Kapitola z díla Aloise a Viléma Mrštíkových barvitě vypráví, jak se na moravské dědině v závěru 19. století světila památka Umučení Páně. Rok na vsi, skládající se z řady svazků, poprvé vycházel v letech 1903 až 1904; ponecháváme v textu pravopisné i tvaroslovné zvláštnosti dané dobou jeho vzniku i autorovým zvykem.
Tajuplné, divné jsou obřady na Veliký pátek.
Truchlivé a smutné jako den sám.
Sedláci vypřahali od pluhů, hospodyně opustily svoje prahy, a kostel pln je tichého lidu, na jehož hlavách ponurých a skloněných zdá se spočívati všechna tíha dne.
I ta drobotina před lavicemi stojí tiše, ostýchavě mrká očima a ani nedýchá v očekávání velikých okamžiků, na jejichž pochopení útlá jejich mysl posud nestačí, ale jejichž posvátnosti neodolá ani duše nejtvrdší. Každý mlčí jako skován, nic se nepohne v němém tom obraze k oltáři schýlených hlav, a je mnoho, když se ruka někde protáhne a v oblouku se zlomí, aby nad čelem upravila šátek, anebo křížek zazvoní na posunujícím se věnci růžence. Všechno jakoby spalo v posvátném tom zakletí, hlavy v pokoře leží po černých lavicích, ruce sepjaté křečovitě tisknou hruď a v očích těch, kdož v nadměrném vzrušení citu po Bohu vzhůru obracejí svoje tváře, leskne se divná jakási záře náboženského vznícení.
I sám bělohřivý Krča, s jehož jménem byla ve spojení celá řada trestů pro různé skandály spáchané po dobu mše svaté, klečí dnes jako přibit a obrací zvědavě máselné své oči po černém, zlatě krumplovaném ornátě, ve kterém se před ním obrací kněz, a po černých ministrantech v bílých, silně naškrobených rochetkách. Ba i spravedlivý jakýsi odpor se v něm zdvihl k nedorostlým těmto služebníkům Páně, jejichž neobratné pohyby nezdály se mu být v žádném poměru k přísnosti svatého okamžiku. Jako pitomé ovce motali se tam po stupních oltáře, pobíhali s místa na místo, vráželi do sebe, vyhýbali se na jednu stranu a oba zčervenalí, uřícení nevěděli ani, kam šlápnout dříve, co do ruky vzít především. Nebýt těch skrytých a jakoby maní naznačovaných pokynů kostelníkových, snad by se tak byli motali od začátku až do konce…
Už to bylo Krčovi dost podivné, že „velebné pan falář“ nevyšli ze zákristie za obvyklého zacinknutí zvonce. Kroky tichými a zdušenými objevil se náhle jako duch, došel až k oltáři a tu i s ministranty zrovna tak, jak byl přišel, tiše, bez jediného slova hlesnutí „svalil“ se najednou na stupeň oltáře a spal. Opravdu spal. Hlavu do loktů schoval, vzdychl si zhluboka a byl „jako mrtvé“. A Krčovi se zdálo, že i ministranti spí, ale ten levý pojednou naklonil se jaksi stranou, svinul hlavu po sebe jako ježek a šilhaje po Krčkovi, vycenil na něho své dlouhé řady zubů. Krčův obličej zazářil jako slunce. Mrknutím očí dali si cosi na srozuměnou. Krča stáhl obličej v měkký výraz pokory, a ministrant svinuv hlavu pod rukáv, tvářil se zase jakoby spal.
Černý ornát uprostřed, dvě bílé rochetky po stranách, tak dlouho ležely vedle sebe zdánlivé ty mrtvoly, zatím co na kůře několik třesavých hlasů zpívalo neskonale smutnou píseň: „Ach, již má být umučený beránek nepoškvrněný…“ Tak ležela ta tři těla v černá a bílá roucha oděná jako neživá, hlubokou pokorou zničená, hroznou bolestí ubitá. A Krča podivením otvíral ústa, nehýbal ani brvou, a duše jeho nikterak nechápala zřícených postav na stupních oltáře. „Ty pak vší pocty jsa hoden, jakožto Otci Syn roveň, křivě budeš obžalován, uplván a poličkován…“ zpíval chor na kůře dále a brzy už doznívaly poslední sloky truchlivé písně: „I my kříž náš uchopujme a Krista s ním následujme…!“ A velebníčkova hlava se pohnula, tělo se namáhavě vzepřelo o tvrdé kamení oltáře a ještě dříve, než tam na kůře dozpívaly „jen cesta kříže do nebes k Tobě, ó Pane, nás vede…“ vzpřímila se těrchovitá postava kněze a za ním hned ministranti skočili jako srnci, chvatně ženským pohybem ruky na sobě urovnávajíce záhyby pomačkaných rochetek.
