Slučitelnost zaměstnání a rodiny z perspektivy dítěte – 2. díl
Jaroslav Šturma – Jitka Vávrová
Dětské centrum Paprsek, Praha. FF a KTF University Karlovy, Praha. Seminář v Emauzích dne 15. 3. 2005. Připsáno památce prof. Zdeňka Matějčka.
Rádi bychom se ještě vrátili ke skutečnosti, že na počátku vývoje jedinečného vztahu mezi dítětem a klíčovou osobou je intuitivní dispozice obou partnerů vyhmátnout potřebu druhého a zároveň docílit i naplnění potřeby vlastní. Dítě tedy je obdařeno vlastnostmi, jež mají pro osobu s rodičovskou dispozici vybízející a spouštěcí charakter: úsměv či pláč malého dítěte vyvolává v dospělém rodičovské chování, poskytující péči a ochranu. Pečující chování pozorujeme nezřídka již u dětí, např. když si hrají s panenkou anebo když se starají o domácí zvířátka. O vývoji tohoto typu chování víme však zatím povýtce málo. Na straně dospělých hovoříme o intuitivním rodičovském chování, což je pojem, který do psychologie uvedli manželé Papouškovi (již zesnulý prof. Hanuš Papoušek byl Čech působící se svou manželkou po léta v Dětském centru v Mnichově u prof. Hellbrüggeho). Touto schopností intuitivního rodičovského chování jsou vybaveni i ženy, i muži, dokonce i ti, kteří dítě ještě nemají. Součástí tohoto komplexu chování je snaha o oční kontakt, jeho opětování a posílení, přičemž dospělý drží bezděčně dítě blíže před svým obličejem, než by to učinil za jiných okolností, aniž by věděl, že tato kratší vzdálenost je optimem pro možnost dítěte zrakem dospělého vnímat. K intuitivnímu chování patří pozdrav: úsměv a mimika obličeje při navazování kontaktu s dítětem stejně jako jedinečné charakteristiky výměny hlasových projevů. Dospělý podněcuje a opakuje hlasové projevy dítěte s tím, že hlas nasazuje o oktávu výše. Vzájemné napodobování a opakování projevů a gest je další typickou charakteristikou. Jde tu o schopnost vzájemné intuitivní empatie a rezonance, schopnost říci ano nabídce života a lásky, schopnost lásku učinit vnímatelnou a zakusitelnou, a to jak tu, kterou dávám, tak tu, kterou dostávám. Jen tak může být v dítěti nastartován proces, v němž se od úplné vydanosti a skrytosti v nosném vztahu vydává na cestu do světa k samostatnosti a odpovědnosti, tedy ke svobodě.
Zde tedy – v případě interakce – jsme u kořene nespočetné výměny podnětů, která v příznivém případě má charakter vzájemně se posilující zpětné vazby. Z jejích jednotlivých úkonů, interakcí, se spřádá v průběhu prvých sedmi až osmi měsíců života dítěte pevné předivo bytostného vztahu, studované ve světě pod názvem „attachment“, vhodně přeložitelné jako přilnutí. Charakteristiku tohoto jedinečného vztahu v mnohaletých longitudinálních studiích analyzovali manželé Grossmannovi z Řezna. Podstatným zjištěním je, že toto přilnutí může mít ráz bezpečného, jistého připoutání anebo je to vztah poznamenaný nejistotou. Určit tuto jeho kvalitu lze ještě v prvém roce života dítěte, které je sensitivním obdobím právě pro vytváření nosných vztahů. Charakter přilnutí má tendenci přetrvávat přes celé dětství až do dospělosti a spoluutváří tak zásadním způsobem dispozici jedince pro všechny další významné životní vztahy. Ukázalo se, že ty matky (nebo rodiče), které svému kojenci byly zdrojem nejistého přilnutí, patří do převážně do kategorie těch, kterým se v jejích útlém věku dostalo podmínek postačujících právě jen pro vytvoření tohoto nejistého typu připoutání. Zachycujeme tu tedy pozoruhodný jev přenášení schopnosti vytvářet vztahy přes generace. Jde o jakousi extrabiologickou formu heredity. Dobře tu můžeme pozorovat komplexnost, podivuhodnou vynalézavost přírody, ale i křehkost a zranitelnost při utváření rodičovských dispozic a potřeb, jež tedy potřebují podporu a kultivaci od samého počátku vývoje jedince, podobně jako s výchovou řeči také nezačínáme až v době, kdy by dítě mělo mluvit.
