Zamyšlení na Popeleční středu: povídka Jana Čepa

Coby podnět na prahu doby pokání a obrácení „otiskujeme“ prózu z roku 1931. Je to čtení nikoli příjemné, ale platné otevřeností, s níž pojmenovává stav duše v područí hříchu. Jednoduchý děj se skládá vlastně z jedné tragické události kdesi na venkově, pohled do nitra postav však odkrývá, jak spolu souvisejí různá provinění a vytvářejí struktury. Vypravěč nás uvádí do kritického okamžiku v životě hlavní postavy – ženy, které pýcha brání vidět v Kristu svého Spasitele, a tedy přijmout milost. Ponurost tohoto příběhu není v autorově díle samoúčelná: zvýrazňuje fakt, že člověk potřebuje Boží odpuštění. Povídka nese název Hoře z lásky.

 

Hleděla chvíli vyjeveně na svou zástěru postříknutou blátem, a nic nechápala. Učinila jen nepatrný posunek, sotva naznačila nejistý krok, a pak strnula v zoufalství beze slz a beze slova, sama nad sebou užaslá, že nekřičí, že neběží za tím mužem, který se od ní vzdaloval po rozmoklé silnici, vinoucí se k šedému obzoru. Ještě před měsícem, ještě včera by se nebyla dala takto odbýt. Ale dnes věděla, že je po všem. Pláč v ní vysychal u samého zdroje a srdce i údy jí ztuhly v nehybnost mrtvoly.

Její bolest nebyla v lítosti nad tím, že jí ten muž pohrdl; osten jejího žalu netkvěl v pomyšlení na ztracenou lásku. To všecko už věděla předtím, věděla, že ji nemiluje (ten člověk s chabým knírem a s bílým zduřelým obličejem, v kterém se líně otáčely lhostejné oči) – ale přimykala se k němu se zuřivostí tonoucího, objímajíc v něm svou iluzi, svůj hřích, poslední zálohu svého vzbouření a vzdoru, svého dobrovolného a tvrdošíjného ponížení.

Ale teď už byl konec, její ruce byly prázdné, v ústech hořkost zvětralé sedliny a v srdci smutek čehosi zmrhaného nenávratně a svévolně. „Je konec,“ opakovala si, octnuvši se najednou tváří v tvář slepé a bezcitné zdi a vidouc za sebou mosty pobořeny.

Stála uprostřed rozjeté silnice a dívala se tupě na kalužiny, čeřící se loudavými kruhy podzimního deště. Šátek jí sjel s hlavy a vlasy už hustě prošedivělé se jí lepily k čelu a k popelavým skráním. Kraj kolem dokola ztratil přes noc poslední zbytky podzimních barev a byl vytrvale louhován vlhkou syrovostí v hnilobnou čerň hrobu.

Oči opuštěné ženy, odrážející zoufalou šedost oblohy a skleslost únavy nevýslovné, zatěkaly po liduprázdném obzoru a náhle se v nich cosi změnilo, jejich výraz se bolestně oživil a ústa se jí krutě zkřivila. Teprve teď si všimla, že u kraje silnice stojí kamenný kříž, lůžko nenáviděného a nepochopitelného utrpení. Dala se na útěk, motajíc se jako opilá.

Byl to marný útěk uštvané zvěře, prodlužovaný z krutého rozmaru tajemného lovce, strašlivá posunčina bytosti proniklé hrůzou před tváří nezměnitelné skutečnosti.

Karolína Vachutková konala dnes svou poslední cestu, poslední pouť za milencem v houstnoucím soumraku deštivého dne; potácela se, slepá a šílená, cestou, kterou po patnáct let dláždila svou vlastní hanbou, poháněna posedlostí pozdní vášně, jsouc terčem smíchu a nadávek celému kraji, stárnoucí strašidlo, horoucně objímající nástroj své strašné záhuby, která se jí proměnila v jed sladkosti neodolatelné.

„Hleďte ji, už jde!“ volávali se smíchem lidé na polích a zdvíhali se od práce, a výrostkové na ni pokřikovali: „Karolínko, ukaž nám kolínka! Hezky se vyspi, panenko!“

Šla se sklopenou hlavou, neodpovídajíc na posměšky, celá v zajetí svého pozdního hříchu, z kterého si nepřála vysvobození. Chodila tak den co den, vždycky k večeru, chodila oklikami, po mezích a po strništích, aby se vyhnula aspoň přímému styku s lidskýma očima a s lidskou řečí, když její hubená postava, oblečená ve vybledlé šaty podle včerejší módy, nemohla se skrýt v krajině rovné jako stůl.

