Banány a Karel Lwanga. Uganda očima Jaroslava Němce

Ředitel Arcidiecézní charity Praha, Ing. Jaroslav Němec, byl nedávno přítomen u předání deseti nových studen komunitám na ugandském venkově. Pražská charita v zemi uprostřed afrického kontinentu rozvíjí činnost od roku 2001. V rozhovoru jsme se ptali nejen na způsoby pomoci, kterou charita Uganďanům poskytuje, ale také na všední realitu jejich života.

 

Trpěla Uganda nedostatkem pitné vody odjakživa? Pokud ne, kdy problém vznikl?

Pitná voda v afrických zemích je problém všude a nemyslím si, že nedostatek pitné vody v Ugandě je zoufalý. Problém spočívá spíš v tom, že vesnice mají pitnou vodu daleko nebo není čistá. Proto se tam snažíme v rámci komunitních projektů hloubit studny – aby to lidé měli blíž a aby byla zajištěna určitá kvalita. Když projíždíme vesnicemi, vidíme, jak děti a maminky chodí s velikými kanystry třeba i čtyři kilometry pro vodu, která je navíc nekvalitní. Je to spíš o tomto zlepšení podmínek života komunity, dětí, života rodin. Z toho důvodu vytipováváme vhodná místa, kde pak budujeme studny. Avšak není to náš hlavní projekt.

Co Uganďanům scházelo k tomu, aby zvládli vyvrtat studny svépomocí?

Studna je věc cenná a oni na to absolutně nemají peníze. Jistěže situace před dvaceti lety byla horší; teď se někdy daný distrikt nebo místní orgány a organizace snaží více pomoci. Přesto, stále je co dělat, aby byl zajištěn přístup ke kvalitní vodě, na to by mohlo padnout ještě mnoho milionů dolarů. My prostě v oblastech, kde působíme a kde podnikáme další projekty, se snažíme občas vytipovat některou lokalitu, jejíž obyvatelé jsou na tom nejhůř. Charita vždycky vybírá nejpotřebnější místa, nejpotřebnější lidi.

Jak hluboko bylo nutno vrtat při hloubení studen?

Různě: někdy 10 metrů, někdy 15 a někdy je to 20. Jindy se třebas obnovuje zdroj, který tam byl odedávna, jenže je už léta nefunkční.

Mají Uganďané prostředky a dovednosti k úpravě znečištěné vody a k využívání dešťovky?

V podstatě takové prostředky nemají. Organizace v dané lokaci vymýšlí, co je v daných podmínkách nejlepší, a většinou to znamená vyvrtání vodního zdroje.

Co v Ugandě nedostatek pitné vody znamená v praxi? Jak daleko musí běžný člověk chodit s nádobami?

Při rozhodování o umístění nové studny se posuzují dvě hlediska: kvalita vody v nejbližším zdroji a jeho vzdálenost od konkrétního sídla. Naši místní pracovníci zváží, co je nejlepší řešení. Ony vzdálenosti se obvykle pohybují mezi dvěma a pěti kilometry. V potaz se při rozhodování bere také schůdnost cesty k doposavad používanému zdroji vody. I ty dva kilometry jsou pro dítě hodně náročné, když nese desetilitrový kanystr.

Studny jsou řešením nedostatku vody: Jak jsou na tom Uganďané s dostatkem potravin? Co vlastně nejčastěji jedí?

Není-li závažné sucho, mám za to, že nehrozí úmrtí z důvodu hladu. Potíž je spíš s kvalitou dostupného jídla a s jeho výživností. Jejich typický pokrm je tzv. matoke, což jsou banány. Když rostou, jsou k nerozeznání od těch, jež známe my. Oni rozdíl samozřejmě poznají, ale my ne: jsou to stejné stromy, plody vypadají stejně. Akorát se trhají zelené a po oloupání se vaří – jako brambory, na páře či na ohni v banánovém listu. K běžné stravě patří též pošo (kukuřičná kaše – pozn. red.) a fazole; maso mají zcela vyjímečně, na vesnicích se téměř nekonzumuje, poněvadž pokud tam má někdo slepici, krávu nebo jiný dobytek, chová to zvíře na mléko, resp. na vajíčka. Ale maso se v chudinských oblastech takřka nejí.

Prožívají Uganďané víru v Krista jiným způsobem než Češi? V čem se liší ugandská církev od té české?

Uganda je křesťanská země. Vidíte to v neděli, kdy se nepracuje. Nemluvím teď o hlavním městě, tam je to samozřejmě trošku jiné. Nicméně na ugandském venkově i ve městech lidé prožívají neděli opravdu jako svátek a setkání s Bohem: od rána jsou oblečeni v nóbl oblecích, jdou do kostela na mši, jež může trvat hodinu až tři podle toho, jak je slavná. Když byl svátek, zažili jsme i čtyřhodinovou bohoslužbu. Zpívají, tancují, radují se – zkrátka prožívají neděli skutečně s Bohem. Někdo by mohl namítnout, že stejně nemají co dělat a že se tím prostě zabaví, ale já si myslím, že to tak není; oni mají k Bohu hluboký vztah.

