Reportáž
Na Valašsku, u paty Vizovických vrchů se podél říčky Senice rozprostírá dědina, kde na počátku 20. století většinu zástavby tvořily tzv. dřevěnice. Ve Francově Lhotě si první zděný dům postavili manželé Trochtovi a tam se jim 26. března 1905 narodil syn Štěpán, načež byl pokřtěn v místním kostele sv. Štěpána Uherského. Právě do tohoto kostela – prý jediného toho jména u nás – jsme v neděli 7. dubna zavítali, abychom se připojili k slavnosti na počest nejváženějšího rodáka kardinála Štěpána Trochty, jenž před padesáti lety zemřel.
Nebe se vybralo do modra, a tak nic nehatilo sváteční dojem z chrámu zaplaveného květy a Božím lidem. První, čeho si příchozí všimne u vchodu, je pamětní deska s tváří salesiána Trochty, naproti níž visí obraz sv. Jana Boska, zakladatele salesiánů. Zanedlouho portálem vešel průvod, na jehož konci kráčel vzácný host – arcibiskup Josef Nuzík, doprovázen jedenácti koncelebrujícími, mj. P. Martinem Hobzou, provinciálem salesiánů.
V kázání arcibiskup Josef vyzdvihl předně evangelistova slova: „Ježíš vykonal před svými učedníky ještě mnoho jiných zázraků, ale o těch v této knize není řeč.“ (Jan 20,30) Tato věta platí i pro nás, jelikož také my jsme učedníci: ony zázraky se dějí i v našich životech a nemusí jít o nenadálá uzdravení. Otec Josef to rozvinul slovy z prvního čtení: „Obec věřících měla jedno srdce a jednu duši.“ (Sk 4,32) – Jednota panující v rodině, diecézi nebo obci je zázrakem a Bůh ho umí konat i dnes.
Pokračoval slovy druhého čtení: „Láska k Bohu záleží právě v tom, že zachováváme jeho přikázání. Jeho přikázání nejsou těžká […]“ (1 Jan 5,3) Pravil, že v synodálním procesu zaznívaly požadavky na přizpůsobení přikázání dnešní době: vyvolává to absence lásky – kdyby nám nechyběla, přikázání by nám nepřipadala těžká. Homilie se potom zaměřila na pojem vítězství, obsažený ve druhém čtení: Boží slovo, jakož i příklad života Štěpána Trochty nás učí, co je skutečné vítězství. „Někdy je vítězstvím, že člověk prohraje v očích světa – ale před Bohem zvítězil.“ Trochta totiž musel snést utrpení a ponižování za režimu nacistického i komunistického. Otec Josef popsal Božího vítěze: „Člověk je šťastný a silný, i když viděno objektivně a vnějším způsobem by měl být zdrcený a smutný.“
Kázání se pak dotklo evangelního příběhu apoštola Tomáše – není pro nás špatným příkladem. „Kdosi pěkně napsal, že Tomáš chtěl od Ježíše trochu víc,“ zaznělo. Otec Josef poté mluvil o bázni, kterou pociťujeme před Božími plány a kterou znal rovněž kardinál Trochta: Co? Já ogara z Valašska mám dělat takovou službu? – tak nějak vypadala jeho reakce na jmenování biskupem. Byl totiž člověkem pokorným, který si svou lidskou křehkost ohmatal zvláště v Mathausenu, kde dřel v kamenolomu. I silní muži tu práci nepřežili déle než šest měsíců, on vydržel skoro rok a takto vzpomínal: „Byl jsem tak udřený a vyčerpaný, že kdyby se mne někdo zeptal: Jak se jmenuješ, tak bych ani nevěděl, jak odpovědět.“ „K životnímu příběhu patří i to, že řeknu: Jsem na dně,“ glosoval to arcibiskup.
V rámci přímluv zazněla krom jiného prosba za blahořečení Štěpána Trochty. Před požehnáním – stejně jako na počátku mše – byl otec Josef zástupci farnosti obdarován, obdržel kytici, knihu a jiné pozornosti.
