150 let s Chestertonem (I): Dvanáct mužů

V květnu uběhne půl druhého století od narození Gilberta Keitha Chestertona, anglického novináře a spisovatele. Jeho ostrovtip, humor i úctu k pokladu víry si připomeneme šesti texty, z nichž dnes „otiskujeme“ prvý – esej Dvanáct mužů ze souboru Ohromné maličkosti.

 

Onehdy, když jsem rozjímal o morálce a o panu H. Pittovi, mě – abych tak řekl – popadli a posadili mezi porotce, abych soudil lidi. Trvalo to sice několik týdnů, ale mně to připadalo poněkud náhlé a nahodilé. Posadili mě mezi ně, protože bydlím v Battersea a mé jméno začíná na C. Když jsem se rozhlédl, spatřil jsem, že podobně byly předvolány a dostavily se k soudu celé zástupy a kohorty lidí, kteří všichni bydleli v Battersea a jejichž jméno začínalo na C.

Porotce zřejmě vždycky takhle hromadně svolávají podle abecedy. Jednou úřední ranou je Battersea takříkajíc zbaveno všech svých C a se zbytkem abecedy si musí poradit, jak dovede nejlépe. V jedné ulici chybí pan Cumberpatch, v druhé pan Chizzolpop, jinde tři Chucksterfieldové z Chucksterfieldu, děti brečí, že je pryč jejich táta Cadgerboy, žena na rohu ulice pláče pro svého Coffintopa a nedá se utěšit. Usedáme ve veselé, uvolněné náladě na svá místa (my Céčka z Battersea jsme totiž opovážlivá, čertovská kvítka) a jakési individuum podobné zdětinštělému lapiduchovi nám zcela neslyšně předčítá přísahu. Chápeme však, že máme podle práva a spravedlnosti rozsoudit spor mezi Jeho královskou Výsostí a obžalovaným, z nichž jeden ani druhý se zatím nedostavil.

Zrovna když jsem si říkal, zda se král a obžalovaný třeba přátelsky nedohodli v nějakém blízkém hostinci, se nad zábradlím lavice obžalovaných objevila provinilcova hlava; je obviněn, že kradl jízdní kola, a vypadá, jako by z oka vypadl jednomu mému dobrému příteli. Podle práva a spravedlnosti se pouštíme do sporu mezi králem a obžalovaným v záležitosti krádeže kol. A po krátké, leč rozumné debatě docházíme k závěru, že krále se to ani v nejmenším netýká. Pak přichází na řadu žena, která zanedbávala péči o děti a dělá dojem, jako by někdo nebo něco zanedbávalo ji. A já jsem jeden z těch, kteří si myslí, že na tom opravdu něco je.

Celou dobu, co můj zrak vnímal tyhle prapodivné zjevy a mozek vynášel povrchní soudy, jsem v srdci pociťoval barbarskou lítost a strach, jaké lidé nikdy nedokázali vyjádřit, ale které jsou přesto inspirací dobré poloviny básní na celém světě. Ta nálada se sotva dá byť jen přibližně vyjádřit, jedině snad vzdáleně výrokem, že tragédie je nejvznešenějším vyjádřením nekonečné hodnoty lidského života. Nikdy jsem nebyl tak blízko bolesti a zároveň tak vzdálen pesimismu. Normálně bych o těchto temných citových hnutích vůbec nemluvil, neboť mluvit o nich je příliš obtížné, ale zmiňuji se o nich teď z jednoho konkrétního, pádného důvodu, který hned vylíčím. Hovořím o těchto citech, protože v jejich výhni jsem si uvědomil pozoruhodnou politickou a společenskou skutečnost. Se zvláštní a nepopsatelnou jasností jsem si uvědomil, co to porota vlastně je a proč se bez ní nikdy neobejdeme.

Naše doba důsledně směřuje ke specializaci a profesionalizaci. Chceme mít vycvičené vojáky, protože pak lépe bojují, školené zpěváky, protože pak lépe zpívají, školené tanečníky, protože lépe tancují, odborně školené smíšky, protože se lépe smějí a tak dále. Bezpočet současných spisovatelů aplikovalo tuto zásadu na právo a politiku. Mnoho členů Fabiánské společnosti trvá na tom, že většinu naší politické práce by měli vykonávat odborníci. Mnoho právních formalistů prohlásilo, že neškolenou porotu by měl nahradit školený soudce.

