Komentář Tomáše Machuly
Diskuse nad tím, co je a co není umění, je asi věčná. Zvláště to platí v dnešní době, kdy se hranice toho, co je umění, posouvají nebo znejasňují, viz slavný vystavený pisoár, banán přilepený na stěně, nebo nahá aktivistka hrabající hlínu. Tady se hned zastavím, abych jasně prohlásil: Nedělám si ambice rozhodovat, co je umění, i když si něco soukromě myslím. Prostě budu o hranicích umění raději mlčet. Proč jsem tedy tohle téma vůbec začal? Bylo to z jiného důvodu. Přiměla mě k tomu zpráva o kontroverzi v linecké katedrále, kde byla vystavena socha rodící Madony (fotografie zde: https://blog.messainlatino.it/2024/07/cattedrale-di-linz-statua-della-madonna.html).
Při pohledu na tyto obrázky mě totiž nenapadá otázka, zda je to umění, ale zda je vhodné některé věci umělecky ztvárňovat. Lidská zvídavost a tvořivost jsou neomezené, tak proč bychom si měli klást nějaké zbytečné překážky? V oblasti poznání si ale otázky po rozumných mezích klademe. A nejsou ničím novým, naše civilizace si je klade průběžně. Známe přece „Pandořiny skříňky“ a „faustovská pokušení“, kdy chceme poznat či udělat něco, do čeho už bychom se pouštět neměli. Obvykle konstatování, že jde o zbytečné diskuse, protože to stejně dříve či později někdo udělá, nemá smysl, neboť nejde o zákazy (ty budou pravděpodobně vždycky ve finále neúspěšné), ale o morální hodnocení. Podobně nelze říci, že nemá smysl morálně odsuzovat vraždy, protože se stejně vždycky vraždit bude.
Existuje nějaká analogie s Pandořinou skříňkou či faustovským pokušením i v oblasti umění? Jsou věci, do kterých bychom se umělecky neměli pouštět? Měli bychom některá témata ponechat svému tajemství a případné soukromé fantazii jednotlivců? Pamatuji si, jak před lety vyšla v Katolickém týdeníku povídka, kde v betlémské stáji Panna Maria se svatým Josefem řešili absenci svého sexuálního života. Byť byla po teologické stránce asi naprosto v pořádku (nebyly hlásány žádné bludy), působila velmi nevhodně. Proč? Protože světci nemluví o sexu? To asi ne. Spíš možná proto, že jsou věci, které si blízcí lidé nepotřebují vykládat jako děti ve škole. To, co je blízkým srdcím jasné, se potvrzuje jinak než jakýmisi upřímnými skoro psychoterapeutickými rozhovory. Ale hlavně: Ať už to bylo jakkoli, je to tajemství oněch dvou lidí, do kterého nám nic není.
Píše-li člověk román a vymyslí si hlavní hrdiny, může jít klidně do intimních detailů (slovem „intimní“ přitom myslím něco navýsost soukromého, nejen sexuální záležitosti). Jsou to totiž vymyšlení hrdinové, a tedy i vymyšlené intimní detaily. Můžeme si ale vymýšlet či domýšlet popis intimních detailů u reálně existujících lidí? No, jde to udělat. Ale je to správné? Nemají tito lidé, i když je jejich život jinak věcí veřejně známou (jako je tomu u světců), právo na soukromí?
Nedělám si ambice vynést obecný a objektivní soud, ale co se mě osobně týče, právě toto mi vadí na zobrazení rodící Madony. Podobně považuji za vhodnější, že se skutečné lidství Ježíše Krista vyjadřuje např. tím, že jedl a pil, nebo že byl unavený, a ne třeba tím, že chodil na toaletu. Jistěže na ni chodil, ale máme ho při této činnosti zobrazovat? Sám nechci, aby mě lidé viděli při různých situacích, a nejde jen o stydlivost či věci nepěkné. Prostě si myslím, že normální člověk má nějaké hranice, kam druhé pustit nechce, nebo tam pouští jen ty nejbližší, případně ty, které nutně potřebuje kvůli pomoci. Porod je věcí normální a v jistém ohledu i krásnou, ale jde o jednu z těch initmních situací, které bychom měli respektovat jako to, co má zůstat v mezích osobních hranic. Kojící Madona je pro mě někde na této hranici, rodící Madona už za ní. Ale jak upozornila jedna z komentátorek oné zprávy o vystaveném díle, muži do toho nemají co mluvit. Na svou obhajobu mohu nesměle říct jen to, že ženy, kterých jsem se ptal, se s tímto mým názorem shodují.
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!