Postní doba je časem milosti a šancí k proměně smýšlení. Právě to je podstatou Ježíšovy výzvy k obrácení. Církevní společenství na celosvětové rovině a pochopitelně také v naší místní církvi je rozpolceno. Zamysleme se nyní nad příčinami tohoto smutného stavu a také nad tím, oč tady ve skutečnosti jde.
Halasně se vytrubuje do světa spousta krásných slov o synodalitě. Jenomže to, co zakoušíme, není otevřený bratrský a sesterský dialog, nýbrž obyčejný diktát, ba dokonce zastrašování a vylučování ze spolku „slušných lidí“. Chování některých paladinů pokroku tak děsivě připomíná mentalitu svazáků z padesátých let, až se z toho člověku točí hlava a je pokoušen k zoufalství. Jako reakci to pochopitelně generuje vznik ultrakonzervativních vnitrocírkevních skorosekt. Kdo stojí uprostřed a volá po dialogu a otevřeném přijímání jedněch druhými, bývá zpravidla opět ukřižován jako náš Pán vprostřed mezi dvěma lotry.
Halasně se obhajují práva různých skupin, které sice ne kompletně, leč převážně leží mimo hranice viditelné církve. Vede se dialog s různými náboženstvími a projevuje se jim až podlézavá přízeň, zároveň se však nedbá na základní lidská a křesťanská práva bratří a sester ve vlastním společenství. Není to trapné? Jak se pak křesťanům, kteří se takto chovají, dá důvěřovat? Nevěrohodnost dovnitř církve jen obtížně povede k její důvěryhodnosti navenek. „Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, když budete mít lásku jedni k druhým,“ říká v sedmnácté kapitole Janova evangelia náš Pán. Svět tone v temnotách nevíry především proto, že naše společenství je plné zášti a nenávisti, protože ve skutečnosti sloužíme bohům cizím.
Přiznejme si, že také mnozí bratři a sestry v Kristu prožívají těžké pokušení stran vlastní víry. Vždyť jsme údy tajemného těla, které je nyní opětně křižováno. Může nás to netrýznit? Můžeme se vyhnout temnotám Kristova zvolání: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil“? Naší posilou je následně vědomí sjednocení s Ukřižovaným a jistota, že skrze temnoty kráčíme k plnosti spasení. Běda ale těm, kdo Krista znovu trýzní a bičují a kdo bratry a sestry ve víře uvrhují do tak těžkých zkoušek. Jak se takoví křesťané mohou modlit Otčenáš a prosit: „a neuveď nás do pokušení,“ když to samé dělají druhým? Jako mohou chodit ke stolu Páně, když neusilují o pokoj a smír s bratry a sestrami v Kristu? Jak to bude s věrohodností takového slavení eucharistie? Lze se divit, že po děsivých zážitcích tohoto druhu řada duchovních opouští svou službu a mnoho pokřtěných přestává frekventovat bohoslužby?
Nu a co by následovalo po hypotetickém vítězství takovéhoto uskupení spojovaného nenávistí ve jménu pochybného pokroku? No zase její vnitřní rozvrat a vzájemná nenávist, na které nikdy nelze postavit nic kloudného a dlouhodobě soudržného. Satanova církev nemůže vzniknout. Zlý může jen destruovat Kristovo tělo, tedy jeho církev. To je také důvod, proč brány pekelné církev nikdy nemohou definitivně přemoci. On by pak z toho byl zoufalý i onen věčný Parazit, protože by už neměl co ničit a kazit.
Žádný dialog mezi zastánci různých mínění v církvi neexistuje. Jsme svědky nenávistných útoků, mediální likvidace prostřednictvím nechutných pomluv. Za účelem obhajoby práv určité skupiny lidí se pošlapává důstojnost bratří a sester z vlastního společenství. Kdo ale používá k dosažení určitého dle vlastního mínění dobrého cíle nemravné prostředky, odcizuje se Bohu živému, jenž je posledním a nejvyšším cílem. Z onoho vnitrosvětského dobra se nenápadně stává idol – modla. Určitá názorová skupina jde za svým hlava nehlava a vůbec jim nevadí, že církevní společenství se rozvrací a umrtvuje jak co do vzájemných vztahů v ní, tak coby tajemné pouto v srdci člověka. Exupery v Citadele jasnozřivě poukazuje na to, že říše je oním niterným tajemným poutem. A církve je přece svátost a počátek Božího království.
Svatý Pavel velmi výstižně tvrdí, že Satan na sebe velmi rád bere podobu anděla světla. Chce se mi zvolat: „Křesťané, bděte u bran svého srdce a nedovolte, aby si vás ten zlý rafinovaně omotal kolem prstu!“ Nenávistník a chorobný Žalobce chce zevnitř zcela rozložit Kristovu církve, znovu zavraždit našeho milovaného Pána v jeho tajemném těle i v srdci každého z nás.
Na různé názory máme právo, ale zároveň to samé právo musíme dopřávat těm, kdo danou záležitost vnímají rozdílně. Nenechme se svádět k nenávisti, k aplikaci nemravných prostředků, protože z toho pak opravdově věřící člověk na základě smyslu pro víru velmi snadno vyčte, odkud vane vítr a v čích službách nenávistník ve skutečnosti nevědomky, tedy hlupácky stojí.
Ano, právě teď je čas milosti. Všichni bez rozdílu zpytujme svědomí a začněme z Petrovy loďky církve vylévat vodu a nápravou vlastního srdce zacelovat otvory pod čarou jejího ponoru. Jedině tak překonáme ne všechny problémy, ty přece k životu patří, ale zásadní útok temnot proti Kristovu tělu, jehož jsem nyní svědky a jež v mrákotných temnotách zakoušíme.
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!