Český rozhlas někdy vysílá děsivé pořady. Třeba na Dvojce šla loni dvojdílná inscenace Pes baskervillský a před pár lety přečetli v rádiu všechny nejstrašidelnější městské legendy ze sbírky Černá sanitka. Jsem s tím úplně v pohodě, estetizovaná hrůza má ve slovesném i audiovizuálním umění své místo. Kramářské písně ji nabízely už od 16. století coby zdroj kolektivní katarze. Upevňovaly se tak sdílené hodnoty komunity – minimálně tím, že diváci odcházeli otřeseni příklady jejich pošlapání.
Tradici strašidelných vyprávění Český rozhlas nejen udržuje, ale kreativně ji rozšiřuje i mimo oblast adaptací literárních předloh a původních rozhlasových inscenací. Jeden z nejděsivějších pořadů, co ke mně po rozhlasových vlnách připlul jak Plaváček s tváří vraždící panenky Chucky, byl totiž pořad ČRo Plus Vertikála z minulé neděle.
Moderátorka Martina Pouchlá si před mikrofon tentokrát pozvala šéfredaktorku křesťanského Rádia 7 Lucii Endlicherovou a husitskou farářku Sandru Silnou. To je paní, která je v médiích velmi často, skoro tak jako Martina Viktorie Kopecká, ale fakt jen skoro. Ono devět tetování a svépomocné vaření piva přímo na faře účast ve Star Dance a lesbický vztah prostě nepřebije.
Ve zmíněném pořadu Vertikála ovšem Sandra Silná reprezentovala matky samoživitelky, neboť jeho téma znělo: Jak se žije singl ženám v křesťanských církvích. A rozvedená matka dvou synů, z nichž každý má svého tatínka, rozhodně měla k tématu co říct. Přeskočme teď obligatorní obsah, jakým je „necitlivost z tradičních církví – já teď nebudu jmenovat – k tomu, že jsem rozvedená“ nebo že členové některých ekumenických orgánů jsou „muži ve středním či starším věku“, kteří už neřeší distribuci malých dětí do škol a školek, takže necitlivě navrhují začátky společných pracovních setkání už na devátou. Tyhle věci musí zaznít, jinak by to Český rozhlas nemohl odvysílat, to je nám všem jasné a nikomu to nezazlíváme.
Zastavme se až u klíčového sdělení, a to že krach dvou relativně rychle po sobě jdoucích vztahů, jednoho manželského, jednoho partnerského (přičemž jak paní farářka vysvětluje, druhý partner si ji nikdy vzít neplánoval) ji přibližuje lidem. Je to tvrzení tak pozoruhodné, že si po našem soudu zaslouží bližší ohledání. Sandra Silná popisuje reakce lidí, kteří za ní přicházejí s úmyslem vstoupit do manželství:
„Tím, že se hodně pohybuju mimo kostel a v prostředí lidí, kteří o sobě říkají že jsou nevěřící /…/ a třeba pro ty lidi dělám přípravu k svatbě, oddávám je, když jim vylíčím tu svoji současnou situaci, tak oni mi říkají: No ale to je skvělý, protože vy jste vlastně normální, a jako vnímají mě, že jsem jim blíž v tu chvíli. Já jim to někdy říkám trošku jako s nadsázkou, že ale jako uvědomujete si, koho jste si vybrali, kdo Vás bude oddávat, že jsem prostě rozvedená, mám za sebou tyhle ty neúspěšné vztahy a že nejsem vlastně dobrým příkladem pro šťastné a spokojené manželství? A oni říkají ne, ne, ne, to pro nás naopak tím jste lidštější.“
Čili zdá se, že nám tu ČRo Plus nabízí dichotomii lidských rozvedených farářek po dvou ztroskotaných vztazích a nelidských celibátně žijících kněží, protože kdo jiní jsou ti „necitliví z tradičních církví“, které paní farářka, pivovarnice a tattoo modelka „nebude jmenovat“? Myslím, že klíč leží v nadšeném výkřiku oněch nevěřících, kterým fotky z kostela prostě přijdou na Instagram víc cool než fotky z radnice, takže se rozhodnou pro církevní sňatek: „No ale to je skvělý, protože vy jste vlastně normální.“ Podprahově se tu říká: Jsem těm lidem blíž, protože reprezentuju normu. Za situace, kdy polovina manželství končí rozvodem, je to do jisté míry pravda, i když víc než o normu jde o prostý průměr.
Celibátně žijící katolický kněz nemá s manželstvím bezprostřední osobní zkušenost (leda s dětsky idealizovaným manželstvím vlastních rodičů) – a právě proto může nabízet ideál. Hovoří o manželství takovém, jaké by mělo být: Jak jej popisuje Bůh Starého zákona a jak jej popisuje Ježíš. O manželství, jehož étos v zásadě reálně nelze naplnit. Jenže to není smysl ideálu – ideál je obraz, za nímž se má jít, za nímž se má každé ráno znovu vykročit. Je něčím, co září na horizontu našeho života, a tím nám minimálně ukazuje směr. Realita (průměr a norma) nám ukazuje to, co je na dosah ruky, co můžeme žít bez většího úsilí, práce a touhy. Otázkou nyní zůstává, co potřebujeme víc.
Nemám nic proti rozvedeným ženám, které každému svému dítěti pořídí vlastního tatínka. Nebyl jsem v jejich situaci, abych uměl posoudit důvody nebo si jen vzdáleně představit zápasy, které musely vybojovat a které dosud svádějí. Nemám dokonce ani nic proti farářkám organizací s bezmála 110letou historií, které udělují kněžské svěcení ženám a oddávají deklaratorně nevěřící páry – každý prožíváme svou spiritualitu jinak, a ne každý k tomu potřebuje apoštolskou církev. Nemám nic proti tomu, když se kanceláře těchto organizací proměňují ve varny a ubytovací zařízení pro projíždějící tatéry – je každého věc, jak tráví svůj volný čas. Ale odmítám snižovat ideál a (omluvitelné) vztahové selhání reinterpretovat jako podmínku autentické lidské blízkosti.
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!