Kdyby tento vezdejší svět byl opravdu takzvaně rozumný, myslím, že by mu nebylo co vytknout. Avšak veškerá naše zkušenost a pravé základy každého náboženství vpravdě ukazují, že čtyři či pět pro nás prakticky nejdůležitějších věcí, které bychom měli znát, jsou vesměs takzvané paradoxy. To znamená, že je sice v životě považujeme za pouhé prosté životní pravdy, ale nedokážeme je snadno vyjádřit slovy, aniž bychom se zapletli do zdánlivých protikladů. Jednou z nich je například samozřejmá banalita, že nejvíc potěšení často pro sebe nachází ten, kdo se za nimi nejmíň honí. Jiným paradoxem je odvaha; smrti se nejlépe vyhýbá ten, kdo k ní nepociťuje příliš velkou nechuť a moc se jí nebojí. Kdo je natolik neopatrný, že se nebojí o své kosti a vyleze na nějaké nebezpečné skalisko nad mořem, si možná tou neopatrností své kosti zachrání. Kdo ztratí svůj život, zachrání si ho: je to výrok zcela praktický a prozaický.

Nu a jeden z těchto čtyř či pěti paradoxů, kterému by se mělo naučit každé dítě žvatlající v matčině klíně, zní: čím víc se díváme na nějakou věc, tím méně ji vidíme, a čím víc se ji učíme, tím méně ji známe. Na fabiánské tvrzení odborníka, že je třeba důvěřovat právě školeným lidem, by se nedalo vůbec nic namítnout, kdyby skutečně platilo, že ten, kdo studuje nějakou věc a dělá to dennodenně, čím dál víc nahlíží její význam. Ale tak tomu není. Nahlíží naopak její význam stále méně. Ale běda! Tak se nám všem vede každý den, pokud se neustále nenutíme k vděčnosti a pokoře, když nám význam nebe a kamenů pozvolna mizí před očima.

Ustanovit někoho, kdo by trestal lidi, je hrozný úkol. Je to však něco, na co si člověk zvykne, jako si zvykne na jiné hrozné věci; zvykne si i na slunce. Na mužích zákona, i na těch nejlepších, na soudcích, úřednících, advokátech, detektivech a policistech, není hrozné to, že by snad byli zlí (někteří jsou dobří), ani že by byli hloupí (někteří z nich jsou docela inteligentní); hrozné je zkrátka to, že si na své povolání zvykli.

Přesně řečeno, oni vlastně nevidí na lavici obžalovaných provinilce; oni jen vidí obvyklého člověka na obvyklém místě. Nevidí už strašnou soudní síň, vidí jen své vlastní pracoviště. Instinkt křesťanské civilizace proto nesmírně moudře prohlásil, že do jejich rozsudků se při každé příležitosti musí přilít čerstvá krev a čerstvé myšlenky z ulice. Vejdou lidé, kteří uvidí soudní síň a dav diváků, hrubé obličeje policistů a profesionální zločince, zchátralé obličeje tuláků, neskutečné tváře gestikulujících právních zástupců, a na všechno se budou dívat jako na nějaký nový obraz či hru, na které dosud nebyli.

Naše civilizace rozhodla, a to velmi správně, že určovat vinu či nevinu lidí je úkol až příliš závažný, než aby se dal svěřovat školeným odborníkům. Přeje si mít v té děsné záležitosti jasno, a tak si zve lidi, kteří neznají zákony o nic lépe než já, ale kteří dokážou cítit to, co jsem cítil já, když jsem seděl mezi porotci. Kdykoli chce zkatalogizovat knihovnu, objevit sluneční soustavu nebo podobnou maličkost, pozve si odborníky. Chce-li však vykonat něco opravdu závažného, povolá dvanáct obyčejných lidí, aby na to dohlédli. Totéž udělal, pokud mě pamět neklame, i Zakladatel křesťanství.

Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!