstva. Garaudy však upozorňuje, že „nelze pojímat boha jako to, co se stále tvoří a stále rodí. Nejkrásnější a nejvznešenější jméno, jež je tomuto požadavku možné dát, je člověk.“[17] Marxisté se stále pokoušejí redukovat nebe na ráj na zemi, Boha redukovat na člověka, a vědu na marxismus. Protože marxistická sociologie chápe křesťanské pojmy především politicky, aproximuje si je politickými termíny ideologie a utopie. Křesťanství však není především věrouka a tradice („ideologie“) ani především eschatologie a naděje v nebi („utopie“). Tyto prvky tam jsou, ale skutečnou podstatou víry je živý vztah k živému Bohu, který existuje nad časem a stále jedná v čase, tady a teď. Proto Ježíš neříká „až jednou budu s vámi“, ale „já jsem s vámi, po všechny dny“. Stejně tak Mojžíš slyší od Boha „Já jsem, který jsem“. To ovšem marxisté pochopit nechtějí a přiznat nemohou, protože by to znamenalo uvěřit v Boha a jeho dnešní současnost.
Velkým Garaudyho tématem je pochopitelně nutnost dialogu. Podívejme se však blíže na některé ony „drahocenné metody“, které marxisté používají, protože „existovat znamená pro marxistu tvořit“.[18]
Antagonismy – vytváření a prohlubování
Jednou ze základních metod marxistické činnosti je stálé hledání a vytváření rozporů, antagonismů. Marx sám to udělal v případě rozporu dělnická třída vs buržoazie. Ač sám patřil k vrstvě nejbohatších lidí v Anglii, k věření předložil třídní boj a revoluci. Celou historii Marx vysvětluje jako historii rozporů – třídních konfliktů a vykořisťování. Proto i dnešní marxistické inspirace hledají další a další konflikty, o kterých lze vést dialog jako hlavní cíl, prohlubovat rozdíly, vymezovat se blahosklonně pro jednu či druhou stranu. Namátkou zmiňme konflikty např. muži vs ženy, heterosexuálové vs LGBT, bílí vs barevní, průmysl vs ochrana životního prostředí, konzervativci vs progresivisté, klerikové vs laici, velkoměsta vs venkov, katolicismus vs katolicita, církev africká vs evropská, atd. Zatímco úkolem křesťana je vytvářet jednotu, pokoj a spojovat v pravdě, marxisté se snaží rozpory udržovat a zvýrazňovat, protože to umožňuje postavit se do čela „pokroku“ tj. politicky je využít. Církevní „politika“ v tom není pro marxistické metody žádnou výjimkou. Když Bůh pro marxismus neexistuje, církev tedy není nějaké „boží království“, ale normální politické hnutí, které to o sobě jen neví, že jde o politiku.
Nálepkování
Jak vypadá dialog marxistů v praxi? „Marx s Engelsem se nikdy nesnažili vyvrátit argumenty svých oponentů. Uráželi, zesměšňovali, vysmívali se jim a pomlouvali je – a v užívání těchto metod jsou jejich následovníci stejnými odborníky. Jejich polemika nesměřuje k věci, ale k osobě.“ Tak charakterizuje metodu „dialogu“ marxistů ekonom Ludwig von Mises, jehož dílo Socialismus patří již celé století k základní nemarxistické vzdělávací literatuře.[19] S dialogem formou disputace Tomáše Akvinského, který se vždy snažil nejprve dobře pochopit argumenty oponenta, si marxisté nikdy hlavu nelámali. Kdo je pozitivní pro marxistický dialog, ten je vědecký, pokrokový, avantgardní, vzdělaný, demokratický, hodnotový, komunikativní, otevřený, je to člověk budoucnosti. Kdo není zrovna nadšený marxistickými nápady, ten je zkostnatělý, nevzdělaný, regresívní, uzavřený, zpátečnický, rigidní, omezený, mýtický, ideologický či naopak utopický, nevědecký, je to člověk minulosti a konzervace naprosto neudržitelného stavu. Zcela zvláštní aspekty má nálepkování v církvi, kde se trvání na autoritě či hierarchii hojně nálepkuje jako klerikalismus popř. triumfalismus. Podpora katechismu či metafyziky je potom návratem k tzv. piánskému období (myslí se tím papežství Pia X. až Pia XII.), k tzv. neudržitelnému tomismu. Nadčasové myšlenky a principy jsou pro marxisty pouhou ideologií, jak již víme.
