Byl podvečer o slavnosti svatého Josefa a na Karmelu v Drastech se shromáždili věřící, aby se sestrami řeholnicemi sdíleli mši svatou a obřad žehnání nových zvonů pro jejich klášterní kapli.
Hlavním celebrantem liturgie, která se slavila v provizorní kapli v původní sýpce, byl biskup Zdenek Wasserbauer. Po závěrečném požehnání se celé shromáždění přemístilo na dvůr, kde na slova modlitby a krůpěje svěcené vody čekaly tři kvítím okrášlené zvony: největší zasvěcen pěstounu Páně, menší Matce Boží a nejmenší sboru karmelitánských světců. Jedna ze sester osvětlila funkci jednotlivých zvonů, a sice že Anděl Páně se bude třikrát denně ohlašovat středním zvonem, přede mší svatou ve všední den se rozezní velký, o nedělích a slavnostech se k velkému přidá i střední a všechny tři se rozhlaholí o zvláště slavných dnech, zvon nejmenší pak bude vyzvánět umíráček a každý pátek o třetí hodině připomínat smrt Páně na kříži.
Na úvod svěcení se pěla píseň „Josefe, synu Davidův, služebníku Hospodinův“. Poté, co biskup přečetl vstupní slovo, následovalo čtení z knihy Numeri – zde dvě místa z něj: „Hospodin promluvil k Mojžíšovi: ‚Udělej si dvě stříbrné trubky, dáš je vytepat. Budou ti sloužit ke svolávání společenství a na znamení, že tábory mají táhnout dál. […] Až ve své zemi vytáhnete do boje proti nepříteli, který vás bude utiskovat, a budete hlasitě troubit na trubky, připomenete se Hospodinu, svému Bohu, a budete osvobozeni od svých nepřátel.‘“ Po čtení lid zpíval žalm; i tento vybraný biblický text se patrným způsobem vázal ke zvonům: „Chvalte ho zvučnými cimbály, chvalte ho cimbály hlučnými. Všechno, co dýchá, ať chválí Hospodina.“ Prosby navazující na žalm vyzdvihovaly jednotlivé funkce toho, co bylo svěceno, mimo jiné: „Hlas zvonů bude každoročně ohlašovat vzkříšení. Dej, abychom z této naděje stále žili a jednou došli ke svému věčnému cíli.“
Obřad se přiblížil svému vrcholu a biskup pronesl modlitbu požehnání: „Bože, Tvůj hlas se už od počátku ozýval v nitru člověka… Prosíme Tě, požehnej tyto nové zvony a dej, ať všichni věřící, až uslyší jejich hlas, pozvednou svá srdce k Tobě…“ Nato zvony kropil svěcenou vodou a okuřoval kadidlem, zatímco se rozléhaly litanie. Do každého zvonu pak dvakrát udeřil paličkou a ony vydaly lahodný hlas. Žehnání uzavřel hymnus Flos Carmeli – oslovující Marii – a jeho poslední sloka: „Inter spinas / Quae crescis lilium / Serva puras / Mentes fragilium / Tutelaris.“ Česky: „Liliová / kráso mezi trny, / stvoř v nás nová / srdce bez poskvrny, / chraň je v dlani.“
V dalším vybíráme některé pasáže z homilie otce Wasserbauera, jež zazněla při mši ke cti strážce Svaté rodiny:
„Víte, když jsem se připravoval, napadlo mě, jestli to není zvláštní světit dnes nové zvony a ještě ten největší z nich pojmenovat po Josefovi, když nám Nový zákon nezachoval od svatého Josefa jedno jediné slovo, natož větu, kázání nebo nějaký rozhovor s Ježíšem či Pannou Marií. Josef prostě v Novém zákoně naprosto mlčí. A protože hlavním autorem Písma svatého je Duch svatý, uvědomujeme si, že on věděl, proč to postavil takto, proč nám představuje svatého Josefa bez jediného slova. Určitě nás to má vést k zamyšlení.
Smyslem zvonů, jeho podstatou je vydávat zvuk, něco hlásat. Dokonce zvuku zvonu se říká hlas čili zvon má svůj hlas a vydává ho zespoda, z rozšiřující se části, jež se nazývá ústa. Když srdce zvonu udeří, jeho ústa vydají hlas. Toto je dobré si uvědomit. Každý zvon má sobě vlastním způsobem promlouvat, volat či svolávat, probouzet, varovat, připomínat a mohli bychom doplnit mnohé, co zvony mají za úkol po celou tisíciletou tradici, kdy je lidé odlévají a zavěšují do zvonic a věží. Josefovo naprosté mlčení v Novém zákoně, může být znamením, že jeho skutečné promlouvání v nazaretské rodině i všude tam, kde se pohyboval a kde žil, bylo pokojné a mírumilovné, jako by vycházelo z obrovského mlčení. S tím si spojme, že zvony jsou především hlasem míru a pokoje. A je proto příznačné, že ty dvě hrozné války 20. století naši Českou republiku připravily o dvě třetiny zvonů, které byly zrekvírovány a z velké části roztaveny na kanony.
Ale abych sestry trošku potěšil: Já myslím, že to zas tak velký problém není, že vybraly zrovna ten dnešní den na žehnání zvonů, protože přece svatý Josef sobě vlastním způsobem promlouvá, a dokonce přes staletí a věky – svolává ke svému synu. My jsme sem dnes přišli k Ježíši Kristu, abychom ho oslavovali. Svatý Josef jeho přijal, jeho vychoval a jeho postavil do života.
