Navštívili jsme Dívčí katolickou střední školu na Starém Městě pražském, abychom poznali podstatné rysy jejího chodu a seznámili s nimi čtenáře. Proto jsme mluvili s vyučujícími i žákyněmi a z těchto setkání sestavili níže uvedenou reportáž.
S životem školy nás seznamoval zástupce ředitelky Luboš Hošek. Nejprve jsme se dotázali na kapacity, a zda odpovídají zájmu o jejich obory. Dlouhodobě ano, navázal pedagog, působící v tomto zařízení už přes dvě dekády, až v posledních letech je znát přetlak; místo mají pro 52 žákyň ve čtyřech třídách. Kdyby byla škola větší, měli by sice k dispozici více peněz na provoz, ale nemohli by dívkám nabídnout tu péči, jakou nyní poskytují. Na škole jsou totiž vzdělávána děvčata s tělesným, mentálním nebo sociálním hendikepem. „Navíc tady máme vždycky někoho, kdo táhne takovou tu ‚sociální káru‘. Třeba zjišťujeme – hlavně u oboru Pečovatelské služby –, jestli ty dívky vůbec mají kde bydlet, jestli mají z čeho žít. Měli jsme tu některé, které, už když jsem přišly, byly ve stavu akutního zadlužení. Jedna dlužila více než já, když jsem splácel hypotéku.“ Vyučující se tedy např. snaží ošetřit dluhovou situaci příchozích.
Zeptali jsme se potom, jak se vůbec potenciální zájemkyně o DKSŠ dovědí. – Je to díky tomu, že školu vedou v patrnosti dětské domovy, diagnostické ústavy či speciální školy. DKSŠ tyto ústavy obesílá a informuje, co nabízí – krizové bydlení, sociální doprovázení a třeba také učebnice, jež byly napsány přímo na škole a na míru žákyním. K nabídce školy patří i levné jídlo, které mohou svěřenkyním vydávat díky tomu, že škola nezaměstnává kuchařku: dívky samy totiž vaří, ba nakupují (za školní peníze) suroviny – obojí je součástí jejich výcviku. Motivaci k pečlivosti při vykonávání kuchařské služby popisuje Hošek: „Ty holky, co to pak jedí, umějí dát dobře najevo, když je to bluf.“
Vrátili jsme se posléze v rozhovoru k jednomu ze specifik školy, a to k nevelkému počtu žákyň: Není to jen výhoda, ale také nárok, zhodnotil Hošek. Jen díky „rodinným“ rozměrům školy je např. možné žádat od děvčat, aby se podílely na vaření a úklidu. Patrný je ještě jiný jev, a sice „když máte větší školu a tam někdo něco zvorá, řeší se to maximálně v rámci třídy. Ale tady když se něco stane buďto někomu, nebo někdo něco vyvede, tak je deka na celé rodině: protože je nás tady pár, všem je třeba smutno, dusno nebo jsou naštvaní.“ Hošek to doložil příkladem: „Pamatuji si jednu dívku. Měli polední pauzu, šla na červenou a někdo ji srazil na křižovatce u té nešťastné fakulty. Byla v bezvědomí a doktor, když viděl rentgen, řekl, že se nejspíš už neprobere, a když, tak bude už jen vegetativně dožívat. Ne že by byla tak oblíbená, ale deka byla na celé škole. Tehdy to ale dopadlo skoro charismatickým happyendem. Ona většina těch holek o Pánubohu nikdy neslyšela, ale když mohly dobrovolně přijít na mši za uzdravení té Péti, fakt všechny přišly. Modlili jsme se za ni, i když jsem si nenamlouval, že bude zázračně uzdravena. Po té mši byl mezi holkami pokoj a tušil jsem, že se onomu malému rodinnému klimatu ulevilo. Po několika dnech – možná dokonce po třech – se ta Petra ve špitále probudila. Za pár měsíců se vrátila a dostudovala školu.“
Řeč jsme pak zavedli na křesťanský charakter školy: I když je tato střední škola církevní, učí se zde také nevěřící děvčata: Stává se, že některá z nich se postupem času přiblíží Bohu? „Ano, občas se urodí mezi dětmi, občas ve sboru,“ přitakal Hošek. Že se u nich někdo přiblíží Bohu, se stává s různou frekvencí, a dotyčný někdy dokonce dospěje ke křtu. Nejlépe se ale evangelizaci daří v Křižovnické pečovatelské službě, což je školou provozovaná firma, kde žákyně konají praxe a kde pracují některé absolventky. Řečená pečovatelská služba obstarává cca 40 klientů-seniorů, za nimiž dochází do domácností a jimž kromě praktické pomoci nabízí i společnou modlitbu; leckdy pak skrze pečovatelky senioři požádají o svátosti. Hošek to přiblížil: „Jak jsou postarší a jsou třeba sami, vyplavuje se jim to jak nějaké hormony a náhle neshledávají jako negativní tu zkušenost, kterou mají z dětství s návštěvou kostela, s bohoslužbou či s někým věřícím z rodiny. Taky výuku náboženství zpětně neshledávají martyriem.“ Jde kolikrát o změnu smýšlení, jíž by se už nikdo nenadál: „Leckdy po desítkách let na poslední den. Čtyřicet let nebyla v kostele, teď se znova vyzpovídala, smířila se s Bohem, přijala Tělo Páně a druhý den už si ji zavolal. To tady míváme.“ „To je potom trvalé ovoce, jedno z mála, které může jednou svědčit v náš prospěch,“ uzavírá téma respondent.