Prof. Halík aplikuje výše popsaný zobecněný Garaudyho princip: „Nemůžeme přistupovat k druhým jako arogantní vlastníci pravdy. Jenom Ježíš může říci: Já jsem pravda. My nejsme Ježíš; my jsme nedokonalí učedníci Ježíše, jsme na cestě následování, na níž nás Duch postupně uvádí do plnosti pravdy.“[20] Vidíme zde oba krajní extrémy: pravda vykreslená jako nedosažitelná, Ježíš jako nedosažitelný jediný dokonalý (tj. pól utopický) vs arogantní majitel pravdy (tj. pól ideologický). Jde ovšem o falešné dilema – kdo říká pravdu, může být také velmi pokorný, a pokřtěný člověk se Boží milostí může stát druhým Kristem tady a teď – „nežiji už já, žije Kristus ve mně“, píše apoštol Pavel (Gal 2:20). Ve hře je zde pravda – je dosažitelná a existuje, uváděné extrémy nepokrývají skutečnost.
Důvod, proč zde zmiňuji tyto věty, je však použitá nálepka arogantní vlastníci pravdy, směřující ne k věci, ale k osobám. Kdo má pravdu, ten se přece skutečně stává v určitém smyslu jejím vlastníkem, majitelem, obdivovatelem. Pravda snese přivlastnění subjektem, který se s pravdou ztotožňuje. Kdo má pravdu, může se jevit i jako arogantní, ale to ještě neznamená, že pravdu nemá. Proto říká významný středověký rabín Mojžíš Maimonides, že musíme přijímat pravdu bez ohledu na to, z jakého zdroje pochází[21]. Maimonides tedy jistě marxistou nebyl…
Tekutost až dekonstrukce
Garaudy píše: „Pro marxistu je každá pravda zároveň pravdou relativní i absolutní…Specifickým rysem teologického dogmatismu totiž je, že blokuje dialektiku relativní a absolutní pravdy… marxismus nemůže požadovat statut (iluzivní) metafyziky a teologie.“[22] Je to logické, vždyť pokud věříme, že neexistuje Bůh, které lidské slovo bychom měli brát jako neměnné? A na základě čeho? Urputný boj proti metafyzice a teologii je pro marxistu plně na místě!
Moderní západní marxisté proto jdou ještě dál a tekutost aplikují nejen na věty a teze, ale přímo na jednotlivá slova, koncepty a pojmy. Když dekonstrukce, tak pořádně. Na konferenci „Kam s marxismem?“ pořádané v Kalifornii v r. 1993, po totálním krachu leninského východního marxistického typu, vystoupil francouzský filozof Jacques Derrida se sérií přednášek, které později shrnul do knihy s názvem Spectres de Marx neboli Marxovy přízraky. Název knihy je narážkou na výrok Marxe a Engelse na začátku Komunistického manifestu (1848), že „Evropu obchází strašidlo, strašidlo komunismu“. Pro Derridu je Marxův duch ještě aktuálnější nyní, po pádu Berlínské zdi v roce 1989 a zániku komunismu. S jeho smrtí začíná přízrak marxismu navštěvovat Zemi.[23] Derrida ve své dekonstrukci tento marxismus přebírá a radikalizuje dvěma způsoby. Za prvé se snaží přiblížit politickou realitu marxistickému ideálu. Za druhé, jeho dekonstrukce je „otázkou opětovného zpochybnění, v některých svých podstatných predikátech, samotného pojmu“ marxistického ideálu.[24] Tedy jde o dekonstrukci či zpochybnění Marxova zpochybnění.