K ambonu pak přistoupil Lubomír Gajdušek a sdělil přítomným, že v souvislosti s organizací slavnosti vyplynula snaha opět nastolit otázku Trochtovy beatifikace. S dalšími – mj. s administrátorem farnosti Stanislavem Zatloukalem – se tedy rozhodli poslat litoměřickému biskupovi Stanislavu Přibylovi dopis, v němž vyjadřují vůli obnovit beatifikační proces, který byl podle všeho zahájen roku 2008 sběrem dokumentů. V dopise se připomínají slova sv. Jana Pavla II. nad Trochtovou rakví, v nichž ho označil za „mučedníka dnešní doby“. „Profesor Halík v jedné ze svých knih uvádí, že Hospodin si někdy žárlivě střeží anonymitu některých svých světců. Domníváme se, že v případě kardinála Trochty by z té své žárlivosti mohl poněkud slevit,“ uzavřel řeč Gajdušek a informoval, že před kostelem se lze podpisem k podnětu připojit.
Arcibiskup Nuzík pochválil místní úctu ke kardinálu Trochtovi a vyzval farníky, aby jej prosili o přímluvu: „Až vám bude ouvej, máte tu Štěpána.“ A pravil, že je důležité vnímat příběhy, jako je ten Trochtův: Myslíme si, že se nic neděje a že se něco děje jen na webu a na sítích; tak to ale není, důležité věci zachytí jen srdce.
Po Te Deum a požehnání se celé shromáždění věřících odebralo k obědu do kulturního domu, kde už vyhrávala cimbálová muzika Klobučánek; nechyběla pálenka ani frgály. K sešlosti promluvila činorodá obyvatelka Francovy Lhoty paní Pavlína Žídková a líčila vřelý vztah Trochty k otčině: „Na svoje krajany nikdy nezapomněl. […] Stejně tak nezapomněl na svůj rodný valašský kraj a rád sem jezdíval, ač bohužel ne tak často, jak si přál.“ V místním kostele byl Štěpán nejen pokřtěn, ale též v něm sloužil svou první mši svatou. Francovu Lhotu naposledy navštívil v roce 1973, kdy posvětil dva nové zvony a poprosil, aby zazvonily, až zemře; to se v roce následujícím naplnilo. „U nás na kardinála Trochtu držíme, nikdy na něho nezapomeneme. Svým životem, svými myšlenkami je velkým příkladem a pro nás všechny životním vzorem,“ dodala.
Pozoruhodné vzpomínky na oslavence si přítomní vyslechli z úst 99letého kněze a salesiána Jana Vývody. Následující příhodou například s úsměvem dokumentoval Trochtovu schopnost vidět do srdce člověka: „Při večerní procházce do něho jedna paní vrazila a říkala: ‚Vy jste doktor Trochta?‘ On říkal: ‚Ano.‘ – ‚Ten člověk, s kterým bydlíte na pokoji, to je fízlák!‘ On jí poděkoval a říkal: ‚Já už to vím.‘ Takže – ho nikdo nepřevezl.“ „To byl vynalézavý člověk, a velice laskavý, vlídný. Prostě nikdy ze sebe nic nedělal. Chodil nejraději v takové placaté čepici a v civilu,“ pověděl Vývoda o Trochtově povaze a k velikým strastem, které ho potkaly, řekl: „On si užil svoje, a přitom neztrácel humor a dovedl asi i těm rošťákům odpustit.“
Mikrofon vzal do ruky také arcibiskup Josef Nuzík a sdělil „na cestu“ ještě jednu myšlenku pro sváteční odpoledne: „Častokrát říkáme, že čas běží, že letí, utíká. Svatý otec František v encyklice Fratelli tutti říká, že život není jenom časem, který plyne, ale život je časem pro setkání.“ Děti mu pak přinesly další dar – pecen upečený ze zrn vypěstovaných na poli, které patřilo Štěpánovým rodičům a kde také on jako chlapec pracoval.
Přemáhejte zlo dobrem. Trochtův životaběh
Přišel na svět 26. března léta Páně 1905 do rodiny rolníka; byl prvním ze tří sourozenců. Když měl osm roků, jeho otec zemřel, takže musel zastat mnoho práce, aby se chudá rodina udržela: pásl krávy, vozil hnůj na pole, oral, kácel stromy nebo třeba chystal dřevo na zimu.
Stár 12 let odešel na Arcibiskupské gymnázium v Kroměříži, avšak musel později studium přerušit, poněvadž mu onemocněla matka a potřebovala pomoc s prací v hospodářství. Roku 1923 odjel do Itálie a vstoupil k salesiánům Dona Boska; 1932 byl v Turíně vysvěcen na kněze. S Ignácem Stuchlým pak budovali ve Fryštáku první český řeholní dům salesiánů.