A latinské modlitby střídaly se nyní se zpěvnými traktáty kůru, do třaslavého hlasu kněze vpadal hřmotný orgán ředitele kruchty v průvodu dvou špatně obeznalých, latinská slova na smích skoro přežvykujících kantorů.
„Jaká žalosť a truchlosť teď proniká srdce mé, když vzpomínám a rozjímám ó Ježíši, muky tvé…“ zpíval zase lid novou, žalem prodchnutou a s neobyčejnou vroucností vzduchem se nesoucí píseň…
A když pan farář přestoupil na pravou stranu oltáře, ruce vzepjal vzhůru a lehce nachýlen stranou čísti začal z rozevřeného před ním misálu, nikdo skoro ani nepozoroval, že přiblížil se okamžik, kdy zpívaly se jindy tak slavné a tak dlouho vždy očekávané pašije…
Nebylo snad jediné duše v celém kostele od dětí až po stařečka Chalupu, který právě vstával a staré své brejle postrkoval na oči, kdo by si byl nevzpomněl v tu chvíli na idylické doby mládí, kdy pašije se nečtly, ale zpívaly a zpěvem slavily od začátku až do konce. Už na těch hlavách, čímsi jakoby obtížených stranou, už po tom mdlém a snivě zádumčivém nachýlení krků bylo viděti, že kde kdo vzpomíná na svaté doby, kdy v duchu každého jednotlivce v jazyku jeho a každému srozumitelným slovem živě se odehrávalo celé drama umučení Kristova, jehož život v plném zájmu sledovaly dětské naše duše od narození až po veliký týden jeho mučení, od prvního jeho dechnutí v betlémských jeslích až po veliký jeho výkřik „Bože, Bože, proč jsi mne opustil!…“ S jakým tichým šelmovstvím v očích očekával tenkrát každý, až evangelistovi na kůře trémou hlásek jeho přeskočí, až se ozve hluboký, pivem mnoho a mnoho prolívaný bas interpréta sv. Petra, kdy chrámem po roce nanovo zase rozhlaholí se pěkný, sympatický tenor představitele samého Krista! Dnes už se nezpívají veliké ty zpěvy; s nimi zahynulo sice všecko, co ponoukalo k úsměvům nad produkcemi venkovských zpěvákův, ale v nich pohřben zároveň i veliký kus velikonoční slávy, kterou nahrazují lidu dnes už jen vzpomínky. Dnes hlásá mu o nezměrných bolestech utrpení Vykupitelova pouze cizí, a proto všední šepot latinského slova.
…
„Kóké!“ pravil Šeptem Krča a ukázal hlavou k oltáři.
Kostelník zbavil velebníčka černého ornátu a pan farář kleče uprostřed oltáře celý zazářil v tom světle bílý… I hlavu měl bílou i ruce měl bílé a roucho bělostné jako sníh. Tak pěkným pan farář ještě nikdy nebyl jako dnes. I Janek nechal překládání prstův i Krča svých zlomyslných myšlenek, a kostelem nesl se stísněný dech napětí, přerušovaný šeptem v tichu odříkávaných modliteb. Krky se natahovaly, na kůře bylo jako na hřbitově. Nic se nehnulo, všechno jen čekalo a připravovalo se na něco neobyčejného.
Z levé strany přiblížil se kostelník a panu faráři do rukou podával fijalovou rouškou zastřený krucifix. A jako matka do rukou béře a opojena radostí v láskyplném nadšení dítě své prohlíží chovajíc je daleko, daleko před sebou, tak do rukou bral a před sebou držel zastřeného svého Krista kněz. Opatrně jej složil před sebe a díval se okamžik, jak lehké obrysy fijalového roucha mírnými vyvýšeninami kreslí před ním Ukřižovaného.