Derridova dekonstrukce je tedy radikalizací marxismu, a to revoluční či evoluční změnou významu slov a pojmů: rozklad něčeho na jednotlivé části za účelem pochopení jeho významu, zejména pokud se tento význam liší od toho, jak byl chápán dříve.[25]
V politické oblasti to dnes vidíme zejména na úporné snaze evropské levice změnit význam slov rodina a manželství. Leckoho z mladších mimochodem asi překvapí, že vztahy mezi pohlavími a instituce manželství byly poměrně zásadní součástí diskusí o socialismu již před sto lety.[26] Marxismus vždy útočil na rodinu, protože jde o fungující a nadčasovou instituci. V souvislosti se synodou si však uveďme jiné příklady dekonstrukce. Dekonstrukcí slova liberální se liberální demokracie mění na „diktaturu relativity“ (Benedikt XVI.). „Anything goes“, když si to prosadíme a „prohlasujeme“, ale pokud společnost na něco ještě „není připravena“, s touto změnou počkáme a dosáhneme jí v klidu později, těší se marxisté. Nejde-li rozštěpit pravdu teoreticky, protože křesťané se brání a Boží slovo platí, snaží se zavést rozdělení alespoň na principu regionálním na úrovni jednotlivých farností, diecézí, biskupských konferencí nebo kontinentů. Např. západní Evropa je již „připravena“ se jistých pravd víry vzdát, Afrika zatím ne – z marxistického pohledu na dialektiku dějin ještě připravena není.
Zdá se mi, že podobné dekonstrukční tendence lze přitom pozorovat i v Duchovním úvodu kontinentální synody, kde prof. Halík opakuje svou již dříve[27] proklamovanou vizi polní nemocnice, která má v jeho pojetí tyto funkce: diagnostickou (rozpoznávat „znamení doby“), preventivní (vytvářet „imunitní systém“ ve společnosti, v níž se šíří zhoubné viry strachu, nenávisti, populismu a nacionalismu), terapeutickou a rekonvalescenční (rozpouštět odpuštěním traumata minulosti).
Srovnejme si však toto chápání s tím, co skutečně říká papež František: „Vidím jasně, že církev dnes nejvíce potřebuje schopnost hojit zranění a rozehřívat srdce věřících, tedy schopnost přiblížení a spříznění. Vidím církev jako polní nemocnici po bitvě. Je zbytečné ptát se těžce zraněného, zda má zvýšenou hladinu cholesterolu či cukru! Je třeba léčit jeho rány. Potom můžeme mluvit o všem ostatním. Hojit zranění, hojit rány.. a je třeba začít zezdola.“[28]
Co to tedy vlastně je, ta polní nemocnice? Co je pro ni typické? (1) Existuje ohrožení, válka, bitva, nebezpečí, epidemie. (2) Množství raněných a umírajících zahlcující kapacity nemocnice. (3) Nedostatek a vyčerpání lékařů. (4) Nedostatek materiálu, léků, přístrojů či jiných prostředků, nutnost rozhodování lékařů o tom, komu z pacientů se věnovat.[29]
Základní rozdíl v pojetí nemocnice zde tedy nevidím v oboru teologie či sociologie, ale v oboru zdravého rozumu. Polní nemocnice skutečně nikdy nemá a nikdy mít nebude oddělení prevence či rekonvalescence, diagnostika bude také vždy omezená, protože chybí čas i prostředky. Halíkovo pojetí polní nemocnice připomíná spíše zavedenou okresní nemocnici nebo lázeňské sanatorium. Polní nemocnice léčí akutní rány. U pojmu polní nemocnice nejde o pleonasmus typu lidová demokracie. Františkův koncept je tedy významově dekonstruován, a to s využitím politizujících pojmů.
Prof. Halík dále dekonstruuje pojem ekumenismu: „Zárukou katolicity synodálního procesu je jeho ekumenický charakter. Ekumenická otevřenost nemůže zůstat pouze v mezích vztahů mezi křesťanskými církvemi („první ekumenismus“) a u mezináboženského dialogu („druhý ekumenismus“). Znamením doby je i „třetí ekumenismus“: změna vztahu mezi „věřícími“ a „nevěřícími“.[30] Kdybychom tuto hru přijali, jako znamení doby by šlo doplnit ještě „čtvrtý ekumenismus“ vztahů mezi křesťanskými podnikateli a environmentalisty nebo „pátý ekumenismus“ pro vztahy mezi křesťanskými demokraty a marxisty atd. Ale vážně: posunem významu slova ekumenismus, který je úsilím o jednotu mezi pokřtěnými, samozřejmě může dojít k posunu významu u předchozích vyjádření církevních autorit ve věci ekumenismu.