Víme, že zvony se rozeznívají při mimořádných církevních nebo světských událostech a svatý Josef se objevil na scéně při té největší události celých dějin: narození Pána Ježíše – to je největší událost lidských dějin, kdy Bůh prolomil nebesa, vstoupil do našich dějin a stal se jedním z nás. Při této příležitosti se objevuje na scéně Josef a od té doby na sebe poutá už dva tisíce let pozornost stále nových a nových generací, ač neúmyslně vzhledem ke své pokoře a možná i introvertnosti.
Zvony se rozeznívají kromě jiného ve chvílích nebezpečí požáru. Dnes máme sirény, ale dříve lidé zvonili na zvony, aby upozornili, třeba že jsou povodně, nebo při napadení nepřítelem. Zvonilo se na zvony, aby se lidé probudili. V některých vesnicích, když chtěli komunisté v padesátých letech odvést pana faráře, farníci se to dozvěděli, načež začali zvonit, aby sedláci přišli vidlemi faráře bránit. Ono mu to většinou stejně nepomohlo, chudákovi. Ale je to určité poslání zvonů a zvon svatého Josefa, tady ten váš největší, by měl dnes zvláště intenzivně znít, protože také prožíváme minimálně jedno obrovské nebezpečí, které je nějakým způsobem spojeno s postavou svatého Josefa, a to je nebezpečí, kterým je dnes ohrožena rodina: táta, máma a děti. Jsou ohroženi mnohým způsobem, obrovskou rozvodovostí, jsou ohroženi nejrůznějšími ideologiemi, které už ve velké míře prosákly i mezi nás katolíky, a přijímáme je jako by se nechumelilo. Svatý Josef byl především ochráncem Svaté rodiny, své úžasné snoubenky nebo, chceme-li, manželky a svého syna. Jemu Bůh svěřil Svatou rodinu nazaretskou. O tom vlastně bylo dnešní evangelium, které jsme slyšeli v Matoušově podání: navzdory nepochopitelnosti a složitosti té situace, jak ji prožíval právě Josef, on ve víře a na základě andělova pokynu přijme pod svoji ochranu Marii i její dítě a stane se manželem a otcem. Toto je možná to nejdůležitější, co si můžeme uvědomit.
Z evangelií vlastně ani nevíme, jestli poté, co se Josef dozvěděl o Mariině těhotenství, se kterým on neměl nic společného, s ní o tom mluvil, jestli to spolu řešili, to tam prostě řečeno nemáme. Pravděpodobně ne, každý z nás na to může mít jiný názor, ale mně se spíše líbí to případné vysvětlení, že spolu o tom vlastně vůbec nemluvili. Snad byl Josef trošku bázlivý, možná byl introvertní, ale nejspíš bylo pro něj příliš těžké hovořit o tak citlivé skutečnosti a cítil, že to ještě těžší bude pro Pannu Marii, aby mu to vysvětlovala a vlastně se mu pokusila vysvětlit něco, co vysvětlitelné není z lidského přirozeného pohledu, protože se to zatím nikdy v dějinách nikomu nestalo. Jak to tomu druhému vlastně chcete vysvětlit? A tak tušil, že to bude pro Marii těžké, možná se jí na to ani neptal, nechtěl ji přivádět do úzkých a rozhodl se ji nevydat kamenování, ale dát jí rozlukový lístek, rozvést se s ní. Byl prostě obrovsky citlivý. Láska a milosrdenství byly charakteristiky, kvůli nimž si právě jeho Bůh vybral, aby byl ochráncem Božího vtěleného Syna a jeho matky. A nyní ho v tom nenechává a posílá mu anděla, aby mu to vysvětlil a povzbudil ho k přijetí té situace, které nerozuměl a vůbec rozumět nemohl.
U svatého Josefa nenajdeme žádnou frustraci, ale jen důvěru. Možná bázeň, třebas vnitřní nepokoj, avšak na druhé straně odevzdanost. V jeho mlčení není žádné naříkání nad situací, do které se dostal, žádné lomení rukama: Pane Bože, cos mně to udělal, že mně tohleto postihlo! On nad osudem, který ho potkal, neláteří, že přece nic zlého ve svém životě neudělal, proč tedy je vše najednou tak složité, tak komplikované. Můžeme z toho vyčíst a na mě to z evangelia dýchá: v jeho životě je přítomna opravdová důvěra a odevzdanost.
Svatý Josef nebyl žádnou celebritou, myslím v tom smyslu, jak to chápeme dnes: že by se někde vystavoval, střídal ženy, auta. Tak to určitě ne! Z našeho pokřiveného pohledu žádnou celebritou nebyl. On žil skrytý, poctivý život řemeslníka a tomu učil i svého syna.
Když jsem se včera večer modlil první nešpory, vybral jsem si jeden z těch náhradních hymnů, který se mi nesmírně líbil – z onoho hymnu mě zaujala tato slova, kterými bych rád skončil: ‚Tak jako tenkráte i dnes / ty s námi věrně pojď / ať šťastně projdeme / též Nazaretem našich dnů / a v dílně tvé se přiučíme / do tvarů krásnějších / podobu naši přitesat / a nepoznáni v jeho stínu / věrně jít dál / a s tebou milovat / Josefe spravedlivý.‘ Nejvíc se mně z toho líbila ona slova ‚a v dílně tvé se přiučíme podobu naši přitesat‘. Já bych nám všem moc přál, aby dnešní slavnost a úcta ke svatému Josefovi nám pomohly přitesávat naši podobu do Božího obrazu, který do každého z nás vložil Bůh. Abychom byli stále podobnější, opravdu, to nejsou nějaké zbožné fráze, abychom byli stále podobnější Božímu Synu, abychom byli dobrými lidmi i křesťany, zejména v dnešní nelehké době.“
Galerie z události:
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!