Vážíme si spolupráce s panem doktorem Šturmou. Budeme Vám přinášet jeho podnětné texty o psychologii, výchově a rodině. Svatý otec František Jaroslava Šturmu vloni vyznamenal řádem svatého Řehoře Velikého za jeho svědectví hluboké žité víry, kterou je prodchnuta jeho profesní činnost psychologa, terapeuta, poradce. Náš zasloužilý psycholog intenzivně působí ve službě ochrany lidského života v každé jeho etapě a ve prospěch zdravého rozvoje nezletilých a zranitelných. Koná záslužnou práci v oblasti dětské psychologie, systematické péče a integrace dětí a dospělých s mentálním a kombinovaným postižením. Je rytířem ducha a vědy zároveň. Pán mu žehnej v jeho díle!
Patří přání být rodičem k představě naplněného života?
Památce prof. Zdeňka Matějčka
Při své úvaze na toto téma bych rád vyšel z novějších poznatků biodromální psychologie (psychologie životního běhu) v té podobě, jak ji koncipuje Erik H. Erikson (1999), a zároveň z Matějčkova pojetí komplementarity psychických potřeb.
Není pochyb o tom, že mezi základní, vitálně důležité potřeby člověka patří také potřeba nalézt a zakusit od druhých osob, zvláště od těch, na nichž nám záleží, společenské uznání a ocenění. Mohou–li si nás druzí vážit pro to, co dokážeme a v čem jsme snad přínosem, a dají-li to najevo, pak je to zdrojem i naší vlastní důvěry k nám samým a našeho pozitivního sebehodnocení. V té míře pak, ve které je rodičovství druhými lidmi chápáno a uznáváno jako společenská hodnota, jako role, jejíž náležité zvládnutí a věrné vykonávání je hodnoceno jako pro společnost žádoucí a společnost vytvářející, konstituují se příznivé podmínky – s Marií Montessoriovou řečeno „připravené prostředí“ – k tomu, aby byli dospělí lidé motivováni rodičovskou roli, která je životním úkolem na desetiletí života, odpovědně přijmout.
Zamýšlíme-li se dále nad základními lidskými potřebami jakožto hybnými silami lidského vývoje, pak nemůžeme opominout tu z nich, která je ve svém jádru duchovní povahy: je to potřeba sebepřesahování, transcendence, otevřené budoucnosti, jak ji nazývá Z. Matějček. Člověk je bytostí dynamicky orientovanou ve směru od minulosti přes přítomnost k budoucnosti. Do jeho srdce je více či méně vyjádřeně vložena touha překročit svůj osobní čas a prostor. A to se může dít nejrůznějším způsobem. Jiří Wolker vložil svou naději do lidské práce: „Dělník je smrtelný, práce je živá…“ Umělci se zvěčňují ve svých dílech, vědci a vynálezci ve svých objevech a výzkumech. Pro rodiče jsou pak děti tím, co jim umožňuje stát se součástí věčného koloběhu života, ve smyslu Gibránova Proroka: „Vaše děti nejsou vašimi dětmi, jsou posly života, který touží po sobě samém…“ Rodiče podle tohoto obrazu jsou lukem, který vysílá děti jako šípy do budoucnosti. Výsostnou hodnotu, kterou představuje dítě, vyjádřil již kdysi Jan Amos Komenský takto: „Zdají-li se dítky komu něčím špatným, nehleď, co jsou, nýbrž co býti mají, neboť jsou k tomu určeny, aby byly po nás obyvateli světa.“
A je-li tato potřeba zároveň potřebou hlubšího smyslu lidského života, pak právě děti – přes všechny starosti, které s nimi jsou – představují pro mnohé právě naplnění smyslu života. Dlouhodobou frustraci a nevýslovnou bolest, kterou může znamenat život bez dětí, bez možnosti předat to nejlepší z nás někomu dalšímu (nejde zdaleka jen o hmotné dědictví), zřetelně představují manželé či jednotlivci, marně toužící po dítěti. Mnozí z nich se pokoušejí za vynaložení nemalých prostředků a námahy obejít omezení, daná oslabením přirozenosti, cestou sofistikované lékařské techniky, anebo úsilím o nalezení dítěte, jež by jim mohlo být svěřeno do náhradní rodinné péče.