V hlubokém tichu kterási babka se rozkašlala; na dřevě kříže zahrály první paprsky slunce: pan farář obnažoval zastřeného Krista první čásť.
Nastal velebný okamžik.
Hrobové ticho.
Velebníček posud tak bílý a čistý vzpřímil se se země a chrámem povýšeným hlasem rozlehlo se hrozné zvěstování kříže, na němž visela teď spása všeho světa.
„Ecce lignum crucis, in quo salus mundi pependit!“
Tak po třikráte vždy povýšenějším a silným hlasem zahlaholil klenbou velebníčkův orgán a hlas třásl se mu v útrobách, když tak po třetí se vzpřímil čistý a bílý a s tváří, povznešenou k nebi, zazpíval hlasem nejvyšším…
A Kristovo tělo celé tu viselo před ním umučené na kříži s rukama a nohama probodanýma hřeby, s krvácející ranou v boku a hlavou ztýranou a zrytou ostrými hroty v krvi se koupající koruny. Bylo cosi příšerného v náhlém tom objevení tolikerých ran, cosi povznášejícího, hrůzně velikého po každém tom zavolání nad rozepjatým tělem Kristovým.
„Venite adoremus,“ svorně týmže tónem jako z jednoho hrdla ulitým hlasem zpívali na kůru a lid jakoby cítil všechen obsah a sílu mocného toho zavolání trnul ve svém zakletí, ani nedýchal, jen ruce spínal, zatím co kněz po třetí volal, ukazuje bolesti Kristovy, s nichž spadl poslední cíp fijalové roušky.
Spadla rouška, kněz se vzpřímil a do třesoucích se rukou zvedl tělo Kristovo. Opatrně nesl je před sebou, pohlížel na ně a zase jako matka se svým dítětem, slepá víc a němá pohnutím než živá velikým svým štěstím, obrátil se od oltáře k lidu a jako somnambul po paměti víc než vyměřenou cestou od stupně k stupni ubíral se mezi lavice před presbytář a tu padl uprostřed kostela a kladl svoje břímě na zem. Krča udiveně točil svou bělohřivou hlavou a vidí, jak bílá ta postava kněze řítí se na zem a za ním ministranti po sobě se sklánějí k rozpjatému tělu Kristovu, objímají a pořadem líbají patero rudých jeho ran –
…
Konečně Krča dočkal se konce. Oklepal kalhoty a prchl nejbližší cestou, sakristií.
Ostatní lid teprve po chvíli hotovil se k odchodu. Ani se jim nezdálo, že by už měl být konec. Tak divně, nezvykle rychle zakončeny byly slavnostní obřady. Jakoby celý akt pobožnosti byl necelý, uříznutý a náhlý. Jakoby tomu ani nevěřili, nehýbali se s místa. Teprve Otčenáš, který hlubokým hlasem zanotil Sékora, uvedl celý kostel v ruch. Hlasy smísily a slily se v jednu větu, jedno slovo, jeden dech.
Sékora na konec přidal ještě Věřím v Boha a potom teprve mohli se rozejít. Věděl, co se sluší a patří… Byl veliký pátek, nevšední den.
S vědomím i v bezvědomí tajemné velikosti boží, zármutku smrti a posvátnosti dne rozcházejí se lidé z kostela. Tichý stesk velikonočních dojmů přešel i do duší těch nejmenších a nejnevinnějších členův obce. Bez hluku a obvyklého štěbotu tiše sestupují se schůdků dolů, bez křiku rozbíhají se po osluněném návsí. Teprve na půli cesty rozjasňují se oči, roste dech; prsa dýchají rychleji a chřtány dere se tlumený jakýsi skřek, divoký jásot dlouho zadrhnutých, dlouho spoutaných hrdel… Po tvářích těkají úsměvy, v očích se nítí veselý svit… A krev zastydlá v kostele rozlívá se náhle a rychle obrací se z těla do prsou a z prsou zase do celého těla a v příjemném tom zmámení nově procitlých sil kůže se třese rozechvěná, hlazená překrásným pocitem živého tepla skotačícího právě po prsou i po hlavách, na rukou a na skráních všech…
Všude na všech stranách plno pohybů, života, rychlejší chůze…
Jen ústa posud mlčí. Duše plna je posud svatých modliteb a stesků truchlivého dne.