Která náboženství kromě katolictví jsou v Ugandě praktikována? A stává se, že někdo zakusí křesťanskou pomoc a v důsledku toho se obrátí?

Jde tam hodně peněz ze Saúdské Arábie a z podobných zemí na stavění mešit, jenže jsou to miniaturní mešity, které moc lidí nenavštěvuje; mešity potkáte téměř všude, ale lidí tam chodí málo. Jak už jsem pravil, Uganda je křesťanská země, takže jsou tam především katolíci. Hodně tam pak působí takové ty letniční církve – ty tzv. pentecostal. Fungují někde rok dva, vidíte nápis na nějaké jejich modlitebně jako třeba „Ugandská církev“. Tyto různé druhy církví a náboženství však nemají pevné zásady ani historii či kontinuitu. Jinými slovy, v největší míře jsou tam katolíci.

V červenci loňského roku byli v diecézi Kasana-Luweero vysvěceni tři kněží a jeden jáhen, kteří mohli studovat díky Adopci na dálku: Má v Ugandě kněžství větší prestiž než u nás?

V Ugandě jde vskutku o prestižní záležitost, protože kněží jsou vzdělaní a vzdělání je tam obrovská hodnota. Nadto kněz má vzdělání nejenom základní a středoškolské, nýbrž také kvalitní teologické. A okolí to u kněží vnímá; lidé k nim mají velkou důvěru a oni tím pádem mohou krásně sdělovat radostnou zvěst evangelia. Neboli pozice kněze je u vesničanů obrovsky vážená.

Svatý Karel Lwanga a druhové, prvomučedníci Afriky. Uprostřed kostel jim zasvěcený

Charita dopomáhá Uganďanům ke vzdělání a účelem je, aby kvalifikovaní lidé pozvedali životní úroveň celé komunity. Vzdělaný Uganďan má ale asi větší šanci uplatnit se v zahraničí než nevzdělaný. Jak je zajištěno, aby kvalifikovaní lidé zůstali doma?

Vaše otázka míří o úroveň výše, tak daleko úplně nejsme. Jako charita vybíráme ty nejpotřebnější, kteří mají zájem o školu, protože se stává, že rodina je natolik chudá, že naprosto nezvládá dítě do školy posílat. Z takových vybíráme ty, kteří mají o školu zájem. Lidé přispívající na vzdělání se často ptají, co je cílem: podporované děti jim píšou dopisy, ale jelikož dopisy nejsou moc zvykem, ony ani nevědí, co tam napsat – pak do těch dopisů píšou, že chtějí být lékařem, policistou apod. My tvrdíme jednu věc: Cílem programu Adopce na dálku (finanční podpora vzdělání dětí, které by si školu jinak nemohly dovolit – pozn. red.) je, že zaprvé dítě, ať už dokončí školu základní nebo střední, umí na rozdíl od svých rodičů číst a psát a zadruhé že má dětství. Škola totiž nedává jenom vzdělání, umožňuje Uganďanům prožít dětství; chození do školy kromě povinností obnáší i radosti. Na úrovni, že by kvůli našim projektům probíhal odliv borců do zahraničí, se vůbec nepohybujeme. Velkou metou je, aby absolvovali střední školu odborného technického typu, protože ta garantuje, že ten člověk získá práci v místě, kde žije. Jistěže kdybychom působili v Kampale, setkávali bychom se s lidmi, kteří mají v hlavě, že odjedou pryč na práci, ale my pracujeme ve vesnicích a tam nikdo, až na výjimky, nemá v úmyslu vycestovat. I když někdo dosáhne až na vysokou školu, uživí se perfektně i v Ugandě, i tam si může vydělat. Odliv do zahraničí tedy v tuto chvíli absolutně nehrozí. Máme projekty v Indii, kde jsme podpořili sestry Marie Goretti, jejich zdravotní školu, která má certifikát pro celý svět, a občas se stane, že některá zdravotní sestra zamíří mimo Indii. Ale v Ugandě nemáme žádné takovéto zkušenosti.

Dá se tedy říci, že Uganďané obvykle neřeší svou nouzi opuštěním domova?

Když, tak opuštěním vesnice, což však nedopadá dobře, jelikož známe případy řady lidí, kteří kvůli snu o velkém městě se vydali do hlavního města, kde posléze živořili a dělali nanejvýš nějaké pomocné práce – i ty je těžké sehnat. Neopouští se Uganda, opouštějí se někdy vesnice, ale potom se lidé třeba vracejí, neboť pokud člověk ve velkém městě nemá žádné zázemí, žije se mu ještě hůř než na venkově.

Který jazyk se v ugandských školách používá pro výuku?

