Vážená paní senátorko,
dámy a pánové,
velice rád bych se dnešní konference zúčastnil, ale z řady důvodů nemohu. Téma mě zajímá, protože pocházím z lékařské rodiny (již 4 generace) a jsem kněz (55 let), takže jsem stál u bezpočtu úmrtních lůžek. Rád bych se s vámi podělil o své poznatky. Činím tak touto cestou.
Na začátku bych rád upozornil na dvě důležité okolnosti. Prvou je, že název konference je zavádějící. Rozhodování na konci života se týká testamentu. Zde však budeme jednat o rozhodování o konci života, což se týká výběru smrti. V žádném případě organizátory nepodezírám z toho, že chtěli zaměnit téma jednání a navodit tak dojem, že nejde o nic tak závažného. Jenže takové posunutí významu vede k tomu, že celá řada lidí je podvedena, protože rozhodují a nevědí přesně o čem. Mnoho našich zákonů bylo stanoveno takovým obratným podvodem.
Druhá vážná věc je, proč se mají věci etiky řešit civilním zákonem. To je věcí trestního zákoníku. I tento posun ukazuje, že jde o povolení a schválení určitých trestných činů. Ostatně i spojení zákona o paliativní péči se zákonem o euthanasii je nesmyslné. Jednak proto, že paliativní péče je jednou z mnoha zdravotních péčí, např. chirurgické, interní, oční atd., kde žádné zákony nejsou. Jednak proto, že doba paliativní péče může být ve společném zákoně omezena.
Za důležité pro pochopení současné debaty považuji podívat se na první spor o navození smrti. V roce 1935 se v zařízení pro různě hendikepované děti nedaleko Münsteru náhle začala objevovat četná úmrtí. Rodiče zemřelých podali trestní oznámení na lékaře zmíněného ústavu. Nacistické ministerstvo spravedlnosti nařídilo münsterskému soudu uznat lékaře nevinnými. Ráno před závěrečným jednáním soudu se o věci dozvěděl münsterský arcibiskup, hrabě von Galén. Oblékl se do pontifikálií a v doprovodu svého sekretáře šel pěšky ze svého paláce necelý kilometr do budovy soudu. Lidé na ulici byli udiveni majestátní postavou v pluviálu červené barvy mučedníků, s mitrou na hlavě a s biskupskou berlou v ruce a přidávali se k němu, takže za ním šel stále rostoucí zástup. Arcibiskup si vynutil vstup do jednací síně a bez udělení slova pronesl k soudcům řeč, ve které nejen nelítostně odsoudil jednání obžalovaných, ale dovodil, že takováto „pomoc z bezvýchodné situace“ bude brzo milosrdně poskytována milionům Židů a Cikánů, kteří neskutečně „trpí“ svou méněcenností. Soudci obviněné lékaře odsoudili k vysokým trestům. Co se stalo s odsouzenými a soudci, není známo. Autorita, kterou měl arcibiskup v celé Říši i v zahraničí, vedla nacistickou moc k tomu, že von Galén nesměl opustit ohraničený prostor svého paláce a katedrály. Mohl svobodně kázat a jeho bohoslužby, i když to bylo velmi riskantní, byly hojně navštěvovány. Co z toho vyplývá? Uzákonit asistovanou sebevraždu znamená otevřít Pandořinu skříňku. Kdo nám zaručí, že situace nedostatku mladých lidí zaviněná legalizací potratů nebude vyřešena zákonem stanovenou délkou života?
Ale vraťme se k tomu podstatnému. O čem diskutujeme? O euthanasii, tj. o dobré, jemné a laskavé smrti. Tento pojem vznikl v době muže, jehož přísahu skládají všichni lékaři. Pro Hippokrata byla euthanasie povinností lékaře ošetřovat a psychologicky doprovázet pacienta až do okamžiku přirozené smrti. Dnes je tento vznešený úkol zaměněn za asistenci sebevraždy. Chodíte k lékaři, aby vás léčil, nebo aby vás zabil? Situace se stala celkově neřešitelnou a zcela absurdní. Společnost tápe. Na jedné straně rušíme trest smrti i pro mnohonásobného vraha, na druhé vraždu nejen legalizujeme, ale dokonce nařizujeme. Technický pokrok umožnil lékařům postavit se proti přirozené smrti a udržovat beznadějnou trosku v bezvědomí při životě i celá léta a trestně stíháme ty, kteří to bez nebo proti vůli příbuzných ukončí, a na druhé straně stíháme ty, kteří podle svého svědomí na žádost pacienta, popř. i jen příbuzných odmítnou pacienta zabít. V právním řádu přiznáváme člověku od početí statut občana, ale rozhodování o jeho životě a smrti dáváme na řadu měsíců do kompetence jeho matky.
Celý současný problém ovšem leží jinde. V naší společnosti mizí smysl života, protože ho vidíme v moci a majetku, jež umožňují požitky. Bez toho život přestává být životem a biologické vegetování je třeba ukončit. Budujeme kulturu smrti a stáváme se civilizací smrti. Vymřeme, protože velmi ozdobeně a promudrovaně zemřít chceme. Je něco, co nás může zachránit? Ano, návrat ke kultuře života, abychom se stali civilizací života. Toho lze dosáhnout jedině tím, že se mravně vzpamatujeme a na místo sobecké závisti postavíme štědrou pomocnou lásku, neboť smyslem našeho života je péče o dobro druhých. Pokud bych něco navrhl k uzákonění, pak toto:
U lůžka umírajícího člověka musí stát stráž lásky, aby do poslední chvíle věděl, že pro někoho něco znamená. Zároveň že má být zabráněno, aby k němu přišel vrah nebo zjednaný kat.
Prof. PhDr. Petr Piťha, Dr.h.c.
Projev četla na konferenci poslankyně Romana Bělohlávková (KDU-ČSL)
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!