Tento proces, ústící ve vytvoření a upevňování bytostného přilnutí dítěte k pečujícím osobám, vyžaduje ovšem i fyzickou blízkost a soužití. Některé studie v této souvislosti shledávají, že právě mezi jeslovými dětmi se nachází více těch, jejichž přilnutí ke klíčové osobě není charakterizováno jako bezpečné, nýbrž jako nejisté, v různých podobách tohoto nejistého typu přilnutí (Ziegenhain a kol., 1998, Clarke-Stewart, 1998, aj.). Nelze samozřejmě jednoznačně soudit, že v těchto případech je nejisté přilnutí jen funkcí kratšího spolu stráveného času, nepochybně záleží i na dalších kvalitách rodinného prostředí a na celkové citové atmosféře domova.
Hovoříme-li o slučitelnosti péče o dítě, tedy rodičovství, a zaměstnání, pak je vhodné připomenout, že se tento problém netýká jen žen. V posledních letech se zvýšilo i pracovní nasazení mužů. V naší poradenské praxi se stále častěji setkáváme s obtížnou situací rodin, spočívající v tom, že veškerá péče o děti a domácnost spočívá na bedrech ženy. Otec se s dětmi v lepších případech vídá jen někdy o víkendech. I v tomto smyslu se stále víc stáváme společností bez otců a jsem přesvědčen, že spolu s ostatními činiteli (jako je např. drtivá převaha žen v našem školství) se tato okolnost podílí i na vzrůstu agresivity a násilí mezi dětmi a ve společnosti. I zdě jsou oním „slabým, ohroženým pohlavím“ chlapci a muži. Chybí-li možnost identifikace s pozitivní mužskou autoritou, bývá ohroženo vytváření vlastní identity. I pro dívky však nepřítomnost otce znamená nedostatek zkušeností z interakce mezi mužem a ženou, otcem a matkou s event. důsledky pro budoucí navazování partnerských vztahů. Dojde – li za těchto okolností k rozpadu rodiny, nahrává předchozí vývoj vzniku závažného fenoménu „zavržených otců“, s nímž se nyní snaží vypořádat naše soudy.
Rádi bychom tu vyslovili ještě jednu myšlenku souvisící se stupnicí hodnot. Dítě, jako každý člověk, má svoji cenu a svoji hodnotu. Cenu lze vyjádřit ekonomicky, např. vyčíslením ztráty, kterou utrpím, když se namísto vydělávání budu věnovat dítěti, anebo částkou, kterou je třeba vynaložit na záchranu nemocného či postiženého dítěte či na jeho vzdělání. Nezávisle na tom má dítě svou jedinečnou hodnotu, totiž hodnotu daru. Dar jako takový může být darován, mohu se však o něj zasloužit jen do jisté míry. Může víc nebo méně odpovídat mým představám a přáním. Mohu je odmítnout, mohu jej vyžadovat za každou cenu a postulovat právo na dítě nebo dokonce na zdravé dítě. Nic to však nemění na jeho apriorní hodnotě, která se rovná hodnotě lidského života. Záleží ovšem na tom, jakou hodnotu přikládá dítěti jako lidské bytosti společnost, rodina, ve které jsme sami vyrůstali, a v konci konců každý z nás zcela osobně. Dítě tak může být považováno za narušitele životních plánů, za překážku v jejich uskutečnění. Může být chápáno v kontextu lidského vývoje, jak jsme jej nastínili – a je to tak dobré a přirozené – za obohacení života, za podnět k osobnímu růstu, může být vybídnutím k růstu lidských hodnot, je – li např. postižené, k rozvoji lékařské vědy a pečující lásky. Náš postoj k dítěti tedy souvisí s tím, nakolik společnost přijímá za své ideu civilizace lásky a kultury života, je touto společenskou atmosférou spoluutvářen a také k ní přispívá. Otázku lze postavit nejen tak, čím mi toto (nechtěné, nemocné, postižené) dítě komplikuje a zatěžuje život, ale i jako výzvu: K čemu dobrému mi může jeho existence, zkušenost s ním, vztah k němu, péče o ně napomoci. Takto přeformulovaná otázka vede od příčiny, která může drtit a být chápana jako selhání či chyba, do budoucnosti, k cíli a smyslu mého života.