Chodívala tam večer a vracela se ráno, ještě zarputilejší a plašší, s naběhlými víčky, s ústy zaťatými, zabořená o novou píď do bahna svého zatracení. Patnáct let trvaly tyto veřejné noční návštěvy v domku jejího milence, obtloustlého chlapiska s bílým těstovitým tělem, ojíněným plísní hnilobné smyslnosti.

Pokrytecké pohoršení vyráželo zpočátku hlasité skřeky, pak se však spokojilo posměchem, jenž nemohl vždy zatajit jistou mlsnost; až nakonec odvážné a groteskní milostné dobrodružství Karolínino zevšednělo a její každodenní putování se stalo lidem pracujícím v poli ukazovatelem hodiny denní, stejně jako troubení městské cihelny nebo pomalé hrkání žluté poštovní káry po okresní silnici. Bizarní láska stárnoucí dívky přijala mimikry kraje a stala se součástí jeho fauny.

Avšak běh nedalekých událostí měl co nevidět znovu vzpružit ochablý zájem těch, kdož byli tak dlouho lhostejnými svědky této tragické podívané. Tuto chvíli však se ještě nešťastná žena potlouká sama po rozmoklých polích, a ač je už skoro noc a nikde nevidět člověka, vyhledává nejzdlouhavější okliky, jako by se chtěla vyhnout tisícům očí, které jsou na ni dotěrně upřeny; vrací se a jde zase kupředu, jako by chtěla jít dnes zároveň všemi cestami, které poznamenala svými šlépějemi za patnáct let svého milostného putování.

Jde, klopýtá, padá na kolena, dotýkajíc se takřka obličejem země, jako by hledala ztracené peníze nebo počítala bludné kroky, které už dávno na mezích a na polních cestách zahladil vítr a déšť, jež však jsou kolem ní nelítostně živy v této chvíli strašlivého účtování. A zatímco smutný déšť haraší v uschlém křoví a v pozůstatcích zapomenutého chrástu, potácí se zrazená ubožačka touto pustinou a podobá se zvířeti, které zalézá před smrtí do nejodlehlejšího koutu dvora, sžíráno studem pro svůj pokořující a trapný konec.

 

Karolína prchala před každou vzpomínkou jako člověk, který nemá na celém těle místečka zdravého, a všecky někdejší rozkoše na ni syčely jako jedovatí hadi z každého úkrytu, v kterém se pokusila hledat útočiště. Její mládí, prosycené zápachem plísně a špíny, provázené skuhravým hlasem a nepochopitelnou nenávistní nebožky matky, která umírala v šatech, sedíc v koutě na hromadě hadrů a odmítajíc kněze až do okamžiku, kdy jí smrtí zdřevěněl jazyk, uvadlo v prvním rozpuku panenství, otráveno polovědomým pokleskem s domácím čeledínem; a nestala-li se tenkrát matkou, bylo to tím, že ji stará ztloukla svou berlou do úplného bezvědomí. Schoulila se pak jako nevzhledný květ, jehož srdce je vyžráno rzí, a chodila v šátku a dlouhých sukních, poklekala v kostele do stínu posledního pilíře, a o muzikách postávala co nejblíže dveřím, stíhajíc pohledem zarputile truchlivým své družky, které byly tak šťastny, že se neposkvrnily nebo se dovedly přenést přes své provinění s lehčí myslí. Její sklopené oči a šátek stažený do čela však nebyly znamením kajícnosti; tato odbojná duše zachovala v sobě zrádně sladkou chuť hříchu a nabobtnávala prokletým kvasem, z kterého rostla pyšná hlíza její budoucí vášně, jejíž smělost ohromila i ty nejodvážnější.

Byla tenkrát bílá jako plátno, když ji Jindřich Frýb bral k tanci (měl cigaretu v ústech a klobouk na hlavě), a když hudba dohrála, slyšel, že drkotá zuby. Vyspal se tu noc u ní, a když k ránu přeskakoval plot u její zahrádky, cítil ještě mrazení po celém těle, neboť se nenadál, že probudí v té ženě tygřici. Byl ohromen, když ji spatřil večer druhého dne ve dveřích svého bytu, ale podlehl brzo tyranství smyslné něhy, kterou ho zahrnovala. „Kde se bere ta vlna lichotné přilnavosti v tom nehezkém stvoření?“ myslil si kolikrát potom v přestávce mezi jitrem a večerem, když vystřízlivěl po její noční návštěvě a uvědomoval si směšnost svého postavení. Neovládal však už své tělo, kterému ona sdělila svým tělem palčivost hříšné žádosti, a motal se v jejích sítích po patnáct let, i když se jí bránil občasnými vzpourami, v jejichž účinnost sám nevěřil a ani si jí nepřál.