Je namístě říct, že oproti době před dvaceti lety Uganďané velmi vnímají potřebu vzdělání a snaží se za každou cenu, aby jejich děti školu navštěvovaly. Jazyky mají místní – je jich snad 70. My pracujeme v oblasti, kde se používá jazyk luganda; ve školách se učí angličtina, tudíž angličtina se používá běžně, ač na vesnicích základy angličtiny ovládají spíše děti, poněvadž chodí do školy, na rozdíl od rodičů. Jsem někdy až překvapen: jdu někam, kde nikdo neumí anglicky, a potkám třeba dvanáctiletou holčičku, která anglicky umí.

Rozumím tomu správně, že část předmětů je vyučována v jejich mateřském jazyce?

U těch menších, u starších se všechno učí anglicky. Obecně řečeno je Uganda anglicky mluvící země.

Nezanikají v důsledku nástupu angličtiny domorodé jazyky?

Nezanikají, oni svými jazyky mluví. Ptal jsem se našich pracovníků a ti umějí řekněme pět jazyků, čtyři místní podle oblasti, kde se pohybují, a angličtinu. Když se s těmi dětmi setkáváme, pro první až čtvrté třídy je tlumočeno do jejich mateřštiny, ty starší už rozumějí anglicky. Domnívám se, že domorodé jazyky nezanikají, protože na vesnicích se anglicky nemluví. Nicméně děti umějí a anglicky se vzdělávají.

Charita postavila Nemocnici sv. Karla Lwangy; ale předpokládám, že je v Ugandě stále živá tradice domácího léčitelství i pověr: Dokážou základní neduhy domorodci vyléčit sami? A jsou některé rozšířené pověry vyloženě zdraví škodlivé?

Musím srovnávat, co bylo dříve, před dvaceti lety, a co je teď. Dříve, když jsme tam stavěli nemocnici, nikdo do nemocnice moc nechtěl. Proto jsme o tom rozmlouvali s panem biskupem v tom smyslu, že určitě je vhodné nemocnici provozovat, ale že je také potřeba uvědomění ze strany obyvatel: představit jim, co to vlastně je nemocnice. Vždyť oni byli zvyklí chodit většinou k šamanovi nebo zdravotnictví zanedbávat. Dneska už jsme mnohem dále a konkrétně ta naše nemocnice už je známá, chodí tam mnoho lidí z okolních vesnic. Je taky lépe vybavená, tudíž v ní již hodně zákroků zařídíme sami. Například docházelo k četným úmrtím matek při porodu doma a pak se naučily, že je dobré rodit v nemocnici. Už vědí, že je potřeba chodit do nemocnice, ne k šamanovi, ačkoli se stále vyskytují výjimky. Máme také výjezdní ambulanci, díky níž lidi informujeme, zejména se snažíme nabádat, aby neodkládali návštěvu nemocnice, protože malárie, která je největším problémem, někdy dopadne zle jen kvůli zanedbání. Nemocní kolikrát přijdou ve stavu, kdy s tím ani medicína nic neudělá, a přitom malárii test zjistí hned, a když se nasadí léky, za tři dny je po nemoci. Potíž nastává, když nemocný užívá něco jiného nebo neužívá nic, a pak už to nejde zachránit. Děláme osvětu a lidé už si dost zvykli na nemocnici, to si myslím, že je velký pokrok. Nicméně stále to existuje, že lidé do nemocnice nejdou a poradí se místo toho s šamanem, který za to vybírá velké peníze. Je to složité.

Když charita v místech svého působení podporuje drobné podnikatele, nenaráží na nevoli velkopodnikatelů?

Váš je dotaz je malinko evropský. V Ugandě je potřebných chudých, kteří nemají práci, tolik, že kdyby někdo měl vlohy pracovat u nějakých podnikatelů, tak tam určitě pracuje. My na vesnicích vybíráme potřebné a prostě jim umožníme koupit si šicí stroj, věnovat se zvířatům nebo osít apod.; nejde o žádné drama, ale pro tu rodinu je to zachraňující. Učíme je mj. vyrovnat se se změnami klimatu: u nich to ani není o nějakých teplotách, nýbrž spíše o posouvání období deště a sucha. Když je to jinak, než jsou zvyklí, vzniká problém s úrodou, se sklizní, se skladováním: dříve věděli, co se kdy sklidí a co se kdy sní, ale teď, když došlo ke změně, hodilo by se jim umět věci skladovat. To, co děláme, je mikrofinancování; není to velké drama, je to v několika vesnicích a nemá to významný vliv na ekonomiku.

Kdybyste měl říci, která věc pro Vás osobně symbolizuje Ugandu, protože je pro ni typická, co byste jmenoval?

Já vidím ty banány, matoke: všude na to narazíte, všude se pěstuje, prodává a všude se jí. Pak úcta k sv. Karlu Lwangovi a druhům, jejichž památka se slaví začátkem června – jde o upálené misionáře. To je pro mě Uganda. Ještě toto: my jsme začátky tvořili s panem arcibiskupem z Kampaly, arcibiskupem Cyprianem, který nečekaně a náhle zemřel, což mě velmi mrzí; pro mě Uganda byl arcibiskup Cyprian.

Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!