Koncem roku jsem v doprovodu několika Arménů žijících v Praze na pozvání katholikose všech Arménů Karekina II. navštívil Arménii, zvláště jeho sídlo v Ečmiadzinu. Návštěva na mě udělala velký dojem. Apoštolská církev Arménů je samostatnou církvi, která žije v úzké spolupráci s církví katolickou a má u Svatého stolce své zastoupení. Arménská církev je silně spojená s národem Arménů. Ti jsou velmi starým národem. Můžeme zde vidět stavby z doby před naším letopočtem a jejich dějiny mluví o tisíciletích před Kristem. V Arménii se církev stala státní církvi dřív než v Římě. Ještě v roce 300 král vystupoval velmi tvrdě proti křesťanům. Když přišla do země skupina třiceti zasvěcených žen, nechal je všechny umučit. Poté těžce onemocněl a nenašel žádnou pomoc. Tehdy mu jeho sestra, která už byla tajnou křesťankou, řekla, že jediný, kdo mu může pomoci, je Řehoř Osvětitel, jeho bývalý písař, kterého před 14 lety kvůli křesťanské víře zavřel do cely smrti. Král nevěřil, že by mohl ještě žít. Přesto ho nechal zavolat. Když se král uzdravil, přijal Boha křesťanů a dal se pokřtít. Zavedl křesťanství jako státní náboženství v roce 301. Z té doby je zachováno několik kostelů až do dneška.
Křesťané v Arménii prošli mnoha těžkými zkouškami, několika genocidami. Přesto je tu dnes církev živá. Dokonce v průzkumech důvěryhodnosti organizací v zemi je na prvním místě. Za ní je policie. Církev nemá žádné majetky, nemá příjem od státu ani na provoz škol, nemocnic či sociálních ústavů a jejich zařízení jsou financována pouze z darů věřících. Pravdou ovšem je, že především od těch, kteří žijí v zahraničí, protože doma je dost velká chudoba. V zemi žije dva a půl milionu obyvatel. Sedm milionů Arménů žije v zahraničí. Ze zahraničních darů poskytuje církev velkou pomoc sociálně potřebným nejen v domovech důchodců pro ty nejchudší, ale i trochu umělým zaměstnáváním různých vrátných a zametačů.
Církev má několik škol, nemocnic a řadu sociálních zařízení. Navštívili jsme dvanáctiletku i kněžský seminář, velký i malý, školu kultury, která se podobá naší lidové škole umění, ale má daleko širší programy od hudby různého druhu přes tanec, balet a sport k výtvarné výchově, kde mě nejvíc zaujalo psaní ikon a tvorba knižních iluminací. Mají uchováno mnoho velmi starých rukopisů a mládež se učí starým způsobem vytvářet iluminace velmi vysoké úrovně. Takových škol mají v zemi dvanáct. V každé asi pět set žáků. Katechismus je samozřejmostí i ve škole kultury. Dříve měli základy křesťanské kultury jako vyučovací předmět i ve státních školách, ten ovšem současná vláda zrušila. Proto, ale i pro špatnou ekonomiku, je vidět určité napětí mezi církví a současnou vládou, přesto, že se lidem líbí její proevropská orientace.
Pro mne byl nejsilnějším zážitkem okamžik setkání s křesťany vyhnanými z Náhorního Karabachu. Svědectví žen, které přišly o své děti a muže, kteří padli v boji nebo byli umučeni před jejich očima, bylo velmi silné. Pak dostaly jen dvě hodiny na opuštění svého města. Těmto lidem nezůstalo nic. Stát jim nabídl kompenzaci v hodnotě 250 € na člověka. Setkal jsem se s 15 rodinami, které církev ubytovala v bývalé mateřské škole a stará se o jejich obživu. Církevní školy nemají žádnou finanční podporu od státu. Přesto jsou zdarma. Sponzory jsou bohatí Arméni žijící ve světě. Podobně většina starých lidí žije z toho, co jim pošlou příbuzní žijící v zahraničí. Jejich solidarita je velmi oslovující. Nejhlouběji se mi vryla vícekrát opakovaná slova o odpuštění. „Mučit, vraždit a vyhánět je jejich kultura. My jsme křesťané. K naší kultuře patří láska a odpuštění.“
Foto: Redakce
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!