Naše další otázka směřovala na početní stav pedagogického sboru: Je učitelů dostatek? – Třebaže škola v tomto ohledu nestrádá, když dojde na doplňování sboru, učitelé se shánějí těžko, poněvadž ne každý ustojí práci v DKSŠ – namáhavé je např. udržet kázeň. Na druhou stranu ti, co vzdor tříbení zůstanou, jsou často pozoruhodnými osobnostmi, domnívá se Hošek. Posteskl si, že naší zemi chybí církevní pedagogická fakulta, neboť on, když ještě jako ředitel vybíral nové kolegy, musel nejednou volit mezi kvalifikací a duchovní zformovaností kandidáta: uchazeč s předepsanou kvalifikací, ale bez daru víry si nevytvoří k místnímu školnímu společenství duchovní pouto.
Namíchat studijní s nestudijními by nefungovalo
Následně jsme se bavili o tom, jak funguje a jaké překážky potkává výuka žákyň se standardními předpoklady na jedné škole s mentálně či tělesně postiženými. Pokud by při výuce byly v jedné skupině, působilo by to problémy a nebylo by to spravedlivé: „Kdyby to bylo promíchané, ty zdravější by se toho nic moc nenaučily a naopak ty hendikepované, co nemají takovou studijní dispozici, by se mohly stejně při vší opatrnosti cítit blbě.“ Právě proto DKSŠ nabízí dva obory, a to Pečovatelské služby (pro dívky s normálními předpoklady) a Praktická škola dvouletá (pro děvčata s tělesným či mentálním postižením). Přesto je kontakt dívek disponovaných s těmi indisponovanými intenzivní – např. skrze společné adaptační kurzy –, což uvádí zdravé žákyně do reality. „To by bylo nefér, tvářit se, jací jsme borci, že jsme namíchali studijní s nestudijními. Na fotkách by to bylo ‚sexy‘ a v mainstreamu by nás plácali po ramenou, ale v takové míře by to nefungovalo,“ vysvětluje Hošek.
Poskytuje vaše škola žákyním ubytování? ptali jsme se dále. Nato nám Hošek popsal, co se skrývá pod pojmem Zátiší svaté Anežky České. Je to byt 2 + 1, kde nachází útočiště okolo pěti až osmi žákyň, jež by jinde byly neubytovatelné, ať už kvůli kázeňským problémům nebo hendikepu. Ubytované jsou doprovázeny vychovatelkami, které je vedou k relativní samostatnosti – třeba pokud jde o úklid nebo vaření. V počátcích bylo Zátiší určeno sociálně ohroženým dívkám; Hošek vzpomněl na první obyvatelky: „Pamatuji si na tu první, ta neměla kde hlavu složit. A druhá, ta sice měla, bydlela v nějakém sklepě, ale vždycky když se chtěla umýt, tak mohla o dvě patra výš a tam za tu prastarou dívčí úsluhu byla vpuštěna do sprchy a nelíbilo se jí to – že musela podržet za koupelnu.“ Z bytu Zátiší je výhled na Hradčany a prostor poskytli za nepatrný nájem bratři křižovníci.
Jelikož Dívčí katolická SŠ nevybírá školné, dotkli jsme se v rozmluvě rovněž tématu financování. Státní dotace by nestačily, pročež se zapojují dárci – věřící i nevěřící, často podnikatelé, často anonymně; někteří dárci dávají pravidelně a vysoké částky. Hošek povyprávěl, jak přišel k prvním penězům na opravu bytu, z nějž se posléze stalo Zátiší: „Přišla stařenka a říkala: ‚Vy mě neznáte, ale já vás ano, z vernisáže fotek. Umřela mi jediná vnučka a já pro ni měla našetřeno asi sto tisíc. No a co já, stará babka, s tím: kdybych to dala dětem, za takovou směšnou částku se mi vysmějí. Tak jsem vám to přinesla.‘ Takže za hodinu poté, co nám byl předán ten byt, tady leželo sto tisíc od té staré paní. A tak jsem si v duchu připomněl přísloví: Dá-li Bůh kravičku, dá taky travičku.“ S úsměvem pak dodává jiný příběh: „Už žebrám automaticky, leckdy ze spaní. Docela úspěšný fundraising jsem rozvinul na jednom pohřbu. Pánovi z kabátu vypadl pětilitr a nevšiml si toho. Zaváhal jsem a říkám si: To není pro mě, je to přece pro školu. A jak po tom sahám, nějaká svatá socha se na mě přísně zadívala, a tak jsem mu to radši dal. On byl v šoku a děkoval. Pak jsem mu řekl: ‚Ale kdybyste to fakt nechtěl, já pracuju v jedné církevní škole pro hendikepovanou mládež.‘ On se usmál a nic. V duchu jsem si říkal, jak už jsem s tím trapný. A při pozdravení pokoje mi ten pán říká: ‚Jestli to fakt máte pro tu školu.‘ A tu bankovku mi dal.“ „Bez různých přátel bychom myslím zavřeli krám,“ shrnuje financování DKSŠ Hošek.
