Křesťan, který chce prožívat svou víru v politické činnosti pojaté jako službě pro dobro jiných, nemůže se stát příznivcem jednostranného programu socialistů s jeho dialektikou násilí a jeho způsobem, jak umlčuje osobní svobodu v kolektivu, a přitom upírá jakoukoli přesažnost člověku a jeho osobním i společenským dějinám. Nemůže se stát ani příznivcem liberálního programu, který sice vynáší svobodu jednotlivce, ale přitom nepřipouští jakékoli její omezení; podněcuje jednotlivce k honbě za podnikáním a za mocí a společenské vztahy považuje za samočinný výsledek soukromé iniciativy jednotlivců. Politický postoj a jednání křesťana se neomezuje na tyto jednostranně racionalizované programy či „ideologie“, nýbrž je překonává.
Tváří v tvář kolektivistickému a individualistickému programu čerpá křesťan svůj solidarismus nikoli z geometrického středu mezi těmito dvěma krajnostmi, nýbrž z vlastních pramenů své víry. Víra mu říká, že se Bůh v Kristu sklonil k člověku, aby mu dal příležitost stát se Božím dítětem, a tak projevil solidaritu se svým tvorstvem, a to se dnes a denně opakuje ve mši svaté.
Jestliže tíživé sociálně-politické poměry vyžadují, aby se kněz nestranil veřejných zápasů, kde se jedná o zájmy Církve a dodržování práv člověka, neznamená to požadavek, aby se kněz věnoval politické činnosti v takovém rozsahu, že by tím trpělo jeho náboženské působení. Kněz nesmí být členem žádné politické strany. Nesmí však zůstat politicky pasivní, jsou-li ohrožovány či omezovány zájmy Církve či porušována přirozená práva člověka. Nesmí to však pronikavě omezovat jeho vlastní poslání. Okolnost, že Církev nevlastní a ani nepředkládá svůj zvláštní model společenského života a neváže se ani na nějakou politickou soustavu jakožto na svou vlastní „cestu“ volitelnou mezi jinými soustavami, neznamená, že nemá vychovávat věřící, zvláště laiky, aby si uvědomili svou odpovědnost v politickém společenství. Pro větší ujasnění této působnosti Církve je dobré rozlišovat mezi politikou a politickou angažovaností. Pokud se týče politiky, Církev může a má posuzovat politická stanoviska nejen, když se dotýkají náboženské sféry, ale též všechno, co má vztah k důstojnosti a k základním právům člověka, k obecnému blahu a k sociální spravedlnosti. Jsou to problémy, které mají mravní dosah, pojímaný a hodnocený Církví ve světle evangelia a z titulu jejího poslání „evangelizovat politický řád“ a tím přispívat k jeho úplnému zlidštění. Jde tu o politiku, chápanou v její nejvyšší lidské hodnotě, která je úkolem celé Církve. Naproti tomu angažování do politické činnosti ve smyslu vážných kroků ke konkrétní rozhodnutím, ke stanovení programů, k vedení kampaní, ke spravování zastupitelských orgánů lidu a k vykonávání moci, je záležitostí příslušící laikům. (Msgr F.Rýpar – Sociální nauka Církve, Brno 1991 Sursum, V,63; s.54-55) Vztah Církve k držitelům moci je složitý. Někteří duchovní snadno chybují tím, že jejich politické názory, řeč, postoje a jednání nejsou dost diferencované. Užívají např. slova „svět“ k označení protějšku Církve, což je mlhavé a mnohoznačné. Chceme-li zodpovědně politicky myslet a jednat, musíme rozlišovat „svět“ sociologicky. Ten se pak člení na souseda, město, stát, politické strany, jiné církve, atd. Vždy je třeba mít jasno, podle jakých hledisek dělíme okolní realitu. Je nutno volit přesné pojmy. Pokud si Církev vymezuje vztah k „světu“, a má na mysli především odpovědnost vůči vlastnímu společenství, pak musí rozlišovat určité adresáty. Svět se jí hned začne rozčleňovat do několika hledisek. Teprve když rozlišíme ve svém protějšku přímé i nepřímé adresáty – ty, se kterými se ocitáme v bezprostředním styku, od těch, kdo jsou opodál, začne být naše setkání se světem smysluplné. Se samotnými všeobecnými pojmy málo spravíme. Pokud voláme „svět“ k odpovědnosti za stav životního prostředí, za hlad a bídu obyvatel jižních světadílů, a nevyslovíme adresně, koho máme na mysli, je to marné počínání. Řešením není únik do svátostného prostoru Církve. To platí i o vztahu k politice. Politiky není třeba se obávat. Je však třeba se obávat politického intrikování. Účast na politickém dění, ve kterém platí předem dohodnutá pravidla, je svůdné pokušení. Taktizování totiž patří k řemeslné výbavě profesionálních politiků. Duchovenstvu však nepřísluší lstivé taktické jednání a tím méně nějaké intriky. Z politického postoje, řeči a jednání křesťana musí být za všech okolností patrné houževnaté lpění na pravdách evangelia, zásadách spravedlnosti a přirozených lidských práv.
