O budování identity mladých lidí

Josef jako tesař

Přinášíme úryvky z textu Mgr. Hany Imlaufové (Křesťanská pedagogicko-psychologická poradna) o tom, jak mohou zdravě výchovně působit rodiče i kněží.

 

V posledních letech se setkáváme, nejen na našem poradenském pracovišti, s přibývajícím množstvím dětí, které jsou svými rodiči vychovávány bez hranic. Zaznamenáváme také nejistotu některých rodičů, kteří jsou ve svém výchovném působení znejistěni spoustou různorodých informací na internetu. Častěji také přicházíme do kontaktu s náročnými rodiči, kteří od svých dětí vyžadují výkony hned od počátku školní docházky. Jejich děti jsou zahlcené mnoha kroužky či výukou cizích jazyků do pozdních odpoledních i večerních hodin. Dalším jevem je narůstající počet úzkostných dospívajících, kterým chybí odolnost. Úzkostní dospívající pak mohou ve svých pochybnostech dojít až tak daleko, že začnou pochybovat i o své pohlavní identitě. Také nám chybí pozitivní vzory mužského a ženského jednání. Rozdíly mezi muži a ženami jsou. Tyto rozdíly jsou k dobru, právě proto, aby se muž a žena mohli doplňovat a vytvořit „jednu bytost“. V posledních letech se ale rovnost mužů a žen zaměnila za stejnost, což působí zmatek.

Žijeme v době, kterou asi nejlépe vystihuje přídavné jméno – zmatená. Jak by bylo krásné, kdyby děti vyrůstající v křesťanském prostředí a formované křesťanskými hodnotami byly dětmi pevnými, jistými, vyrůstajícími v láskyplném prostředí. To by bylo svědectví pro svět kolem nás!

A jak mohou pomoci (nejen) kněží?

V první řadě, být oporou dětem i dospívajícím, dále také být průvodci rodičů v jejich náročné rodičovské roli. A další veliký úkol, ale zároveň úžasná výzva – být mužským vzorem pro ty děti a dospívající, jimž otec chybí nebo se neangažuje, anebo je dokonce vzorem negativním.

Podívejme se krátce na proces budování identity člověka z vývojového pohledu.

Zcela jasně zaujímají první místo v procesu budování identity u dítěte po narození jeho rodiče, následně pak další blízké osoby, jako jsou babičky a dědečkové. V tomto raném období vývoje dítěte se u něho buduje především jistota, pevná vazba a důvěra. Co děti potřebují?

– Srozumitelné reakce rodičů. – Především jejich jednotu! Ta je ostatně v postojích rodičů důležitá po celý další život dítěte.

– Jasné hranice. – Dítě odmalička ví, které chování je žádoucí a které ne, učí se nést důsledky za své jednání, rozvíjí se u něho vlastnosti vůle a empatie. Vyrůstá ve srozumitelném prostředí, kde je oceňováno a chváleno, ale také vedeno k tomu, aby dělalo i to, co se mu nechce, a učilo se vidět potřeby ostatních členů rodiny, nejen potřeby svoje.

– Laskavá důslednost. – To je můj oblíbený pojem. „Důslednost“ někteří lidé vnímají jako slovo s negativní konotací. Proto tam přidávám slovo „laskavá“. A ze své zkušenosti nejen poradenské, ale také rodičovské (dokonce i prarodičovské) mohu potvrdit, že přináší mnoho dobra.

– Bezpodmínečná láska. – Bez té se dítěti v životě opravdu nedaří. I když o této základní potřebě bylo napsáno mnoho knih a pouček, s bolestí se opakovaně setkávám s opakem.

– Ocenění, pochvala. – Tohle je potřeba každého z nás, neseme si ji v sobě už od útlého věku.

Dalším zlomem v budování identity dítěte je nástup do základní školy

Sebevědomí dítěte se může buď posílit, anebo snížit. Dítě je totiž nově konfrontováno se situacemi, kdy je posuzován a hodnocen jeho výkon. Dítě si začíná více uvědomovat své přednosti a nedostatky. Pedagogové, trenéři, skautští vedoucí, katecheti a kněží – to jsou další důležité osoby, které mohou vědomí vlastní hodnoty posílit. Jistě si každý z nás na někoho takového ve svém životě vzpomene. Dodnes nám povzbuzující slova takových dospělých autorit znějí v uších a v srdci. […]

Ve vývojovém pohledu se nyní posuňme k období dospívání. To je období hledání a utváření vlastní identity, což je dominantní úkol této životní etapy. Podle teorie známého psychologa E. H. Eriksona je dospívání obdobím hledání identity. Úkolem mladého člověka je zpochybnit to, jak sám sebe vnímal a definoval dosud (především na základě hodnocení rodičů a dalších autorit) a vystavět svou identitu na nové, kvalitativně jiné úrovni – na základě vlastního sebepoznání a sebepřijetí, hledání vlastních hodnot, názorů, postojů a hledání vlastního místa ve světě. Je to proces dlouhodobý a složitý. E. H. Erikson píše: „V žádném jiném stadiu životního cyklu nejsou si tak těsně blízké příslib objevení sebe samého a hrozba ztráty sebe samého“ (Kemph, 1969, s. 154–159). […]

Nebojte se chlapcům a mladým mužům předkládat atributy mužství, jako je rozhodnost, odvaha, síla a sebeovládání. Děvčatům budou v období dospívání atributy ženství lépe znít z úst ženských autorit. Ale přesto se neostýchejte mluvit o hodnotách, které ženy vnáší do tohoto světa, jako je smysl pro krásu, pečování o vztahy, empatie a něžnost. Přeji nám všem dospělým, kněžím i laikům, aby se nám dařilo předávat mladým tu úžasnou zprávu o tom, že Bůh stvořil člověka jako muže a ženu a že každý z nás je milovaným Božím dítětem.

 

Zdroj: Zpravodaj pražské arcidiecéze

Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!