Připomněli bychom ještě, že hodnotu dítěte jako podnětu pro aktualizaci a rozvoj rodičovského chování určuje nejen intuitivní vybízecí síla jeho přítomnosti a projevů, nýbrž i očekávání společnosti, páru a jedince vůči konkrétnímu (a dokonce třeba i k ještě nepočatému a nenarozenému dítěti). V podstatě jde o to, jakou hodnotu ve stupnici hodnot přikládá společnost a jedinec dítěti a tomu prvotnímu prostředí, v němž se jeho vývoji nejlépe daří, tedy rodině, založené na trvalých vztazích mezi mužem a ženou. V této souvislosti je zajímavé, že ač realita ukazuje ubývání funkčních rodin založených na manželství, z hlediska hodnot a přání zůstává rodina stále hodnotou prvořadou a v jistém smyslu i synonymem šťastného, naplněného života. Téměř půl milionu dětí (27%), na 100 svateb připadá 60 rozvodů. Přesto, jak plyne z Národní zprávy o rodině, je nadále pro 71% lidí ideálem žít v jednom manželství po celý život a 83% lidí si přeje mít dítě v manželství (srv. MF Dnes, 11.3.2005). Je zde patrný rozpor mezi skutečností a ideálem. K jeho pochopení možná může napomoci, když analyzujeme to, co si představujeme pod šťastným životem. Zdá se mi, že ubývá povědomí, že každá hodnota, která za to stojí, též něco stojí a k jejímu naplnění je třeba vynaložit aktivního úsilí. Bez vědomé snahy a někdy i oběti se v dlouhodobém pohledu velké cíle dají dosáhnout jen nesnadno. Z jiných průzkumů víme, že mladým lidem záleží na obojím: na zdaru v profesi a profesní kariéře i na rodinném štěstí. Jde pak o to, jak v konkrétním životě jedince, dvojice a později trojice atd. toto vše sladit, skloubit. Pohled z hlediska zájmu dítěte umožňuje vidět v souběhu oprávněných zájmů jednotlivých osob zúčastněných na tomto dynamickém procesu perspektivu toho, jenž je v tomto předivu nejslabším, nejohroženějším, tj. dítěte. Pro nás dospělé představuje rok, dva či tři, po které máme odkládat naplnění svých cílů a představ, dobu možná náročnou, ale představitelnou. Vědomě můžeme zvolit posloupnost cílů i pokud jde o vzdělání, zaměstnání a postup v něm a rodinný život s péčí o děti, čas dítěte běží úplně jinak. V útlém dětství je v období zvláště citlivém a zranitelném z hlediska celého svého dalšího vývoje, rok tu znamená někdy celý dosavadní život, někdy jeho větší část. Z této perspektivy se mi zdá problém slučitelnosti péče o děti a zaměstnání vhodně řešitelný zejména v modelu sukcesivního naplňování, i když vím, že tu nelze zevšeobecňovat. Za zvláště vhodná považuji ta řešení, kdy rodič pečující o své malé dítě či děti má možnost pravidelného kontaktu a spolupráce s pracovištěm, na něž se bude později vracet. K tomu je ovšem třeba spolupráce manželů a celé rodiny – mělo by to všechny něco stát a všem něco pozitivního přinášet. V praxi Dětského centra Paprsek, v němž pracují převážně ženy, se to snažíme praktikovat a ze zkušenosti mohu říci, že ženy, které se takto vracejí do zaměstnání poté, co pečovaly o své děti v útlém věku doma, bývají po svém návratu do zaměstnání větším přínosem pro naše pracoviště, než kdyby po celou tu dobu jen usilovně studovaly, ale bez podstatné lidské zkušenosti, která přispívá k jejich lidské zralosti.
