„Tati, tady v Bibli mají chybu.“
„Chybu? V Písmu svatém? To asi ne, synku. Ukaž mi to místo.“
„Tady, podívej. Tady se píše, že máme jít do celého světa a hlásat evangelium. A tady zase. Koukni, s kým vším se Ježíš scházel. To by přeci znamenalo, že se máme bavit i se špatnými lidmi!“
„Správně. Tak to opravdu je. Především těm, kteří se nechovají správně, bychom měli ukázat cestu k Bohu.“
„Třeba když jsem ve škole? Mezi spolužáky, co zlobí?“
„Přesně tak. I ten největší darebák má naději na obrácení. Jediné slovo nebo dobrý skutek má moc obrátit mu život. Vzpomeň na Pána Ježíše a lotra, který s ním visel na kříži.“
„A kdyby to byl třeba Babiš? Nebo Zeman? Mezi ty máme chodit taky?“
„Samozřejmě. Pán Bůh je má rád stejně, jako kohokoliv jiného.“
„Ale paní učitelka nám dnes říkala, že je špatné, když se s nimi lidé z církve scházejí. Že se to nemá.“
„No, pokud jde o politiky, církev by měla být opatrná. Měla by dbát o dobré jméno. Ono to pak nevypadá dobře, když vyjde v novinách třeba fotografie z takového setkání.“
„Pán Ježíš byl opatrný?“
„Pán Ježíš? No, vlastně nevím. Takhle jsem o tom nikdy nepřemýšlel. Ale myslím, že ne. Nebyl opatrný.“
„A my opatrní být máme? Vzpomněl jsem si na Piláta, víš. Pořád nevím, jestli byl hodný, nebo zlý. Máme být opatrní, jako on?“
„Pilát byl opatrný – dalo by se to tak říct. Nechtěl si to s nikým rozházet. Možná se bál, ale možná v něm bylo i kus zodpovědnosti. Zastával důležitý úřad a to se člověk nikdy nerozhoduje jen sám za sebe. Je to složitější.“
„Jak to myslíš?“
„No, třeba zrovna teď ten pan kardinál, který v budově úřadu přijal hosty, co se netěší dobré pověsti.“
„Hříšníky?
„Ano, hříšníky. Kdyby to udělal jinde jako soukromá osoba, je to něco jiného, než když je v tom zamotaný celý úřad. To pak na církev vrhá špatné světlo. Člověk v úřadě se musí rozhodovat jinak.“
„Paní učitelka se na pana kardinála zlobila.“
„No vidíš.“
„Byl pan kardinál neopatrný? Jako Pán Ježíš?“
„Řekl bych spíš, že se měl i s ostatními snažit být více zodpovědný. Lidé nemají Zemana rádi a ty, kteří se s ním stýkají, také ne.“
„Takže by tehdy neměli rádi ani Ježíše, viď? Když se stýkal a veselil se špatnými lidmi.“
„Tak to neumím posoudit. Ale možná máš pravdu, že někteří z nich by se nad tím, s kým se Ježíš stýká, pohoršovali.“
„A chtěli ho ukřižovat. A protože byl Pilát opatrný, tak jim to nakonec dovolil.“
„Ukřižovat snad ne. I když, v davu se chování člověka mění, to je pravda. Jednou to poznáš na sociálních sítích. Když se tam člověk pře s jiným, je to jako v životě. Ale když tam jednomu člověku nadává třeba tisíc lidí najednou, už se ten jedinec nemůže bránit. Někdy může být jeho kritika oprávněná, jindy třeba ne, ale podstatné je, že je v tom sám. A to si pak člověk může připadat, jako že ho křižují, zvlášť, pokud to schytává také od lidí, které zná.“
„Pán Ježíš spoléhal aspoň na apoštoly. Ale ti se rozutekli.“
„Ale všichni neutekli, viď?“
„Ne, všichni ne. Ani já nebudu utíkat. Nikdy… A tati?“
„Ano, Petříku?“
„Až vyrostu, myslím, že budu taky neopatrný.“
„Mám tě rád, Petříku,“
„Já tebe taky, tati. Pomodlíme se společně? K Pánu Ježíši. Za nás, za paní učitelku, za pana kardinála a taky ty hříšníky?“
„Ano, pomodlíme, Petříku. Za nás, za všechny.“
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!