Jiné synodální chvění významu je pozorovatelné u pojmu reformace. Svou prosincovou přednášku pro vysokoškolské studenty v Brně prof. Halík příznačně nazval „Stojíme na prahu nové reformace?“ Papež František však v zahajovací řeči říjnového synodálního zasedání výslovně uvedl, že „tu nejsme proto, abychom uskutečnili parlamentní schůzi nebo plán reformace.“[31] Význam a nemísení těchto slov jsou samozřejmě důležité, rozdíl mezi reformou a reformací existuje především v oblasti věrouky a autority. Reforma věrouku zachovává, nově rozvíjí a doplňuje, a mění zejména ducha. Reformace věrouku změnila mj. tím, že změnila či přímo zrušila autoritu, která věrouku v církvi závazně interpretuje. Dobrými příklady rozdílnosti přístupů a významu jsou zde Erasmus a Luther.
Bůh stále stejný včera, dnes a navěky – to je základním poselství judaismu i křesťanství. Prof. Halík však mluví o „procesuálním Bohu“, který nám stále jakoby uhýbá: Strnulé metafyzické kategorie novoscholastiků je třeba poslat do muzea teologie a nahradit procesuálním, dynamickým pojetím: Bůh se děje, člověk se neustále stává člověkem. Také církev a její poznání se neustále vyvíjí. Tato teologie se nezakládá na darwinismu či Hegelovi, nýbrž je projevem naší víry a naší důvěry v Božího Ducha, který neustále pracuje a uvádí nás do plnosti pravdy, která je eschatologickým cílem.[32] Tekutý Bůh, tekutá církev: strnulé kategorie metafyziků (pól ideologický) vs plnost pravdy až jako eschatologický cíl (pól utopický), tj. opět čitelné zobecněné Garaudyho schéma, jako by o Bohu neexistovaly trvale platné nadčasové věty, již tady a teď.
Sovětizace
Jako student v dobách budování tzv. rozvinuté socialistické společnosti jsem od svého otce často slýchal větu: „Nikdy se nehádej s komunisty, je to ztráta času, protože jim nejde o pravdu, ale o moc.“ Cílem marxistického snažení je samozřejmě vždy „vůle k moci“, což marxisté vždy a všude dělají svou další „drahocennou metodou“: sovětizací.
Při převzetí moci odstraní existující instituce a autority a nahradí je svými sověty, radami, výbory, politbyry. Někdy není nutné staré odstranit, ale vždy je nutné je ovládnout. Sovětizace umožňuje anonymizaci odpovědnosti, anonymizaci rozhodování i anonymizaci zla. Zlo se schová za rozhodnutí sovětu. Tak vznikl SSSR – Svaz sovětských socialistických republik, tak vznikly u nás po roce 1948 národní výbory na místě obecních a městských úřadů.
S římskokatolickou církví mají samozřejmě marxisté největší problém, protože církev není republika, ale království. Slavíme v církvi svátek Ježíše Krista Krále, který vznikl v r. 1925 jako papežská reakce právě na marxistické pronásledování katolíků v Mexiku. Viva Cristo rey! – Ať žije Kristus Král! se stalo heslem odpůrců diktatury zaváděné sovětskými poradci režimu prezidenta Callese.[33] V Církvi si tedy nehrajeme na demokracii, a to ani lidovou, ani liberální, protože Král nikdy nespustil privatizaci pravdy. Pěkně ten rozdíl[34] charakterizoval jeden z původních zakladatelů EU Konrád Adenauer: „Už chápu, proč je Desatero tak jednoznačné a proč nepřipouští různé výklady. Neprošlo totiž řádnou diskusí v parlamentu.“ Syn-hodos by proto měla být společnou cestou, ovšem na prvním místě s Bohem, až druhotně s lidmi.