Teprve na volných prostorách dědiny, tam kde návsí do šířky se rozlívá a dělí se v jazyky a zátoky do délky protáhlých ulic, rozpoutaly se mysli všech; duše nevázaná, nestřežená už vlila se do obvyklých svých hranic a děti drnčely zase naivní své řeči, ženy ze široka vykládaly všechno, co před chvílí zavřeno zůstalo v přeplněném jejich srdci, matky vracely se k denním svým starostem a potřebám. Kovářka div neplakala, když svěřovala své sousedce, že muž její ani na zelený čtvrtek zdržeti se nemohl, aby nepil, a kůzlata že má dvě a obě jako srnky; za ní Průdková křičela do hluché jakési tetky, co ji medicíny už stály peněz a nic naplat – jen tak peníze brát a pomůct ne. Hluchá tetka rozhodila po té rukama, ohlédla se na zad a zahnula přes můstek se silnice stranou k rozevřené brance zahrádky.
Za ženskými těžkým krokem překládali svoje nohy mužští. Pod paždím svírali tlusté kancionály a kolíbajíce se tak v chůzi, mračili čela, jakoby se jich okolní ruch a výskot dětí ani netýkal. Slova líně se jim valila z úst, rty krátce a určitě odpovídaly na otázky těch, kteří hovořili živěji. Jiní houževnatě mlčeli a uvažovali cestou, kde po svátcích začít nejdříve s osevem a kam pluhem zajet do země nejdříve… Bylo chladno a mokro před svátky; teprve před zeleným čtvrtkem vybralo se nebe do modra. Ohlédli se po něm vzhůru a druh s druhem loučili se s tesknou otázkou na rtech, vytrvá-li jim ten čas i po svátcích. Jiný rok už dávno měli zaseto. – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – –
Běloučké mraky kolébaly se nad návsím. Místy dělila se stříbřitá jejich houšť s modrými prorvami nebes, jakoby tam někdo u okna stál a bílou záclonou zakryt z úst vypouštěl pruhové obláčky dýmu, odpoutávaly se potrhané krajky nebeských rouch a pluly, pluly, průsvitné, tenké jako pavučí v letu a mizely, rozcházely se modrým tím okýnkem, až nadobro shasly v provaleném prostoru jako na okamžik zvířený prach. A dole, pod nimi, tam, kde za poledne všechno oblívalo a všude po vodách i kamení stékalo prudce sršící a mocným jakýmsi bleskem v zem se tříštící slunko, rozešla se tichá, bílá šeď zastíněného a v náhlém tom zdušení světel jaksi osmutnělého nebe.
Dědina světila svůj svátek.
Nikde ruka nehýbala se v práci, nikde tělo neklonilo se nad hrudou. Koně podřimují tiše v konírnách, nářadí mrtvě leží na dvoře, vrata se neotvírají, vozy nehrčí. Hospody jakoby lidi tam odtud vyhnal, statky mlčí jakoby je zabednil. A mlčícím tím návsím pod šedým příkrovem nebes, jehož stínem divně se nesou osamělé výkřiky hus a zpěv jásajících skřivanů, trousí se jednotlivé postavy ve svátečních úborech, s kancionály pod paždím a všichni směřují jedním směrem, nemluví, nespěchají, jen ku předu berou se po silnici vzhůru tam, kde návsí v můstek se končí a obrací ke kostelu. Dvě právě vstupují po schůdkách vzhůru, třetí již jde domů. Šeptem pozdraví se, podají si ruce a zase tak mlčky, jak byly přišly, cele obráceny do sebe dělí svoje cesty a ubírají se na různé strany dědiny, ten domů, ten do kostela teprv k božímu hrobu.