V Eriksonově (1999) pojetí lidského vývoje jako sledu životních období, charakterizovaných vždy určitým základním úkolem, jehož splnění podmiňuje postup na další vývojový stupeň, nacházíme jako sedmé z osmi období stadium generativity, tedy plození, rození, tvoření, vytváření. Zahrnuje plodivost, prokreativitu v nejširším slova smyslu, přičemž rodičovství náleží do samého jádra tohoto pojmu a je základním výrazem a projevem této potřeby, schopnosti či daru, kterého se člověku dostává. Není bez významu, že v Eriksonově pojetí přichází toto období teprve poté, co se jedinec v průběhu předchozí vývojové cesty vyrovná s úkolem vytvořit a upevnit si vlastní sebedůvěru, sebepojetí a vlastní identitu stejně jako schopnost vstupovat do hlubokých meziosobních vztahů a v takovém intimním vztahu dlouhodobě vytrvat. Jak ukazuje evoluční i vývojová psychologie, je předchozí naplnění těchto vývojových úkolů nezbytné právě pro naplnění cílů období generativity. Ta totiž u člověka spočívá nejen v samotném aktu plození, nýbrž i v odpovědné péči o dílo, v případě zplození dítěte v dlouhodobé péči o ně. Víme totiž, že člověk se rodí jako „fyziologicky nezralý tvor“ (Portman). Na období prvých 9 měsíců velmi intenzivního vývoje v matčině těle musí proto navazovat další období vývoje v chráněném prostředí rodiny, jehož dominantou je vytvoření a utužení bezpečného a jistého přilnutí ke klíčovým osobám, zpravidla počínaje osobou matky.
Předpokladem pravé dospělosti zahrnující rodičovství je ovšem i to, aby se člověk v plném slova smyslu (viz Guardini, 1997, 45-46) stal „mužem“ a „ženou“, ženskou či mužskou osobností, „na niž se lze spolehnout, protože bezprostřední podněty, které na ni působí, a tok jejích citů vyústí vždy nakonec do toho, co je platné a trvalé. K nebezpečným symptomům naší doby patří skutečnost, že obraz takové osobnosti se zdá být oslaben. /…/ K tomu, aby se člověk stal skutečným otcem nebo skutečnou matkou, nestačí pouze umění plodit nebo rodit. K tomu je nezbytná vnitřní pevnost, tichá síla řádu, stálost, schopnost pokračovat vpřed . /…/ Absence oněch kvalit budí podivný dojem, /…/ že totiž život je – navzdory nedozírnosti vědy, nesmírné síle a důkladnosti techniky – v zásadě ovládán nedospělými“.
Ukazuje se, že v moderní a postmoderní době se člověk, pokud jde o vztahy mezi rodiči a malým dítětem, značně vzdálil původnímu charakteru těchto vztahů, s negativními důsledky pro rodiče i děti. Vývojová biologie a psychologie (B. Hassenstein, J. Prekopová aj.) dokládají, že člověk je – podobně jako např. lidoopi – tzv. nošencem (Tragling), tj. tvorem, který svá mláďata útlého věku nosí, chová, poskytuje jim bohatou příležitost k pevnému objetí. Není ostatně náhodou, že zralý novorozenec se vyznačuje úchopovým reflexem, který později mizí, jenž působí, že se dítě instinktivně zachytí předmětu, vloženého mu do dlaně, tak pevně, že je možné je nadzdvihnout. Praxe nošení malých dětí přetrvává dosud u přírodních národů. Člověk naší kultury se však často spíše chová, jako by patřil do skupiny „hnízdilů“ (Nesthocker), podobně jako je tomu u vlaštovek, kdy mláďata nacházejí bezpečí v hnízdě. Péče rodičů pak spočívá v tom, že jim shánějí a snášejí potravu.
Zde se dostáváme k dalšímu důležitému zjištění: dospělí lidé potřebují k naplnění smyslu svého života stát se rodiči (doslovně nebo obrazně), rodiče potřebují děti a děti pak potřebují pro svůj plný vývoj rodiče, kteří by jim byli k dispozici. Jde tu o komplementaritu rolí a komplementaritu potřeb.
Je zde třeba zdůraznit, že zatímco rodičovství spočívající ve skutečnosti, že rodiče dávají život dětem, nebo se jich ujímají a pak o ně dlouhodobě pečují, je nejběžnější a společensky nezbytnou konkretizací rodičovského poslání, má rodičovství, jak jsme už výše zmínili, i jiné, pro jedince a společnost velice významné podoby, jako je např. rodičovství duchovní. Dobrovolné rozhodnutí zříci se vlastních dětí a uvolnit tak psychickou energii a tvořivé síly pro jiné formy péče o člověka a lidské společenství, třeba vůči těm, kteří pro své charakteristiky a povahu svých případných oslabení sami o sobě nejsou s to probudit v druhém rozhodnutí vstoupit s nimi do osobního vztahu a rodičovsky se k nim chovat, je psychologicky a lidsky plně hodnotnou podobou generativity. Je jen třeba, aby takové rozhodnutí nebylo východiskem z nouze, nýbrž aby mělo ráz svobodného činu zralého člověka.