Neuznávají-li marxisté žádnou nadčasovou pravdu, nemohou pochopitelně uznat ani žádnou nadčasovou autoritu. Připomeňme si, že účastníci německé Synodální cesty si v září 2022 odhlasovali vznik řídící rady, která by permanentně dohlížela na katolickou církev v Německu. Tedy přesun biskupské autority a moci od svátostně svěcených osob k voleným či jmenovaným radám a jejich předsedům. Kardinál Walter Kasper k tomu říká: „Synody nemohou být institucionálně trvalé. Tradice církve nezná synodální církevní vládu…’Sovět‘ je staré ruské slovo, které znamená přesně to, čemu my říkáme německy ‚Rat‘, tj. rada. Nejvyšší sovět v církvi by zřejmě nebyl dobrý nápad. Takový systém rad není křesťanskou myšlenkou, ale ideou pocházející ze zcela jiného ducha či neducha. Udusil by svobodu Ducha, který vane, kam chce a kdy chce, a zničil by strukturu, kterou chtěl Kristus pro svou církev.“[35] Papež František proto německým biskupům řekl známá slova, že Německo už má „velmi dobrou evangelickou církev“ a „nepotřebujeme dvě“.[36]
Praxe některých evropských biskupů však předbíhá jakákoliv papežská vyjádření. Jak může vypadat sovětizace dovedená na diecézní a farní úroveň? Jak může vypadat nápaditost a neotřelost v pastorační praxi? O jedněch prázdninách jsme strávili týden v Rakousku v jednom menším městečku. Když naše šestičlenná rodina přišla do místního kostela na mši ve všední den, účast věřících se znásobila. Když jsme přišli v neděli, snížili jsme věkový průměr Božího lidu o několik desetiletí. Co nás však skutečně překvapilo, bylo pravidelné vynechávání žalmu a v neděli i vynechání prvního čtení. Jako by tyto součásti bohoslužby slova vůbec do liturgie nepatřily. Mše přitom sloužil místní zapálený mladší kněz a jeho promluvy byly oslovující. Po nedělní mši nám to tedy nedalo a šli jsme se ho zeptat, zda mu to připadá správné stále vynechávat žalm a první čtení. „To víte, že mi to vadí. Ale nemohu s tím nic dělat,“ svěřil se nám.
Když přebíral tuto farnost, chtěl začít slavit liturgii řádně. Jenže farní rada, která o tom rozhoduje, s tím nesouhlasila. Samozřejmě jsme se ptali, jak může o podobě katolické liturgie rozhodovat místní farní rada. „No může“, potvrdil kněz. Hned jsme se samozřejmě ptali, co na to říká děkan nebo biskup. Kněz se jen trpce usmál: „Je to jednoduše takto: všichni kněží byli z míst děkanů v celé diecézi odvoláni. Na jejich místa prakticky všude přišli laici…. A někteří z nich jsou sice formálně pokřtění katolíci, ale ve skutečnosti zavádějí do liturgie třeba i budhistické prvky, například bubínky.“ Tedy kněz sloužící mši o podobě liturgie rozhodovat nesmí, liturgické experimenty zaváděné laiky v roli děkanů se však dějí. Zajímali jsme se přirozeně o to, co na to říkají kněží. Nebouří se proti takovému řízení církve? Mladý kněz nám bohužel vysvětlil, že pokud se některý kněz ozve, hrozí mu výslovně odnětí pastoračního pověření. Zážitek reality rakouské církve to byl silný, nikoliv však pěkný.