V temném pozadí kostela, ve stínu kůru, na vyvýšeném podstavci sdělaného oltáře vystavena září Svátost oltářní. Svaté ticho vládne kolem ní. Jemná, bíle do bíla třpytnými hvězdami protkaná rouška halí zlatý její třpyt, kolem ní čtyři světla hoří v krvi rudých skel a jejich záře krvavá a smutná v zášeří svatých míst slabě postřikuje růžové a bílé hvězdy překrásně tu stranou kvetoucích azalek. A po obou stranách oltáře od zdola vzhůru až do výše ve světle rozkládajícího se prostranství vavříny se pnou a větve svoje kloní nad štíhlými vršky oleandrů, jejichž čárkovité lupení stíny svoje hází na průsvitnou roušku monstrance. Umělé, z papíru složené kytky ponořené v tmavou tu houšťku oltáře svítí v přítmí jako živé, a odkudsi z úkrytu, jakoby z tajemného jakéhosi zdroje šíří se chrámem a klečícím do prsou vchází chladný, ale neskonale sladký, neskonale svůdný dech kvetoucích hyacinthů.
U nohou oltáře černé jeptišky klečely stráž. Dvě mladé sestry z Mariánského ústavu trvaly tu na modlitbách v černých svých rouchách; a vyjímaly se příšerně u hrobu Boha černé ty kukly s bělostným okrajem kolem čela, v jehož stínu vyzáblé obličeje zdály se ještě táhlejší a bledší než byly. Klečely tu jako k zemi přibity, s očima hluboce sklopenýma k zemi, pohříženy ve svaté rozjímání. Bílé jejich ruce otočené klokočovým růžencem zvedaly se ke rtům tichým, zmrtvělým, zvadlým a tím zsinalejším a bledším, čím více se o ně opíralo krvavé světlo s hůry, halící je obě v příšernou svoji záři. Klečely nehybně jako z černého mramoru tesané sochy, podobny mrtvým oněm postavám tesaným z kamene, které ve stínu cypřišů střežívají hroby velkoměstských hřbitovů. Portál byl zavřen, u božího hrobu vládla dokonalá tma. A hořela tu jenom ta krvavá světla, planuly jenom ty hvězdy kvetoucích azalek, rudě obrážely se jenom ty bledé rysy jeptišek a vychrtlé jejich ruce, nehybné a ztuhlé v němé modlitbě jako voskové. Za nimi klečel lid, obracel vzhůru svoje tváře k symbolu Ježíše Krista a i do těch postav padal krvavý svit hořících lamp a měnil tváře jejich v mumie. Suchý chřest růženců, šelest bojácně a jen po tichu modlících se úst, rachot naškrobených, o zem jako plech přelamujících se sukní – to byly jediné známky života v němém shromáždění k zemi srážených postav, to byly jediné příznaky a zvuky živoucího světa, které tu rušily tajemné ticho posvátného místa. Kromě těch žádný jiný ruch neozval se v blízku, leda když průvan náhodou zavanul až sem do skrytého útulku chrámu, pohnul přitmělým ovzduším a dýchl do tváří v prachu kostela klečícího lidu… Tu pozdvihlo se několik prsou najednou a stísněná hruď jakoby sevřená a bolavá lapala, hltala po něčem a plným douškem ssála do sebe hojivou vůni kvetoucího hyacinthu, který jakoby z tajemného zdroje vycházel, v úkrytu vavřínův a štíhlých oleandrů rozestýlal kolem sebe chladivý, ale nevýslovně sladký a milý svůj dech…
Chvílemi pootevřel se portál a do svatého šera vrhnul se na okamžik svit bílého dne. Hned tmavá, hned světlá postava nesměle protáhla se dveřmi, zavřela za sebou a postála u dveří než přivykly oči, zdomácněla duše v hlubokých modlitbách. – Zašeptala chodidla, sukně zašuměla, zavanul těžký mužský dech. A zas bylo ticho, neskonalý klid a mír zavládl zas kolem, rušený jen šeptem plachých modliteb a bojácným vanutím vzdechů se stísněných prsou. Tak tu bylo v temném tom koutku nebesky blaze a milo, že se nikomu ani nechtělo odtud, každý jakoby zde něco hledal, sem se utíkal a když ustupoval, nerad odcházel a