Zmínili jsme komplementaritu, vzájemnost a doplňování potřeb dětí a potřeb dospělých osob, rodičů. Lze to říci takto: Malé dítě má vrozenou, intuitivní schopnost vysílat signály vůči dospělým, které v něm aktivují jeho vlastní připravenost se k děťátku vztáhnout a vyjít mu odpovídajícím způsobem vstříc. Tak vstupuje s rodičem do nikdy nekončící směny podnětů, do řetězce interakcí, což zejména v prvém období života bude výrazně přispívat k rozvoji osobnosti dítěte a jeho sebeuvědomění, k tomu, aby skrze blízké osoby vnímalo svět jako bezpečné a vstřícné místo pro život. Je to ovšem proces obousměrný: dítě se vyvíjí a rodiče zrají. V průběhu dětství a dalšího života bude charakter vztahu a vzájemné komunikace procházet proměnami: konečným smyslem je vyslat do života a společnosti samostatného a odpovědného jedince, jemuž jsme pomohli poznat a naplňovat pozitivní možnosti jeho rozvoje, stávat se tím, čím v možnosti od počátku, tedy od početí byl a je. Na straně rodičů pak aktivní příspěvek k tomu znamená naplnění významného životního úkolu, jež jim umožňuje vstoupit do dalšího životního stádia, kde bezprostřední podíl na péči o děti už ustupuje do pozadí a kdy se rodičovství projevuje, jak říká Říčan, spíše empatickou starostlivostí (2002), tj. porozuměním, empatií. Jde o životní období, v němž člověk směřuje k integritě své osobnosti a života, v němž bývá důraz položen na receptivitu, pochopení, hledání a nacházení hlubšího smyslu a jehož plodem v příznivém případě mohou být známky lidské moudrosti, s níž jedinec, zakotven v poznání, že i díky jemu život jde dál, čelí s přibývajícím věkem i narůstajícím známkám omezení lidských možností a sil. Právě jako rodiče narážíme někdy na meze svých možností a sil, i když se sebevíce snažíme, a učíme se tak tyto hranice poznat a přijímat a uvědomovat si, že při vší usilovné snaze jsme jen „služebníky neužitečnými“.
K osobnosti doktora Jaroslava Šturmy
Jaroslav Šturma, žák legendy dětské psychologie prof. Zdeňka Matějčka, je dětský klinický a poradenský psycholog, psychoterapeut a supervizor. Téměř celý svůj život se věnuje rozvoji nových forem péče o děti se zdravotním postižením. Inicioval vznik sdružení Ochrany nenarozeného života, které v současnosti nese název Poradna pro ženy. Založil Dětské centrum Paprsek. Toto centrum, tvořící v současnosti 8 středisek, provozuje odlehčovací péči, denní stacionář, náhradní péči a poskytuje domov pro osoby s postižením.
V letech 1994–2014 byl Jaroslav Šturma předsedou Českomoravské psychologické společnosti. Od roku 1991 vyučuje na katedře psychologie Filozofické fakulty UK dětskou klinickou a poradenskou psychologii a dětskou psychologickou diagnostiku. Je autorem mnoha publikací a článků z oblasti dětské psychologie a věnuje se přednáškové činnosti. Dále je dlouholetým řádným členem Papežské akademie pro život, v rámci svého členství publikoval mnoho významných tezí. Byl oceněn prezidentem Václavem Havlem za podíl na realizaci projektů Výboru dobré vůle Olgy Havlové (1995). V roce 2003 získal medaili Aktion Sonnenschein za úsilí v oblasti integrace dětí s postižením u nás i v zahraničí, Výroční cenu ministra zdravotnictví ČR (2007) nebo Stříbrnou medaili předsedy Senátu Parlamentu ČR (2021).
Jaroslav Šturma vychoval spolu s manželkou Ludmilou pět dětí. K nim přijala rodina ještě chlapce z dětského domova trpícího cystickou fibrózou, s vědomím, že dítě nemoci později podlehne (stalo se to v jeho 14 letech). Chlapec Jiří tak zažil 10 let v láskyplném rodinném prostředí.
Foto: Lucie Horníková, ČaV
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!