Nakonec jsme položili otázku, kam obvykle absolventky odcházejí pracovat a zdali to souvisí s tím, kde konají praxe. – Souvisí to velice často. Děvčata, jež se na praxích osvědčí, někdy dostanou od daného zařízení nabídku zaměstnání a po absolvování mají tímto způsobem zajištěnu práci. Uplatnitelnost jejich absolventek je dobrá; některé se navíc během studia vzpruží natolik, že se dostanou na školy s maturitními obory. To se samozřejmě týká dívek z oboru Pečovatelské služby; horizontem v oboru Praktická škola je umět se v domácnosti postarat o sebe sama. S invaliditou se těžko shání zaměstnání a situaci těchto dívek po vychození školy Hošek nastiňuje: „Hrozí jim to, že budou doma čekat na invalidní důchod a jednou za týden půjdou někam do kroužku. To je taková blbá perspektiva.“ Proto DKSŠ založila Chráněnou dílnu Inspirace, v níž pracuje 12 dívek, které si ruční výrobou předmětů, jako jsou svíčky, hrnečky nebo polštářové hračky, přivydělávají k důchodu, a nadto mohou využít doprovázení ze strany svých bývalých učitelů. Co neumějí, je sériovka, říká Hošek, každý výrobek je tedy jedinečný.
Buď budu pečovatelka, nebo půjdu na další školu
Ředitelkou DKSŠ je Lucie Velkoborská, která v tomto školském zařízení působí už desátým rokem a podle svých slov prošla rozličnými pozicemi od asistentky přes učitelku a sociální pracovnici po zástupkyni ředitele – díky tomu získala přehled o náplni pracovních pozic na škole. Zeptali jsme se Velkoborské, co předcházelo jejímu vstupu do sboru DKSŠ – vyložila, že po vystudování Pedagogické fakulty UK podnikala, jenže měla mnoho zaměstnanců, takže ji tato dráha vyčerpávala.
Co ji v počátcích na DKSŠ překvapilo? Svoboda, upřímnost, duchovní smysl. O svých předmětech řekla: „Začínala jsem tu s rodinnou výchovou. U toho jsem zůstala a doufám, že mi to ještě chvíli vydrží, protože to učím moc ráda. Pak mám ještě finanční gramotnost, zdravotní výchovu a vedu divadelní kroužek.“ V prostorách školy se cítí dobře a oceňuje historickou tradici místa: „Anežka měla dobrý záměr založit lazaret a těší mě, že se k němu obloukem vracíme tím, že naše škola je pečovatelská. Myslím si tedy, že držíme dobrou linii.“
Pobesedovat jsme zašli také do učeben mezi žákyně – nejdříve k dívkám z Praktické školy. Viktorka na otázku, co se ve škole například učí, odpověděla, že češtinu. – Je pro tebe složitá? – „Ne, ta je lehká. My máme paní učitelku Čeřovskou.“ Deniska řekla, že se naučila vařit, třeba plněné papriky s rýží. – Máš některého oblíbeného učitele? – „Paní ředitelku.“ O učitelích pověděla: „Hodní, všichni hodní jsou tu.“ Dodala, že má ráda vychovatelku Amálku. Jiné děvče mluvilo o Zátiší sv. Anežky České, kde bydlí: „To je teďkon takovej náš byteček. Od pondělí do pátku. V pátek se balíme a jedem domů. Vaříme si samy. Musíme si uklízet.“ O své zkušenosti se podělila také Anička – jmenovala, co se učí: „Domácnost, výchova ke zdraví a pak ještě samozřejmě vaření.“ – Který předmět máš nejradši? – „Výchova ke zdraví.“
Svůj pohled na školu vyjádřily rovněž žákyně z oboru Pečovatelské služby. Amálie popsala jednu ze získaných dovedností: „Hodně jsem se naučila pečovatelství, starat se o seniory, přemisťovat je apod. Obecně tady v té škole funguje různá spolupráce.“ Praxe jsou pracné, ale na škole je spokojena. Podělila se o plány do budoucna: „Buď budu prostě dělat pečovatelku – to, co tady vystuduju –, anebo bych šla ještě na nějakou další střední školu, nějakou s maturitou.“ O dovednostech, v nichž se zdokonalila, mluvila také Kateřina: „Naučila jsem se vařit, trochu mluvit anglicky a potom jsem se naučila trošku zdravotní péči.“ Náročnou je pro ni matematika, kterou mají v rozvrhu dvakrát týdně. – Co plánuješ dělat, až dokončíš školu? – „To jsem ještě nepřemýšlela. Možná bych chtěla dělat zdravotní sestru, protože mě vždycky bavilo pečovat, dávat léky a takhle.“
Nahlédli jsme do učeben a jiných prostor školy: nejen to vizte ve fotogalerii z reportáže.
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!