Protože jeho nadání a životní síly patřily mládeži, kardinál Kašpar jej roku 1938 jmenoval duchovním rádcem celé mládežnické organizace Junáka a Trochta pronesl přednášku na valném sněmu Junáka v lednu 1939. Z toho důvodu se po okupaci ocitl v hledáčku Gestapa, které ho roku 1942, den po atentátu na Heydricha, zatklo a krutě vyslýchalo. Byl vězněn v Terezíně, pak ve vyhlazovacím táboře Mathausen. Tam byl zařazen do skupiny pracující v kamenolomu; dozorce se ho dvakrát pokusil zabít. Když Mathausen po více než dvou letech opouštěl, vážil Trochta 46 kg. Následně ho drželi v Dachau, kde jej zastihli američtí osvoboditelé.
Roku 1947 byl jmenován litoměřickým biskupem, s čímž byla spojena starost o diecézi čelící problémům v souvislosti s odsunem Němců. Přišel komunistický puč a roku 1949 papež Pius XII. exkomunikoval všechny členy komunistických stran; posléze režim v Československu internoval biskupy v jejich rezidencích. Jak svědčí Trochtův text z roku 1950 nadepsaný „Když mne pronásledovali, budou pronásledovat i Vás,“ marxistická ideologie se hluboce protivila jeho svědomí a byl ochoten pro své přesvědčení trpět; přesto doufal, že je možné zajistit křesťanům v Československu normální náboženský život smírnou cestou. Proto roku 1951 – vedle dalších pěti biskupů – složil slib věrnosti republice. Poněvadž byl kvůli tomu podroben kritice ze strany bojovníků proti režimu, roku 1952 předal řízení diecéze generálnímu vikáři.
V roce následujícím ho zatkla Státní bezpečnost, načež byl vyslýchán, účelově obviněn z velezrady a vyzvědačství a roku 1954 postaven před soud: prokurátor navrhoval trest smrti, Trochta vyvázl s 25 lety. Prošel různými žaláři; amnestie roku 1960 ho zastihla ve Valdicích. Leč ke kněžské službě se vrátit nesměl, pročež vykonával dělnické profese. Až po infarktu roku 1962 mu byl přiznán důchod a žil pak v péči řádových sester.
Když nastalo uvolnění poměrů, požádal Trochta o rehabilitaci, které se mu dostalo, a mohl se tedy vrátit do své diecéze coby její pastýř; v roce 1969 ho pak papež Pavel VI. jmenoval kardinálem „in pectore“ čili tajně. Jmenování bylo zveřejněno roku 1973, čímž Trochta opět upadl v nemilost státních orgánů. 5. dubna 1974 kardinál Štěpán Trochta, oslabený nedávnou operací, jednal se severočeským církevním tajemníkem, od něhož byl vystaven vulgárnímu a bezohlednému chování. Den nato byl bezvládný Trochta nalezen ve svém loži; zemřel téhož dne v nemocnici.
Překvapivě výstižně Štěpána Trochtu zachytili pozorovatelé jemu nepřátelští, a sice agenti StB – zde citace ze svazku „Kabát“: „Trochta je velkorysý, nerad se zabývá detaily – rád organizoval velké stavby – shánel peníze. Dovede psychologicky jednat s lidmi… Trochta je v jednání velmi pozorný a sleduje každé slovo protějšku, než vyjádří nějaký názor na zásadní věc, důkladně si vše promyslí.“
Trochtovo srdce patřilo mládeži, o čemž svědčí např. skautská lilie v jeho biskupském znaku, jakož i vzpomínka Miroslava „Mývala“ Obermana: „Štěpánův vztah ke skautingu naprosto nebyl formální… To nebyl žádný vyprahlý patron, se stále zdviženým prstem, to byl člověk plný šťávy, který rozuměl životu a uměl se z něj těšit. A ty, kteří jej znali jen z oficiálních vystoupení, by překvapilo, jaký měl smysl pro vyslovené klukoviny…“
Vzdor nezáviděníhodným životním okolnostem byl Štěpán Trochta člověkem v podstatě veselým, což se zakládalo na víře v Krista, jak je zřejmé z jeho slov: „Katolicismus je náboženstvím ustavičné naděje, účelného podnikání, zdravého optimismu a pravé radosti. Katolík má šířit tento zdravý optimismus všude kolem sebe, má nakazit celé své okolí duchem Kristovy radosti.“
Galerie
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!