Že by toto byla ta cílová pestrost a tvořivost, která má učinit církev atraktivní? Někdy se mluví o „exkulturaci“ křesťanství, kdy společnost si jde vlastní kulturní cestou a kostely se vyprazdňují. Jenže experimentující katolické i protestantské farnosti zejména v německé kulturní oblasti jsou nepřekvapivě často prázdnější než kostely východoevropské či americké. Myslím tedy, že pokud se ptáme těchto cest západoevropské církve, jde o cimrmanovsky proslulé slepé uličky, jejichž realitu dostatečně výstižně popisuje např. Štěpán Smolen v knize Cesta na Západ. Příčina ochladnutí víry v konzumně orientovaných společnostech není v církevní věrouce; inkulturace protestantismu nebo novodobého pohanství není řešením, ale naopak rozmělněním. Newyorský arcibiskup kardinál Dolan považuje za hlavní příčinu vzestupu počtu lidí bez víry, tzv. „nones“, katechetický problém v katolické církvi.[37]
Příjemnost a protivnost
Kardinál Joseph Ratzinger, pozdější papež Benedikt XVI., ve své knize Pravda, moc a hodnoty upozorňuje na vliv amerického filozofa Richarda Rortyho, který na Marxe navazuje: „Rortyho ideálem je liberální společnost, v níž už nebudou existovat absolutní hodnoty a měřítka, jedinou věcí, za kterou se vyplatí jít, bude příjemnost.“[38] To ovšem znamená, že kdo upozorňuje či prosazuje pravdu a nadčasovou platnost čehokoliv, stává se nepříjemným a obtěžuje, což samozřejmě marxisté vítají, a hlasitě na takového člověka upozorňují. Současníkům se stává nevítaným společníkem, jeho myšlení „bolí“ a může způsobit i konflikt! Ratzinger uvádí příklad britského kardinála Johna Henry Newmana, který „v posloupnosti ctností zdůraznil pravdu před dobrem, nebo, srozumitelněji, přednost pravdy před konsensem, před vzájemnou snášenlivostí v rámci skupiny.“
Muž svědomí je pro Ratzingera člověk, který „nikdy nevykupuje snášenlivost, příjemnost, úspěch, veřejný respekt a uznání ze strany vládnoucího mínění zřeknutím se pravdy“.[39] Ratzinger to vztahuje i k roli papeže v církvi: „Pravý smysl učitelské moci papeže spočívá v tom, že papež je obhájcem křesťanského svědomí… Veškerá moc, kterou papež vládne, je mocí svědomí, službou dvojímu upamatování, v němž spočívá víra a jež je třeba vždy znovu sjednocovat, rozšiřovat a hájit proti destrukci paměti, jež je ohrožena jak ze strany subjektivity zapomínající na svůj vlastní základ, tak i tlakem sociálního a kulturního konformismu.“[40]
Rizika synodality koketující s tekutostí
Jednou stránkou marxistických inspirací jsou rizika spojená s destrukcí pravdy. Jeden z Marxových oblíbených citátů je od Mefistofela (ďábla) v Goethově Faustovi: „Všechno, co existuje, si zaslouží zhynout.“[41] Navzdory tomu je úkolem křesťana hájit pravdu s láskou. Pravda a láska, nikoliv v antagonismu, ale v jednotě, je – zejména v obtížných situacích – řešením, kterého lze dosáhnout pouze s Boží milostí.
Má to však i rovinu osobní. Pokud popřeme, zamlžíme či dekonstruujeme pravdu, lidé ztrácejí smysl života, ale něčeho se stejně chytí. Názorně to ilustruje přímo životní příběh Rogera Garaudyho: byl vychován v katolické dělnické rodině, v době vzdoru v dospívání však konvertoval k protestantismu. Následně se stal marxistou, 28 let se pohyboval v ústředním výboru Komunistické strany Francie. Po sovětské okupaci Československa byl po protestu vyloučen z komunistické strany a znovu se přiklonil ke křesťanství, ovšem tak trochu marxisticky, po svém, známá se stala jeho věta „bez víry je socialismus nemožný“[42]. V r. 1981 však v Islámském centru v Ženevě, které bylo ovládané Muslimským bratrstvem, konvertoval k islámu. Následně se jako muslim stal antisemitou, byl ve Francii odsouzen mj. k několikaletému podmíněnému trestu odnětí svobody za veřejné popírání holokaustu.[43] Osobně tak Garaudy naplnil slova biskupa Augustina z Hippa: „kdo se nenechá přemoci pravdou, bude přemožen omylem“.
Judaismus a křesťanství v Evropě dnes kráčí po úzké cestě mezi dvěma srázy. Na jedné straně jde o sráz s marxistickým rodokmenem, toužící diskutovat o všem a stále rozechvívat vše nadčasové a stabilní, a vyžadující podvolení se „diktatuře relativity“ a také jisté recidivě naivity. Osobně vidím výrazné marxistické inspirace v mnoha uvedených synodálních tezích. Na straně druhé nastupuje sráz islámu, který vyžaduje podvolení se pravdám Koránu.
