Máme různé kazatele. Někteří mluví k věci (biblickým lekcím, liturgickému svátku, aktuálním naukovým či morálním výzvám apod.), jiní řeší věci bohoslužbě vzdálené, a někteří prostě plácají. Někde jsem četl, že jihočeský spisovatel Věroslav Mertl kdysi požádal biskupa o dispens, aby mohl odcházet z kostela při děsném kázání, které on jako mistr slova nemohl ustát. A prý ten dispens dostal. Osobně se mi v té historce nejvíc líbí ta noblesa na obou stranách. Jeden prostě mohl na kázání odejít a jinak to neřešit. Druhý to mohl hodit do koše. Ten taneček s dovolením je krásnou ukázkou úcty k pravidlům, autoritě i prosté a všední realitě a lidské slabosti.
Mám-li být spravedlivý, tak musím říci, že podle mé zkušenosti se s tím úplným plácáním zase tak často nesetkáváme. Každý (sám sebe z této kritiky nevyjímám) sice nemluví jako Jan Zlatoústý, ale obvykle je ze strany kazatele opravdu snaha říci něco lidem prospěšného. Někdy se to podaří lépe, někdy hůře, jsme jen nedokonalí lidé. Ona chvályhodná snaha říci něco prospěšného však může být různá. Jednou z variant je kázání, které lidem pořádně vynadá. Můj tchán (dej mu Pán Bůh nebe) občas vzpomínal, jak kdysi do kostela chodili jen ti nejvěrnější a museli neděli co neděli slyšet při kázání výčitky, že lidi nechodí do kostela. Proč to ale říkal těm, kdo tam chodí? Sám jsem se často setkal s výčitkami typu: „Lidé si obvykle myslí…, ale já vám říkám, jak to je“ (kdy je jasné, že těmi lidmi se myslí lidé v kostele). Nezřídka se přitom oním kázáním kritizují postoje, které dnes skoro nikdo nezastává, jen kazatel si nějak myslí, že to problém je.
Jednou vyprávěl kardinál Špidlík příběh o Mikulášovi a Kasiánovi, jak si vyšli z nebe podívat se na zem. Narazili na sedláka, který zapadl s naloženým povozem do bláta na cestě. Tahal za opratě, švihal koně bičem a sprostě nadával. Kasián ho přísně napomenul, aby nebil koně a nemluvil neslušně. Mikuláš toho moc neřekl, ale vykasal si bílou řízu a vlezl do bláta pomoci vytlačit vůz na cestu. Podle toho oba světci vypadali, když se vrátili k nebeské bráně. Svatý Petr se podivil, jak to, že je Mikuláš celý ušpiněný. Když si vyslechl, co se vlastně stalo, rozhodl, že Mikuláš bude mít v průběhu roku více svátků (platí to pro východní církev), zatímco Kasiánovi zůstane jen jeden. Lidem je totiž potřeba častěji pomáhat. Vynadat jim stačí jen jednou za dlouhý čas.
Zatím jsem mluvil o kázání v kostele, ale týká se to prakticky jakýchkoli moudrých promluv k lidem. Ať už kážeme v kostele, promlouváme ke studentům, k dětem apod., stálo by za to si rozvážit, jak často lidi kritizujeme, a jak často se snažíme je povzbudit. Psychologové určitě budou mít spoustu pravidel, jak pracovat s pozitivní a negativní motivací. Na začátek by ale asi stačilo vzít si příklad z Mikuláše a Kasiána a častěji druhým pomáhat. Tak ať se s tímto přístupem setkáme co nejvíc i v kázáních v době „velkém kostelním třesku“ neboli velikonočního Tridua, a ať tato zkušenost pokračuje i nadále.
Krásné a požehnané velikonoční svátky.
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!