Přiznávám se předem, že se pouštím do oblasti, v níž nejsem odborníkem. Chci psát o tom, co se naše děti učí ve školách. To je věc politická, a měla by zajímat každého rodiče.
Zdá se mi, že převládající konsensus pedagogů v celé západní civilizaci zní, že děti by se ve škole neměly biflovat informace (data, vzorečky, jména…), ale měly by se především učit si potřebné informace vyhledat a pak s informacemi pracovat. Proč se třeba v biologii učit, jak vypadá Krásnoočko zelené, Trepka velká nebo Volvox Globator (vidíte, už 62 let je část mé paměti blokována mnoha informacemi tohoto typu). Říká se, a do jisté míry právem, že děti se musely ve škole učit mnoha věcem, které v životě nikdy nebudou potřebovat.
Je na tom jistě něco pravdy a bylo patrně potřeba jisté korekce od biflování dat směrem k práci s daty. Nicméně občas se ve mně rozsvítí červené světýlko.
Vzpomínám si na své cesty do „kapitalistické“ ciziny v letech 1964-1967. V roce 1965 jsem strávil tři týdny v letní škole angličtiny pro zahraniční studenty. Hodně jsem si povídal se svými vrstevníky a navázal jsem řadu přátelství. Byl jsem tam trochu za exota – jediný student z „východního bloku“. Všiml jsem si, že jejich znalosti z historie a zeměpisu jsou velmi chabé. Nevím, jak v jiných oborech, o těch jsme se vesměs nebavili. Cítil jsem tehdy určitou nadřazenost, což jistě nebyla pěkná a správná reakce. Ale tito středoškoláci těžko na mapě Evropy hledali země, ze kterých jsme se tehdy sjeli. O tom, co bylo Rakousko-Uhersko, neměli vesměs potuchy. Obávám se, že od té doby se to moc nezměnilo. A jestli mají studenti znát ještě méně dat a jmen, pak nevím…
Červené světýlko se rozsvítilo znovu, když čeští novináři vymysleli jakýsi test, který předložili ministrům. Některé otázky tohoto testu byly záměrně nesmyslné. Jiné byly neproblematické – např. kdy byl upálen Jan Hus. Jeden ministr se v datování husitského hnutí netrefil tři století – nechci ho dehonestovat, a tak ho raději nebudu jmenovat.
Ano, vím, že tento ministr toto datum ke své práci nepotřebuje. Myslím ale, že každý ministr by měl mít určité vzdělání. Nedávno jsem slyšel vtipnou definici vzdělání: „Vzdělání je to, co vám zůstane, když zapomenete všechno, co jste se učili ve škole.“
Něco na tom je. Abych to přiblížil: Ve svých topičských letech jsem se věnoval studiu ruských dějin. Přečetl jsem např. sebrané spisy A. S. Chomjakova, I. V. Kirejevského, K. S. Aksakova a mnoho dalších knih. Jednotlivosti z těchto knih si nepamatuji téměř vůbec. Ale mám živé ponětí o tom, jak ruská společnost fungovala, kdo byli slavjanofilové a kdo zapadnici, jakou roli hrála pravoslavná církev apod. Před pár lety jsem dostal k překladu článek nějakého Bulhara s několika tituly před jménem a dalším za jménem. Tento muž se věnoval pojmu „sobornosť“, který byl pro Chomjakovovo myšlení klíčový. Nicméně autor článku celým souvislostem evidentně nerozuměl. Pochybuji, že Chomjakova skutečně četl, nebo že ho četl dostatečně. A tak napsal pár banalit, které patrně zveřejnil nějaký odborný časopis. Ale taková je v některých oborech zřejmě realita – ani moc dat, ale ani moc vzdělání.
Proto mě velmi potěšil a povzbudil rozhovor Jordana Petersona s Katherine Birbalsinghovou, která v Londýně založila Michaela Community School. Přišla s projektem, který jde naprosto proti proudu současných názorů. Je přesvědčená, že děti se cítí mnohem lépe, panuje-li ve škole kázeň. Tvrdí, že rodiče by měli být rodiči svých dětí, nikoli jejich kamarádi. A že i učitelé se nemají snažit být kamarádi žáků, ale mají si být vědomi toho, že mají autoritu, kterou musí – arci láskyplně – uplatňovat.
A děti mohou zůstat dětmi, aby z nich vyrostli zdraví a vyrovnaní dospělí.
Paní Birbalsinghová musela překonat mnoho překážek, než se jí podařilo školu otevřít. Udělala si řadu nepřátel už svými názory. Nyní je ale realizuje. Vysloužila si označení „nejpřísnější ředitelky v Anglii“. Ve škole zahajují vyučování zpěvem God save the King, což je vlastně anglická hymna. Škola, kterou navštěvují převážně děti z nejrůznějších menšin, vede žáky k vlastenectví. Paní ředitelka odmítla zřídit ve škole kapli, protože by musela rovněž zřídit mešitu nebo sikhský chrám. Odmítá podávat v jídelně halal nebo košer pokrmy. Rodiče, kteří chtějí zapsat své děti na tuto školu, jsou s tím pochopitelně dopředu srozuměni. Ve škole není ani etnické, ani náboženské napětí; škola nemá problémy s násilím nebo drogami, které sužují mnoho škol nejen v Británii.
Co se týče výsledků, patří škola mezi pět nejlepších v Anglii. Žáci a rodiče jsou evidentně spokojeni.
Katherine Birbalsinghová rovněž zpochybňuje tezi, že učit se myslet je důležitější než mít znalosti. Dokáže to zargumentovat lépe než já.
Jistě nejde o to, vrátit se do nějakého hypotetického zlatého věku, kdy se děti neučily myslet a jen se biflovaly vzorečky či data. To se ostatně nedělo nikdy. Jde o věc míry, o zdravou vyváženost. Dosavadní vývoj dává zřejmě paní ředitelce za pravdu. Do její školy se nyní jezdí (či létají) dívat učitelé a další odborníci z celého světa. Když se lidé řídí zdravým rozumem a nikoli ideologiemi, bývá to inspirující.
Pokud vás onen zmíněný rozhovor zajímá, snadno si ho vygooglíte.
Dan Drápal je český evangelikální teolog a publicista
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!