povolil jen, aby jiným udělal místo. Hřích nekalil tu mysl věřících, vášeň mizela ze srdcí všech a pokoj a svatý mír se vším, co bylo na světě i nad ním kladl se na dno duše uštvaných. Anděl míru na lehounkých křídlech vznášel se tu tichými prostorami chrámu, a jemný dotek jeho perutí zdálo se, že cítil na sobě každý, kdo tu s pohříženou duší v Boha padl na kolena před jeho sídlem a zapomenouti chtěl a zapomněl na vše, co bylo mimo bílý chrám a mimo malý ten okruh dláždění, na který tu v pokoře sklesla jeho kolena. Mysl zdřímla tu na chvíli v tiché posvátnosti šerého zákoutí, duše strnulá ve chvilkovém shovění ode všech trudův a strázní vezdejšího života oddechla si z hluboka a pohroužila se celá v nadšený klid a němý útaj hrobu, na němž z temna svítila a uprostřed květin, v obrubě zlata a krvi kolem hořících světel dolů vzhlížela bílá, veliká hostie Ukřižovaného – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – –
…
Takový byl celý den – Smutný, tichý a unylý, jako ta mlaďounká zeleň nesměle se proklubávající na povrch země. I pole byla prázdna, jakoby tam jaktěživ nebyla vkročila noha lidská. Nikde nezvonila motyka o hranaté kameny, nikde nevrzal pluh bořící se zeminou. Všude rozsáhlé, sluncem prosycené ticho, všude velebný klid odpočívajícího života. Jen skřivani zvučeli nad zelenými pruhy obilí, jen jejich těla s havrany zmítala se nad zemí, a zpívala, jásala v němém tichu jasem prolitého prostoru… A kříže o samotě stály na návrších i v dolinách a svítíce do dálky rozpjatými svými rameny hlásaly světu o nezměrném utrpení Krista, jemuž zasvěcen byl celý nádherný ten den – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – –
Světy se už koupaly v rudém dešti západu. Do světla vkrádaly se stíny, do stínů šero a v šeru rozvalila se tma. A nadešel podvečer ještě smutnější dne – – –
Chlapci jen ojediněle rozlézali se po kládách a klidně bavili se o zvláštních událostech dne. Po nedlouhém sporu Krča přivedl k platnosti domněnku, že pan farář ráno u oltáře skutečně spal – Ptal se na to ministrantů, a ti řekli, že tak naporučeno je i v té tlusté knize na oltáři.
„No, víš, to von dělal svatýho Petra, ten taky spal,“ vykládal Krčovi malý Tonda, který byl ve škole už o stupínek výš –
Vojtků Josef si polámal svůj překrásný tragač a právě si jej spravoval v tlumu vážných soudruhů, hotových k radě plné moudrosti i škodolibých poznámek. Tu to hrklo, tam to kleplo, jinde kdosi křik’, ale ze všeho toho nic nerušilo celkového klidu tichého večera.
V lese zahoukla rána.
„To, myslím, po vostřížovi,“ zmínil se zahradníkův Ludvík a díval se na Vojtkovy prsty, jak spravuje vysmeknuté kolečko –
„Anebo pytlák,“ poznamenal Josef, nechal práce a zahleděl se snivě do dálky.
„Jo, co pak nevíš, že teď střílijó po slókách,“ obrátil se po obou rozumný Krča. „To vony slóke teď na večír lítajó a chetajo škrobáke.“
„A je velká ta slóka?“ vyzvídá ještě Josef, pochroumaný nástroj drže v náručí.
„No, jak holub, a zobák má takové tenónké a dlóhé jak hrubá jehla. A dež spí, tož se s něm zavrtá do země a tak chrní.“
A Krča by byl ještě dále vykládal „o slókách“ a o tom, kde co o nich slyšel, ale kostelník šel kolem a volal chlapce do práce – Bylo už pozdě večer, byl čas k večernímu Zdrávas –
Právě když transport dětí ubíral se dědinou a návsí plnil hřmotem rozvířených klapaček – ubíraly se sestry táhlým krokem z kostela a se sklopenou hlavou zahýbaly k zámku.
Šly od Božího hrobu poslední – – – –
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!