Svatý papež Jan Pavel II. dal Evropě za patronku Editu Steinovou, která říká: Kdo hledá pravdu, hledá Boha, i kdyby o tom nevěděl. Co nebo koho však hledají lidé, kteří pravdu nehledají či její hledání ztěžují? Myslím, že zobecněná Garaudyho konverzní linka katolicismus > protestantismus > marxismus > islám > antisemitismus není náhodná. Chesterton k marxismu říká, že opiem lidstva není náboženství, ale nenáboženství (irreligion); je mu připisován i známý výrok „Když lidé přestanou věřit v Boha, ne že nevěří ničemu; uvěří čemukoliv“. Nejde tedy jen o to, že rozviklání rozumných pravd činí vůči totalitě bezbrannou společnost, ale bezbrannými se stávají také sami marxisté. Některé naivní aplikace antidogmatismu, systematické rozechvívání hodnot, pojmů, autorit, nálepkování a sovětizace odpovědnosti připravují ve společnosti právě ty politické proudy, proti kterým se halasně bojuje – populismus a autoritářství. Rozumný katolicismus a judaismus jsou dnes nejlepší imunitou vůči všem formám totality. Myslím, že i z politického hlediska je lepším řešením jejich posílení, a ne oslabení.
Mgr. Ing. Martin Kvapilík
Farní synodní koordinátor u sv. Mořice v Kroměříži
Stejně jako smyslem míru ve státech je uchovat v bezpečí majetek národů, smyslem míru v Církvi je uchovat v bezpečí pravdu, která je jejím aktivem a pokladem, v němž je její srdce.
Kdybychom nechali dobyvatele vkročit do státu, aby jej vyplenil, a kdyby se mu nikdo nepostavil na odpor ze strachu, že by to narušilo mír, který je správný a užitečný jen pro uchování majetku, stal by se mír zhoubným a vedl by k záhubě, zatímco válka, která by mohla majetek zachránit, se stává spravedlivou a nutnou.
Stejně i v Církvi, když je pravda urážena nepřáteli víry, když ji chce někdo vyrvat ze srdce věrných, aby místo pravdy panoval blud, potom zachovat mír znamená Církvi sloužit nebo ji zrazovat? Bylo by to její obranou nebo bořením? A cožpak není zřejmé, že jako je zločin porušením míru, když vládne pravda, je také zločinem zachování míru, když je pravda ničena? Je tedy čas, kdy mír je i spravedlivý, a jiný, kdy je nespravedlivý? Je psáno, že je čas pokoje a čas boje (Kaz 3:8); a rozeznávají se podle zájmu pravdy.
Ale není čas pravdy a čas bludu – naopak je psáno, že pravda Hospodinova zůstává na věky (Ž 118:2). A proto Ježíš Kristus, který říká, že přišel dát pokoj (Jan 14:27), říká také, že nepřišel dát pokoj (Mt 10:34). Ale neříká, že přišel dát pravdu i lež. Pravda je tedy prvním pravidlem a cílem všech věcí.
Blaise Pascal, Myšlenky
[1] Viz např. stručné shrnutí letošního římského kola synody – Robert Barron: this was my experience of the synod (in four concerns)
[2] Záznam přednášky a diskuse viz YouTube https://www.youtube.com/watch?v=S4hnkrX9KTs
[3] Pope encourages Marxists and Christians to fight corruption, uphold rule-of-law. Vatican News, Jan 10, 2024.
[4] Le Livre noir du communisme : Crimes, terreur, répression. Ed. Robert Laffont, 2000. 923 stran.
[5] Hendershott, A.: A disturbing guide to the devilish Karl Marx. Catholic World Report, 17.8.2020. Recenze knihy Kengor, P.: The Devil and Karl Marx: Communism’s Long March of Death, Deception, and Infiltration. TAN Books, 2020. 463 stran.
[6] Ivan Štampach v pořadu Ateismus – kde se vůbec vzal z cyklu Zbožní a bezbožní. 17.10.2010. Český rozhlas 6.
[7] Kreeft, Peter: Socrates’ Children. Modern philosophers. Volume III. Word on Fire Institute, 2023. Str. 251.
[8] Co ve světě je a co si domýšlíme: Ivan M. Havel at TEDxPrague. Přednáška YouTube, TEDx Talks, 2014.
[9] Garaudy, Roger: Marxismus 20. století. Svoboda, Praha, 1968. Str. 5.