Kdežto u něho však zůstával duch stále jasný a neklamal se nikdy o podstatě svého otroctví, ačkoli mu ustavičně podléhal, propadla Karolína své vášni s tělem i s duší a toužila uhořet celá v jejím plameni. Jak krutě sladké jí bylo pomyšlení, že bude zatracena, když bude zatracena s ním! Jakou zlou rozkoš cítila z toho, že se ničí, jak byla omámena svým vzdorem! Běda, nevěděla, že zlo je omezené a duše lidská že je nenasytná. Nebyl to nedostatek lásky u jejího milence, co ji přivedlo náhle na pokraj nicoty. Věděla, že kdyby k němu dnes večer přišla, bylo by všecko jako jindy. Ale ucítila najednou, že už nemůže – že cosi je spotřebováno. A jak stála na té rozmoklé silnici, uprostřed zoufalého šelestění deště, uvědomila si, že je všecko marné, že je sama. A že je konec. Ucítila, že není možno dále žít. Jako když někdo přijde na konec chodby, která se končí skalní stěnou – nelze jít dál, je po všem. Vtom zasáhly její oči kříž – i dala se na útěk.

Nesnesla ten pohled; cítila, že ten průchod je pro ni nepřístupný. Jak jí probíhávala celým tělem podivnou sladkostí rozkoš z pomyšlení, že bude zatracena! Tenkrát ještě nevěděla, že přijde tento okamžik – že bude jednou všecko spotřebováno a nebude už nic, pranic. Ale už tenkrát, kdy klekávala s šátkem na očích ve stínu nejzadnějšího pilíře – už tenkrát věděla, že komusi ubližuje: Tomu, který je rozpjat na kříži. Cítila, že by se náhle všecko změnilo, kdyby – kdyby povolilo cosi, co v ní bylo napjato jako luk. Ale ona v sobě laskala podivnou radost, kterou jí působilo vědomí, že tamtomu ubližuje. Tlačila na dýku zaraženou v srdci, a její bolest se měnila v divokou rozkoš, a kdosi se smál v šumotu krve.

A teď je ta cesta pro ni uzavřena a ona utíká. Ví, že nemůže nikam utéci, a drásá si nehty tvář. Neví co počít, nemyslí na to, že se zabije; ví jenom, že je konec, že už není nic, a zachvacuje ji hrůza. Nic není, jenom ona trčí do vesmíru, sama, docela sama – a ví, že nesmí být, že její život je u konce. Kde je teď ona jedovatá rozkoš, která ji nutila, aby zarážela dýku stále hlouběji – kde je ten ošemetný hlas? – Nic, ticho, širá prázdnota vesmíru. Ubožačka utíká a utíká.

Byla to jen kletba strašného zvyku, závěrečná ironie této frašky, že se Karolína Vachutková oběsila na hrušce před oknem Jindřicha Frýba. Jí samé nepřišlo na mysl, aby se mstila svému milenci tímto divadelním kouskem. Ale ona už neřídila své poslední kroky; poslední okamžiky jejího vědomí byly zahaleny v tmu a nikdo neví, jakými hrůzami byla nakonec zardoušena. Když ji uřízli z větve, měla šaty strašlivě zabláceny s střevíce úplně rozedrány. Její tvář byla modrá a zkroucená v nelidský pošklebek.

Před domem se už shromáždil houf zvědavců, když se ukázal ve dveřích milenec nebožčin. Spatřil mrtvou zbledl a zakryl si tvář. Celý den probloudil v polích, a když se na noc vrátil, nechtělo se mu jíst ani spát. Láska Karolínina mu byla za jejího života časem poněkud nepohodlná, ale teprve teď, po její smrti, na něho dolehla jako nesmírné břímě. Kdo ho zbaví její strašlivé přítomnosti? Kdo smaže s jeho těla stopy jejích objetí? Jindřich Frýb už cítil, že začínají pálit na jeho kůži jako živé rány. Hleděl vytřeštěnýma očima do tmy před sebou a cítil, že byl-li nevěrný tolika živým, této mrtvé bude věren navždy, proti své vůli. Převrátil se oblečený na postel a zaryl si nehty do obličeje.

Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!