Pátý díl historického seriálu o našich Habsburcích
Matyášova pozice v domě habsburském se zvýšila zvláště poté, co místo císaře (svého bratra Rudolfa II.) smluvil mír s vůdcem uherských rebelů Štěpánem Bočkajem (1606). Vzpouře přitom mohl panovník předejít, kdyby udělil audienci delegaci, již vyslali nespokojení Uhři ze Sedmihradska. Pod Matyášovou patronací se pak zformovala konfederace uherských a rakouských stavů, připravující svržení krále. Ke konfederaci se přidala ještě Morava, protože její představení už nehodlali déle snášet, že v zemi nezasedají soudy a že jsou v ní ubytovány celé pluky na útratu obyvatel. V dějinách monarchie tak nastala kapitola zvaná běžně Bruderzwist – svár bratří.
Matyáš neváhal, sebral sílu asi 20 tisíc mužů a táhl na Prahu. Před jejími branami se však musel zastavit a začít s bratrem vyjednávat, neboť stavy Čech a Slezska (tj. šlechta a městské rady) Rudolfa neopustily a byly ochotny jej hájit. Dojednané podmínky byly pro císaře přesto zdrcující: zůstala mu pouze česká koruna a císařský titul, jeho nástupcem v Českém království byl jmenován Matyáš.
Za to, že si zachoval aspoň tolik, vděčil Rudolf české šlechtě, a ta tudíž chtěla svou odměnu. V květnu 1609 se stavové (mj. Václav Budovec, Jindřich Thurn a Ondřej Šlik) hlučně shromáždili na Pražském hradě, čímž k smrti vylekali krále; v Praze se pohybovalo stavovské vojsko. Za těchto okolností nešťastný Rudolf podepsal slavný Majestát, jímž povoloval pánům i poddaným tzv. českou konfesi (protestantské vyznání), a nadto ustavoval sbor 24 defensorů, který měl hlídat dodržování Majestátu. Odměnit svým podporovatelům se ovšem musel také Matyáš, takže nebývalá svoboda zavládla i na Moravě, kde nově směl stavovský sněm rozhodovat o míru i válce nebo např. hájit své zřízení se zbraní v ruce nezávisle na vůli krále. Znepřátelení bratři tak přivedli stát do stavu, který si ani jeden nepřál: monarchie byla rozlomená a vládci obou částí zavázaní stavům, které si na nich vynutili v podstatě stavovskou monarchii, jakýsi pravzor monarchie konstituční.
V tomto okamžiku by snad čtenář příběhu očekával od Rudolfa cosi jako moudrou rezignaci – že se uchýlí ke svým uměleckým sbírkám a že zklamán životem stráví zbývající léta aspoň v klidu. To se však nestalo. V skrytu Pražského hradu snil Rudolf o pomstě a za její nástroj si vybral bratrance arciknížete Leopolda, biskupa v Pasově. Plán zněl stejně prostě jako praštěně: Leopold naverbuje vojáky, dobude Prahu a pozatýká stavy, Rudolf odvolá Majestát, nástupcem jmenuje Leopolda a nakonec si to vyřídí s Matyášem. 23letý biskup Leopold s dobrodružstvím souhlasil a najal vojsko žoldnéřů, jimž se v českém dějepise neřekne jinak než „pasovští“.
Pasovští nejprve vtrhli do Horních Rakous, kde měsíc týrali obyvatelstvo; posléze překročili hranice Českého království. I když čeští páni na krále naléhali, aby svolal zemskou hotovost k obraně, on samozřejmě tento krok schválně oddaloval. Nakonec ale přece jen vojsko povolil, pročež došlo k absurdní situaci, kdy obě strany chystající se ke střetu byly vybaveny císařskými patenty. 15. února 1611 pasovští pod Leopoldovým velením vtrhli na pražskou Malou Stranu a hnali koně přes most. Na jeho konci se tyčila Staroměstská mostecká věž a pod ní před spuštěním mříže stihla projet jen hrstka kyrysníků, kteří byli všichni pobyti. Na tom se útok zastavil; vojsko českých stavů na pravém břehu Vltavy čítalo na 30 tisíc hlav, a jak přicházely posily, s každým dnem se pro pasovské ztrácela naděje na ovládnutí celého města. Nevědouce co jiného podniknout, pasovští v noci z 10. na 11. března odtáhli s bohatou kořistí pryč.
Po této tristní epizodě už Matyáš s Rudolfem vyjednávat nechtěl ani nemusel a donutil ho, aby se vzdal i českého trůnu. Zničit však bratra nezamýšlel, takže mu ponechal čestné tituly, Pražský hrad, apanáž a navíc směl Rudolf užívat několika panství. Od smrti ho dělil v oné chvíli jen asi půlrok života.
Matyáš přesunul dvůr opět do Vídně, kde se už ale žádnými výraznými kroky neprojevil, sám jakoby vyčerpán cestou na vrchol moci. Mluvil za něj nejbližší rádce kardinál Melchior Khlesl, a co on předložil, to král podepsal. České šlechtické rody se navzdory různosti vyznání dlouhá léta snesly, vždyť byly navzájem spřízněny sítí příbuzenských vztahů. Za vlády Matyáše II. už vycházelo najevo, že se časy změnily a latentní spory se přiostřovaly stále častějšími ústrky a naschvály. Například některé protestantské chrámy byly uzavřeny nebo dány i s příslušenstvím katolickým farářům. Protestanti však nezůstali katolíkům nic dlužni, když mj. proti nim tiskli hanopisy nebo vedle existujících katolických městských rad vytvářeli na truc neprávoplatné, složené z protestantů. Protestanti také neradi viděli, že na Moravě se kardinál Dietrichštejn domáhá, aby duchovenstvo nepodléhalo zemskému soudu, a že Albrecht z Valdštejna na svých panstvích obnovil misie jezuitů.
Ve všech těchto sporech stál Matyáš II. na katolické straně, nicméně toužil po smírném řešení. Ne tak jeho nástupce. Ano, na Matyáše přikvačila povinnost najít za sebe náhradu už po několika letech panování; z jeho manželství s Annou Tyrolskou potomci nevzešli, bratři se nároků vzdali a dle nástupnických pravidel byl dalším v pořadí Ferdinand zvaný Štýrský. O něm si více povíme příště, prozatím jen tolik: sněm Čechů léta Páně 1617 Ferdinanda Štýrského – jenž byl stoupencem razantního postupu ve prospěch katolické církve – překvapivě zvolil králem a vzdal mu hold. Proti hlasovali pouze dva účastníci sněmu. Brzy nato dal Ferdinand zatknout Matyášova stěžejního rádce Khlesla, čímž vyslal jasný signál, že přebírá otěže.
V souvislosti Ferdinandovy volby českým králem je zásadním detailem reakce moravského zemského sněmu. Ten podle svých slov „obtížně snášel“, že k volbě krále nebyl přizván a že mu byla předložena ke schválení hotová věc rozhodnutá v Praze. Moravské stavy sice Ferdinanda uznaly a přiřkly mu titul markraběte, ale zmíněná křivda měla bezprostřední důsledky. Až se české stavy zvednou k rebelii, budou na Moravu vzkazovat marně, jak si přečtete v příštím díle.
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!