[10] Užitečná je tzv. hermeneutika kontinuity spojená s myšlením např. papeže Benedikta XVI. I když někdy kritici církve upozorňují na domnělé změny učení, nezřídka jde o nedostatečně promyšlené konstatování. K tomu viz např. Dulles, A. (2005). Development or reversal? First Things. Dostupné na https://www.firstthings.com/article/2005/10/development-or-reversal
[11] Někdy aplikováno také jako Roma locuta, causa soluta.
[12] Jan 14:6
[13] Garaudy, Roger: Marxismus 20. století. Svoboda, Praha, 1968. Str. 6.
[14] Citováno podle výborného přehledového článku Terezy Matějčkové Kdo je tady neomarxista? Stoletá frankfurtská škola. Týdeník Echo 51/2023, str. 46.
[15] Halík, Tomáš: Křesťanství jako utopie. Rigorózní práce, Filozofická fakulta UK Praha, 1972. Str. 228.
[16] Ibid. Str. 229, 231. Podtržení shodné s pramenem.
[17] Garaudy, Roger: Od klatby k dialogu. Svoboda, Praha, 1967. Str. 48.
[18] Ibid. Str. 35.
[19] Mises, Ludwig von: Socialism. An Economic and Sociological Analysis. Yale University Press, 1922. Česky Socialismus: ekonomická a sociologická analýza. Grada, Praha, 2019. Citováno podle Páral, Pavel: Diagnóza z pravěku. EURO 42/2019, str. 40.
[20] Halík, Tomáš: Překračování hranic. Projev na Valném shromáždění Svět. luter. svazu. Christnet, 16. 9. 2023.
[21] Maimonides – You must accept the truth from whatever… (brainyquote.com)
[22] Garaudy, Roger: Marxismus 20. století. Svoboda, Praha, 1968. Str. 34-36.
[23] Specters of Marx. Wikipedia. https://en.m.wikipedia.org/wiki/Specters_of_Marx
[24] Salmon, Peter: Jacques Derrida’s Defense of Marx and the Birth of Hauntology. Jacobin, 10.7.2021.
[25] Dekonstrukce v Cambridge Advanced Learner’s Dictionary & Thesaurus, Cambridge University Press.
[26] Páral, Pavel: Diagnóza z pravěku. EURO 42/2019, str. 40.
[27] Náš svět je ne-mocný. Češi to ale v těžkých časech umí, říká Halík. Seznam Zprávy, 17.3.2020.
[28] Papež František: Církev? Polní nemocnice… Viz radiovaticana.cz, 20.9.2013.
[29] Doporučuji zhlédnout některý válečný film např. Hacksaw Ridge.
[30] Halík, Tomáš: Církev v době velkých změn. Perspektivy 40/2022. 27.9.2022.
[31] Pope Francis at the Opening Mass of the Synod: “We Are Not Here to Carry Out A Parliamentary Meeting or Plan of Reformation”. Zenit News, 4.10.2023.
[32] Halík: Synodální cesta se musí stát trvalou metodou života a působení církve. Rozhovor. Christnet, 25.6.2023.
[33] Události spojené s marxistickým útlakem v Mexiku ukazuje názorně americký film Pro větší slávu (2012).
[34] Echeverria, Eduardo: Ratzinger, Vatican II, and the Idea of Synodality. The Catholic Thing, 21.10.2023.
[35] German bishop dismisses Vatican concerns over a permanent synodal council. Catholic World Report, 23.1.2023.
[36] Papež František: V Německu nepotřebujeme dvě evangelické církve. Církev.cz/CNA, 15.6.2022.
[37] Viz např. The Weekend Interview with Timothy Dolan: When the Archbishop Met the President. Wall Street Journal, New York, 31.3.2013.
[38] Ratzinger, Joseph: Pravda, moc a hodnoty. Herder, 1993. Česky CDK Brno 1996, str. 11.
[39] Ibid, str. 29.
[40] Ibid, str. 37.
[41] Kreeft, Socrates‘ Children, str. 242.
[42] Roger Garaudy – Wikipedie (wikipedia.org)
[43] Wikipedie, Roger Garaudy. https://en.wikipedia.org/wiki/Roger_Garaudy
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!