Dne 2. února 2024 byla v Římě dána církvi nová Nota Dikasteria pro nauku víry s názvem Gestis verbisque, účelem tohoto dokumentu je znovu a jasně zdůraznit prioritu Božího působení ve svátostech a tím ochránit jednotu Kristova těla v podobě církve. Náhled na tento text se nyní pokusím představit v následujících řádcích.
Důvod proč dokument vznikl
Na plenárním shromáždění Dikasteria pro nauku víry (dříve Kongregace pro nauku víry) v roce 2022 vyjádřili kardinálové a biskupové své znepokojení nad množícími se situacemi, kdy byla zjištěna neplatnost vysluhovaných svátostí. Závažné chyby v materii nebo formě svátostí daly vzniknout mnoha problémům a vedly někdy přímo až k řetězci konstatovaných neplatností udělených svátostí. Objevily se totiž i případy, kdy kněží zjistili neplatnost vlastního křtu (způsobenou úpravou materie nebo formy například změnou formule pro křest), což způsobilo neplatnost jejich svěcení a všech svátostí, které do té doby udíleli. To přineslo rozhořčení a bolest velkému množství věřících i pastýřů v církvi, kterému je třeba důsledně předcházet. V případě slavení svátostí se kreativita může změnit až v manipulativní zvůli, jak konstatuje dokument ve svém úvodu. Jakákoliv změna formy nebo materie je tedy vážně nedovolená a zasluhující exemplární trest.
Úvod a první kapitola
Dikasterium uznává, že liturgické slavení, zejména slavení svátostí, není vždy prováděno v plné věrnosti církví předepsaným obřadům (čl.2). Jako příklad závažného poškození věřícího je uváděno především slavení křtu, kdy neplatnost této svátosti ohrožuje celou budoucí svátostnou cestu věřících. Proto je označena jakákoliv pastorační motivace, která vede služebníky církve k tomu, že pozměňují formule a obřady za přísně nežádoucí a popsána jako subjektivistický posun s manipulativními sklony (čl.3). Dále se text, aby zdůraznil svátostné učení církve, odvolává především na učení Druhého vatikánského koncilu a učení sv. Augustina když připomíná analogický vztah mezi církví a svátostí, neboli že církev se prostřednictvím svátostí sama uskutečňuje: „Církev se přijímá a zároveň se vyjadřuje v sedmi svátostech (…)“ (čl.7). Znovu potvrzeno je i učení Tridentského koncilu o sedmi svátostech jako o Bohem ustanovených.
Druhá kapitola
V článku 11 je s odkazem na Písmo konstatováno, že církev je „služebnicí“ svátostí, není jejich paní. Střeží je a jimi je sama střežena. Proto při zdůraznění působení Ducha Božího církev uznává posvátná znamení, skrze něž Kristus uděluje milost, určuje jejich počet a pro každé z nich uvádí podstatné prvky. V dalších článcích pak jsou tyto podstatné prvky představeny jako materie, forma a úmysl. Materie spočívá v lidském jednání, skrze které koná Kristus, někdy i s přítomností materiálních prvků jako voda, chléb, víno, olej. V jiných případech je materie vyjádřena výmluvným gestem (znamení kříže, vkládání rukou, ponoření atd.) Formu svátosti tvoří slovo, které dává materii transcendentní význam a v různé míře čerpá inspiraci z Písma. Jelikož jsou materie a forma zakotveny v Písmu a Tradici, nikdy nezávisely a nemohou záviset na vůli jednotlivce nebo jednotlivého společenství – podstata svátosti musí být chráněna (čl. 15). U všech svátostí vždy byla, je a musí být pro platnost slavení dodržena materie a forma s tím, že svévolné změny jsou striktně zapovězeny. Materie a formy jsou uvedeny v Kodexu kanonického práva a liturgických knihách. S materií a formou potom souvisí i úmysl vysluhujícího, který musí být „konat to, co koná církev“. Tyto tři prvky jsou vnitřně propojeny, přičemž materie a forma jsou prvky objektivními a úmysl vysluhujícího spolu s dispozicí přijímajícího prvky subjektivními. Dokument s odkazem na papeže Lva XIII. prohlašuje že: závažná změna podstatných prvků vnáší pochybnost i o skutečném úmyslu vysluhujícího a tím zneplatňuje působnost slavené svátosti.
Třetí kapitola
Tato kapitola je soustředěna na liturgii a její předsedání pastýři církve, které se děje in persona Christi (Capitis) a nomine Ecclesiae což je doloženo Tradicí. Předsedání liturgii in persona Christi Capitis však nemá znamenat a také neznamená disponovat mocí vykonávanou libovolně. Proto Dikasterium připomíná povinnosti a úkoly služebného kněze, který předsedá liturgii, a sice prostřednictvím analogie osy Kristus hlava – církev tělo/nevěsta – služebník – Boží lid, která musí být v souladu a jednotě. U toho kdo vysluhuje svátosti, nikdy nesmí chybět úmysl konat to, co koná církev. Podstatně je to pak v textu shrnuto v článku 26: „Právě proto by měl kněz chápat, že autentická ars celebrandi je taková, která respektuje a vyzdvihuje Kristův primát a actuosa participatio celého liturgického shromáždění, a to i skrze pokornou poslušnost liturgickým normám.“ Z toho vyplývající disciplína má přinášet řád do našeho vnitřního světa a zapojuje tělo v jeho celistvosti, tedy v jednotě duše a těla (čl. 27).
Závěr dokumentu potom na základě slov apoštola Pavla (2 Kor 4,7) demonstruje pravou povahu svátostí a povolání církve k jejich ochraně.
Závěr
Nota Gestis verbisque je reakcí Dikasteria pro nauku víry na požadavek kardinálů a biskupů opět připomenout učení o podstatě svátostí v církvi, neboť realita v konkrétní pastoraci ukázala bolestnou zkušenost se zjištěnými neplatnostmi vysluhovaných svátostí, což působilo a působí hluboká zranění věřících i církve. V textu, který pracuje s odkazy na učení Druhého vatikánského koncilu, Tridentského koncilu, ale i církevních otců a ostatního řádného magisteria církve je znovu potvrzena platná nauka církve ohledně svátostí, která vylučuje jejich „vlastnění“ a důrazně zapovídá jakékoliv svévolné změny v materii, formě nebo úmyslu, který má být vždy úmyslem církve.
Odkaz na dokument:
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!