Komentář Tomáše Machuly
Jako děti jsme si říkali vtip o lupiči, který zastaví řidiče namířenou pistolí a zvolá: Peníze, nebo duši. Řidič obhlédne auto a zeptá se: „A jakou chcete: Levou, pravou, přední, zadní?“ Dnes už to není tak srozumitelné, mimo jiné proto, že dnešní pneumatiky duše nemají. Řidič by tak lupiči nemohl žádnou duši z kola nabídnout. Otázka je, zda by lupič o nějakou duši stál. Jistě, výkřik: „Peníze, nebo duši“ znamená „Peníze, nebo život“. Duše je totiž definována jako princip života. Dnes bychom tedy spíše řekli: „Naval prachy, nebo tě zastřelím.“
Duše je princip života na všech jeho úrovních. Pro člověka to znamená nejen prosté vegetování, ale i životní činnosti, kterým dodnes říkáme „duševní“. Je to schopnost poznání smyslového i rozumového, emoční hnutí i svobodné rozhodování naší vůle. Každý člověk to potvrdí, ale nejsem si jistý, jestli si každý uvědomí, že když říká „život“, měl by tím myslet nejen pouhou výměnu látkovou, ale třeba i ono rozhodování. „Zachránit si život“ může přece znamenat zachování pouhé existence, ale může to znamenat i zachování zdravého rozumu nebo svobody. To vše patří k životu a k duši.
„Zachránit si duši“ zní našim uším moc nábožensky. Znamená to však jak nenarušení integrity základní existence, tak i nenarušení integrity morální. „Zaprodat svou duši“ či „ztratit svou duši“ by nám ale nemělo evokovat pouze náboženské hrozby peklem, ale i prostý přirozený fakt, že se někdo v zásadní věci nezachoval tak, jak by měl. Pošlapal své lidství, svou důstojnost, svou duši. Pokud v takovém stavu zemře, tak se samozřejmě k Bohu nedostane a skončí tím, čemu říkáme peklo. Zůstaňme ale ještě na tomto přirozeném světě.
Když čteme o vrahovi z Klánovic a z Filosofické fakulty, slyšíme často, že byl duševně narušený. Hodně lidí to chápe jako jakousi psychiatrickou či psychologickou diagnózu. Jako by to znamenalo: byl nemocný. V jistém smyslu je to pravda. Měl nějaký duševní deficit. To však nemusí znamenat pouze lékařskou diagnózu (tu už teď nikdo nestanoví). Je dost dobře možné a docela pravděpodobné, že šlo o člověka po lékařské stránce zcela normálního. Jeho nenormálnost, nemocnost či defekt mohl být pouze na rovině jeho svobodného rozhodování. Jinak řečeno: Je možné, že to byl „pouze“ člověk skrz naskrz zlý. Naprostý *** (každý ať si dosadí patřičně peprné slovo). Smrtelný hříšník. To znamená, že opravdu byl duševně narušený. I morální zlo, tedy hříšnost, je totiž duševní narušení. Není ale lékařskou diagnózou. Pokud má někdo lékařskou diagnózu, může ho to do jisté míry morálně omlouvat, neboť některé duševní nemoci omezují naši svobodu a odpovědnost. Pokud je ale někdo duševně narušený v tom smyslu, že je morálně zvrhlý a zlý, morálně ho to neomlouvá. Naopak, znamená to, že se takto sám svobodně rozhodl a je za to odpovědný. To, že se někteří andělé mohli svobodně rozhodnout, že se stanou ďábly, a někteří lidé, že se stanou zvrhlými a zlými, je prostě něco, před čím bychom neměli strkat hlavu do písku.
Co dělat, abychom se vyhnuli nebezpečí, že se masové vraždění bude opakovat? Dobrá otázka, ale nesmíme se na ni dívat jen technicky či lékařsky. Je to také věc morálky, svobodného rozhodování lidí, kteří mohou zvolit nejen dobro, ale i zlo. Život každého z nás je tak zápasem o vlastní duši. Když už se nemusíme starat o duše v pneumatikách, o duši vlastní a duše našich bližních se starat musíme. Doba bez duše je nebezpečnou iluzí.
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!