Průběh postní doby neúprosně směřuje k hodině kříže a v této dynamice jsme nyní i my neustále proměňováni tím jak více nebo méně v modlitbách a myšlenkách vstupujeme do vrcholných chvil pozemského působení našeho Pána Ježíše Krista, abychom integrovali jeho příběh do vlastního prožitku naší víry, kde se v ideálním případě má vše spojit do pomyslného celku v podobě odpovídající christologické (a s tím související mariologické) mozaiky implikující zdravou ortodoxii a vůbec nejlépe také sjednocení naší vůle s vůlí Boží. Mnozí v této době hledají prostředky jak utřídit své myšlenky a jakým způsobem, popřípadě kým se nechat doprovázet na této nesnadné cestě kdy například i v modlitbě bolestného růžence doslova následujeme našeho Pána v jednotlivých krocích až k hořkému cíli na Golgotě.
Nabízím Bohuslava Reynka. V naší zemi můžeme děkovat Bohu za to, že nám dal umělce, jehož dílo je měrou vrchovatou naplněno žádoucími akcenty, které nás mohou ve vhodných chvílích velmi přiblížit k duchovnějšímu prožití postní doby. Bohuslav Reynek dával ve své tvorbě velikonočnímu dění výrazný prostor, přičemž výsostné postavení má jeho reflexe piety a to v díle básnickém i grafickém. Necháte-li Reynkovy verše nebo grafiky vstoupit do svého srdce, mají potenciál k jeho proměně.
Vezměme si básně, Reynkova práce s veršem je neúprosná a jde až na dřeň. Jeho často až stroze prudké verše pronikají opravdu hluboko. Někdy ty přímé verše vyniknou o to více, když je postavíte vedle těch měkčeji laděných až něžných. Tak funguje například i pomyslný básnický kontrast mezi oslavným vjezdem do Jeruzaléma a hodinou kříže v básních Květná neděle a Pietà.
Květná neděle (sbírka Smutek země, 1922)
Kéž by se mi vyřinul z tmy prsou pramen světla
namístě slov těžkých, zemitých, z nichž ani jedno neplá;
prosím tě, ó Pane, v sladkou neděli dnes Květnou,
ve dni, jehož dobroty se hřích ni hoře netknou,
jenž jest Umučení rouchem průsvitným a září stříbřitě
jako mlha chovající slunce v jarním úsvitě:
Pane, který poprvé dnes si se králem ukázal,
Králem tichým, plachým jako ptáci ze skal,
který na oslátku vjíždíš, krásnější nad Šalamouna,
rozprostřena maje roucha, kvítí jako vonná rouna,
králi, jehož pohledem jest bída jako jablko sladka
králi, jehož úsměv radosti budí jako děti své matka,
králi, jehož každé slovo potůčkem jest nadějí –
a jejž asi proto záhy na Trůn přibijí,
abys neunikl již a neučinil z země sirotu:
Pane, prosím, zastav se a probuď k životu
moji duši, kterou, nečistý cár ubohý,
abys měkčeji se vezl, oslátku stru pod nohy…
Pietà (1940)
V tmách zlatá křídla dne po Pátku sinají,
Krev, která tryskala, je napolo už suchá.
Nástrojem přeostrým jsou přikázání Ducha
Po Těle vyryta na novém Sinaji.
Syn zbodený se ztišil Matce na klíně,
tkví v rukou prosebnice růženec ran rudý.
Ke zdrojům pokoje jdou bolesti a bludy
po krve klikaté a strmé pěšině.
Do brány srdce jdou a ta se rozzela,
plot žeber prohnul se, vchod povolil klíč kopí.
Jdou bičů pěšinky a vedou spárů stopy
v sad, který večer zalil kalich anděla.
Spí slunce v posledním oblaku objetí,
sní hrozen jediný na divotvorné révě,
na prsou Matčiných po nových jeslí dřevě
je skryt a podobá se těžké pečeti
na bráně vyhnání, již ráj už přerůstá.
Výhony v ústrety nám vyčkal nedočkavě-
zpod trnů v koruně na Ježíšově hlavě
krev tryskla Evě nové v skráň a na ústa.
V případě Reynkovy grafické tvorby pak zcela určitě velkou inspiraci nabízejí právě již zmíněné piety, nebo výjevy ukřižování. Vidím nekonečný smutek Matky Boží…, tahle myšlenka bývá mezi prvními, poté co se zahledíme. Zároveň můžeme vidět i její samozřejmé a absolutní sjednocení s jejím Synem; jaká něha a zvláštní bolestná krása jdou v Reynkově podání ruku v ruce s bolem, utrpením a vyčerpáním. Znalý čtenář mystické literatury postřehne častou a zřejmou inspiraci autora z vizí bl. Anny Kateřiny Emmerichové. Na to když člověk v klidu nějaký čas pohledí a nechá si takzvaně najet onu chvíli ztišení po ukřižování, pak jako by byl sám přítomen u těchto vrcholných chvil dějin spásy a dotýkal se Kristových ran, nebo odezíral z blízkosti tu nekonečnou bolest a smutek z očí Bohorodičky, která byla Pánu nablízku až do konce.
Jako doslova vzorové dílo nám v tomto může posloužit například grafika s názvem Marie pod křížem (1955). Do destičky této grafiky jakoby Reynek doslova vrýpal svou vlastní bolest. Ruce našeho Pána, byť přibité na kříži, objímají celý svět a nevypověditelná svatost Kristova a Matky Boží na vás doslova dýchá. Podobné myšlenky vás napadnou i při kontemplaci dalšího obrazu se stejným názvem (olej, plátno, 1949). Bohuslav Reynek byl bez debat Bohem obdarován a jeho dílo skýtá v tomto hojnou žeň. Ať už si vezmeme k ruce jakoukoliv z jeho piet nebo jiných tematicky blízkých výjevů, nemůžeme se minout cílem, kterým má být pomoc v hlubším prožívání předvelikonočních dnů na naší prašné cestě mezi obšírnými lány postních časů, kdy se tato postupně úží až na úzkou pěšinku, která končí na Golgotě.
Nezáleží až tak na tom, zdali sáhnete po tvorbě básnické, nebo grafické, své si tam jistě naleznete, budete-li chtít a bude-li vaše srdce připraveno. Byť není Reynkovo dílo dodnes zcela doceněno, můžeme v něm neustále a znovu nalézat posilu a inspiraci pro vlastní hledání cest a cestiček postní dobou, a spolu s ním, Matkou Boží a naším Pánem postupně krok za krokem putovat k pomyslnému vrcholu tohoto období – hodině kříže.
Pane Ježíši Kriste, pro nepravosti naše umučený, smiluj se nad námi!
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!