Hovořili jsme o některých předpokladech v prostředí a vztazích, jež musí být vytvořeny pro plný rozvoj dítěte. Zrovna tak ale se dá hovořit i připraveném prostředí, v němž se mohou naplno rozvinout rodičovské schopnosti, které jsou nám dány. Zralý člověk, začleněný do přirozeného biologického i specificky lidského proudu vývoje života vůbec a vývoje jednotlivce zvlášť, je povahou svého bytí disponován k rodičovství, s tím ovšem, jak jsme poukázali výše, že rodičovská motivace a schopnost jsou jevem komplexní povahy, syceným ze zdrojů biologické, psychologické, sociální i duchovní povahy, a jako takové jsou i zranitelné. Tato motivace bývá tak silná, že je člověk zpravidla ochoten přinášet při svém rodičovském poslání i oběti (vstávání k nemocnému dítěti atd.). Zralá společnost pak, jíž usilujeme být i my, pak ve svém vlastním zájmu vytváří vstřícné a přátelsky rodině a dětem nakloněné prostředí. Patří sem ovšem i to, že počítáme s růzností povah a motivací a že ideál nepovažujeme za slepou normu, platící „padni komu padni“, nýbrž za metu, pro kterou stojí za to se z vlastního rozhodnutí nasadit.
Literatura:
Clarke-Stewart, K. A. (1989): Infant day care – maligned or malignant? American Psychologist, 44, 266 – 273
Erikson, E.H.(1999): Životní cyklus dokončený a rozšířený. Lidové noviny, Praha
Habiňáková, E. – Bálková, A. (1972): Analýza sociálnej stimulácii u jaslových detí. Psychol. patopsychol. dieťaťa, 7, 303 – 317
Kubát, K. – Syrovátka, A. (1966): Die Entwicklung der Morbidität bei Familien- und Krippenkindern während der ersten drei Lebensjahre. Aerztl. Jugendk., 57, 16 – 23
Kunzová, Z. a kol. (1974): Studie o dětech v jeslích. Populační zprávy, 2 – 3, 28 – 35
Nováková, M. (1957): Poruchy duševního vývoje u předškolních dětí. In: Problémy pediatrie v praxi a ve výzkumu, 138 – 140
Šamánková, L. (1968): Morbidita u dětí ve 3 pražských jeslích. Čs. pediat., 23, 350 – 356
Šturma, J.(2004): Patří přání být rodičem k představě naplněného života? Přednáška na mezinárodní konferenci o rodině, Brno
Šturma, J. (2004): Familien- oder Krippenerziehung. Přednáška na mezinárodním kongresu „Ohne Nestwärme kein freier Flug“, Salzburg
Ziegenhain, U. – Rauh, H. – Müller, B. (1998): Emotionale Anpassung von Kleinkindern an die Krippenbetreuung. S. 82 – 89 in: Ahnert, L. (Ed.): Tagesbetreuung für Kinder unter drei Jahren. Hans Huber, Bern.
Ždanska-Bricken, M. (1972): Pohybová aktivace a psychomotorický rozvoj (polsky). Ped. pol., 47, 553 – 562
Foto: František Ingr, ČaV
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!