Odvážit se toho pro Krista vyžaduje ctnost statečnosti, ale vždy zároveň s opatrností, ale i spravedlností a mírností. Harmonizace těchto ctností se dosahuje v lásce. Spravedlnost a láska přitom nemají ráz pouze odtažitý, ani jenom sociální, nýbrž jde také o osobní ctnost člověka jako tvora k obrazu a podobě Boží. Konkrétním projevem snahy křesťanů realizovat ve společnosti moc a vládu Krista je jejich ochota sloužit druhým podle Ježíšova příkladu. Je-li tedy ve světle evangelia možno skutečně uplatňovat moc a vládnout službou, pak ovšem tato služba vyžaduje takovou duchovní a mravní vyspělost, jakou lze nazvat vládnutím. K tomu, aby člověk mohl důstojně a účinně sloužit druhým, musí ovládat sebe sama a osvojit si ty ctnosti, které takové ovládání podporují. (Jan Pavel II. – Redemptor hominis, IV, 21)
Třebaže v dobách politických zmatků a revolucí, dochází k dočasným posunům v politických postojích a jednání křesťanů, v podmínkách řádně fungující a stabilizované politické skladby společnosti se vyhraňují některé trvalejší rysy politické funkce křesťanství. Okolnost, že křesťanství má své místo při utváření a zdůvodňování různých politických programů, vyvolává obvykle dojem, že být katolíkem znamená totéž, jako po stránce politické setrvávat na „pravici“, resp. být konzervativní. (B.J.de Clercq – Tamtéž, s.79) Strany s náboženskou základnou mají tendenci být konzervativní, protože brání tradiční hodnoty společnosti.
Církev dokáže poskytnout lidem v jejich mnohostranných nesnázích ochranné opory a střechu, aniž by jim vnucovala nějaký zvláštní program pro dnešek. Cesta k Církvi začíná pro každého tak. jako začínala cesta učedníků za Ježíšem, totiž otázkou: „Rabbi, kde bydlíš?“ Řekl jim: „Pojďte a uvidíte.“ Šli tedy, viděli, kde bydlí a ten den zůstali u něho. (Jan 1, 38-9)
To je rozhodující otázka, kterou se zprostředkovává víra: „Církvi, kde bydlíš? Kde máš svůj domov, své tajemství?“ Potom lze říci lidem celého světa: Pojďte a vizte! Pak „už tu není Žid anebo Řek, už tu není otrok anebo člověk svobodný, už tu není muž anebo žena; všichni jste jeden v Kristu Ježíši.“ (Gal 3,28) Dnešní lidé se neptají, jaký úřad v Církvi má ten, kdo zvěstuje evangelium, ale jak se jeho víra promítá v kultuře a společnosti, tedy také v politice. Lidi nezajímá kolik laiků, kněží a řeholníků se angažuje, ale jaká je svoboda, ke které osvobozuje evangelium, (Jan 8,32) a zda mají srdce citlivě vnímavé pro znamení doby a ochotu pomoci.
Důležitou hodnotou a normou zůstává učení sv.Tomáše Akvinského. Avšak křesťanská výpověď nesmí zůstat jen filozofií. Musí se projevovat se všemi důsledky v praktickém životě. Kdo bere svou víru vážně, musí se o ni zasadit, a to zejména v oblasti, jež má dnes rozhodující význam pro všechny, ale je také nejriskantnější: v politice. Posláním Evropy, založené na křesťanských základech, je zvláštní péče o mír na celém světě. (Jan Pavel II. – Apošt.list Euntes in mundum, 25.1.1988, l3)
Politika v křesťanském stylu neznamená pouze to, že jejími představiteli jsou křesťané. Jde především o to, že ji provádějí osoby, jimž radost zvěst evangelia spolu s učením sv.Tomáše je duchovním podnětem pro politickou zapojenost. Je jim zdrojem hodnoty a normy politické činnosti, cílů a prostředků. Pevnou vůli a nadšení k zapojení do veřejno-politického dění čerpá politik podnícený vírou z modlitby, svátostí a společenství víry. Moc, jíž se účastní, by měl chápat a uskutečňovat v souhlase s pojetím moci, jak je představena v sociální nauce Církve, opírající se o učení sv.Tomáše, tedy jako službu politickému společenství. Katolíci působí v politice v křesťanském stylu nikoli pouze v tom smyslu, že upřednostňují Církev, ale už samotným úsilím o vytváření takové společnosti, kde by bylo jednáno s člověkem ve shodě s křesťanským pojetím člověka jako bytosti rozumné a svobodné, uvědomělé a odpovědné, tělesné i duchovní, společenské a kulturní, náboženské a mravní. Základem pro členství v politické straně s křesťanským zaměřením jsou nejen náboženské pohnutky a otevřeně vyjádřené cíle a prostředky, nýbrž vnitřní hodnota programu a stylu činnosti. (P.Jarecki – Politika v křesťanském stylu, In: Teol. texty, 1(1991) s.3-4.)
Duchovní profil politika podle sv.Tomáše
Politika je praktická činnost, vyžadující od osob, které ji vykonávají – ať už jako profesionální politikové, vedoucí či řadoví, nebo jako občané, kteří jednají politicky, jisté znalosti, schopnosti a zkušenosti,
jež jsou mezi lidmi nerovnoměrně rozděleny. K tomu, aby byl člověk dobrým politikem, je třeba především duchovně-mravní vyspělosti, totiž zejména zbožnosti a spravedlnosti. Spravedlnost je totiž nezbytný předpoklad každé dobré politiky. Politik ovšem musí být nejen spravedlivý, nýbrž také v každém ohledu ctnostný, jinak nemůže být dobrým vládcem. Pokud jde o duchovní vyspělost politika, hrozí vedle zaostalosti ještě druhá krajnost – uchýlení se do spiritualismu a klerikalismu, útěk před nebezpečím a svody politického života do „křesťanského ghetta“. Bez sklonu k odhodlanému vystupování na veřejnosti, bez potěšení z aktivity, bez nějaké míry ctižádosti a pevné vůle a schopnosti prosadit se, by politik zůstal jen karikaturou sebe samého. Kdo postrádá sebejistotu a neustále váhá, nedokáže pohotově reagovat, ani strhnout druhé. A tak by leckterý křesťanský politik potřeboval dodat sebedůvěry, kdežto jiný zase ukázňovat přebytky sil. Duchovní vyspělost člověka v náboženském směru sama o sobě je politikovi málo platná, jestliže se těsně nespojuje s mravním životem. Pouze na základě své víry není křesťan ve věcech politiky o nic dál, než jeho nevěřící současníci. Sociální nauka Církve mu neposkytuje hledané způsoby řešení těch či oněch sociálních problémů.
Vedle zbožnosti a spravedlnosti musí mít politik odborné znalosti a dovednosti, které jsou užitečné pro obecné blaho. A je k tomu také a zvláště zapotřebí znát lidské a mravní hodnoty, jež na tomto obecném dobru podílejí, znát pole sociální a politické realizace, resp. ovládat politický aspekt spravedlnosti, bratrského přátelství, úcty k lidské osobě a ostatních požadavků mravního života. (46)
Větší nároky na představitele mocenské elity v důsledku zátěže mírového soužití napětím, plynoucím z existence zbraní hromadného ničení ve světě, znamenají především větší nároky na jeho nábožensko-mravní vyspělost. Pro politickou etiku je důležité ono velmi střízlivé a realistické pojetí člověka, jež je obsaženo v učení o prvotním hříchu člověka a jeho důsledcích. Člověk tíhne k dobru, je však schopen i zlého; může se povznést nad svůj bezprostřední zájem, přesto jím však zůstává vázán. (Centesimus annus, III, 25) Důstojnost člověka je důstojnost Božího obrazu, a důstojnost politické moci je důstojnost její účasti na Boží moci. Politik nesmí přehlížet tento hluboký a nerozlučitelný vztah.
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!