Králové z habsburského rodu by měli poutat naši pozornost přinejmenším kvůli vztahu k českému národu a kvůli vztahu k církvi. V tomto prvním díle historického seriálu proto objasním, čím je dáno a zatíženo české vidění Habsburků spravujících země Koruny české po čtyři sta let před rokem 1918, a poukážu na zvláštní vztah této rodiny ke křesťanské víře. Pro úplnost nakonec připojím několik vět o počátcích rodu. Od příště už se budeme věnovat životním osudům českých králů z „domu rakouského“ a začneme Ferdinandem I., který ač nebyl prvním habsburským mocnářem Čech a Moravy, stojí u zahájení nepřetržité vlády Habsburků u nás, která je vymezena rokem 1526 na straně jedné a vznikem Československa na straně druhé. Dílů bude celkem dvanáct.
Za první republiky, která je dnes mnohými nahlížena jako zlatý věk naší národní historie, se ustálil mýtus o zásadní neshodě mezi zájmy Čechů a Habsburků. Monarchie spravovaná tímto rodem pak byla častována všemi myslitelnými pomluvami. Na tomto široce sdíleném soudu o zaniklé říši se mnoho nezměnilo ani po tzv. vítězném únoru, kdy motor české emancipace byl prostě přejmenován z nenávisti vůči dynastii na nenávist třídní a Habsburkové dostali přízvisko „reakční“.
Když po vzniku Československé republiky národ vítal svého „tatíčka“ Masaryka, bylo to velkolepé – vždyť z dob císaře pána lidé věděli, jak se vítá mocnář. A jak ukazují historky z Masarykova života, oslavující u něj právě ty ctnosti, jež lidé obdivovali na Františku Josefovi, Masaryk obsadil v mysli Čechů pozici dříve obývanou stařičkým mocnářem. František Josef I. (vládl po většinu 19. století) byl nově označován za degenerovaného i krvežíznivého a básníci Machar či Bezruč mu chtěli vykázat místo v podsvětí dějin.
Národ nadšeně přejmenovával prostranství, instituce i stromy; bouraly se pomníky. Češi, kteří v rámci monarchie vynikali spíše loajalitou, se takříkajíc přes noc stali rebely. Lidé jako by zapomněli na úspěšné války proti Prusku v 18. století, kdy zájem českých zemí a dynastie byl týž: ubránit se uchvatiteli. Zapomenuty byly prohabsburské postoje českých politiků 19. století.
Je dobré zmínit, ve kterých historických událostech tato změna veřejného mínění našla oporu. Začněme bitvou na Moravském poli, v níž se utkal Habsburk Rudolf I. s Přemyslem Otakarem II. – Přemyslovec v boji padl. Působilo a působí nepochybně i trauma bělohorské porážky (protestantské části) českých stavů. Černý puntík si Habsburkové vysloužili také za snahu o soustředění moci v rukou panovníka a jeho úřadů (tj. centralizace). Těžko se odpouštěl také rok 1867: věčně rebelující Uhři tehdy dostali autonomii, kdežto Češi, kteří se ve velkém počtu zúčastnili bitev u Hradce Králové a u Custozy, nedostali nic. Uvedu zde ještě první světovou válku, protože během ní se Německo začalo k Rakousku-Uhersku chovat jako k méněcennému pomocníkovi, což Češi nutně vnímali jako posílení pozice českých Němců.
Kdybychom však vztah Habsburkové–Češi zjednodušili na několik křivd, vzdálili bychom se pravdě. Snad se to ukáže jasně, až budete číst další díly tohoto seriálu.
Navzdory Osmanům a reformaci
Věrnost církvi považovali Habsburkové za svou rodinnou tradici počínající už Rudolfem I. (ten z Moravského pole), o němž se říká, že když nemohl najít žezlo, uchopil místo něj kříž, a také že knězi, jenž pospíchal s viatikem za umírajícím, půjčil koně. Nejen podmínky rodinné, ale i zeměpisné přibližovaly habsburského panovníka katolické víře: dva problémy, které jak dynastie, tak církev ve střední Evropě 16.–18. století řešily, byly osmanská expanze a protestantismus.
Před oběma protivníky se Habsburkové uchylovali k Panně Marii. Roku 1620 Ferdinand II. složil u Mariina přístřešku (Santa Casa) slib, že své země očistí od protestantského bludu; po bitvě na Bílé hoře byly kostely zasvěcovány Panně Marii Vítězné. Dalším příkladem je císař Leopold I., který se roku 1683 modlil u obrazu Maria Hilf v Pasově za vítězství nad Turky obléhajícími Vídeň. Když křesťanská vojska triumfovala (12. září), papež rozšířil na celou církev slavení Jména Panny Marie.
Rovněž poutěmi do Mariazellu císařové vzdávali úctu Matce Boží a ta zaujímala své místo v rámci specifické formy zbožnosti (pietas austriaca), již si Habsburkové vypěstovali. Členové tohoto rodu jako by stavěli do popředí právě ty skutečnosti, které protestanti upozadili nebo zpochybnili. Takže sám císař kráčel za eucharistií v božítělových průvodech, jejichž pompa oslňovala.
Pokud chceme chápat, jak spolupracoval habsburský rod s církví, nelze opomenout zasvěcené osoby z řad dynastie. Vzpomeňme třeba kardinála a olomouckého arcibiskupa Rudolfa Jana (1788–1831) – založil Rudolfovu huť, pozdější Vítkovické železárny, a protože rozuměl hudbě, podporoval finančně Beethovena, od nějž dostával lekce hry na klavír.
Tu felix Austria nube
Odkud se vlastně vzala ta významná rodina, kterou se zaobíráme? Otcem rodu bývá nazýván jakýsi Guntram Boháč († 973), jenže nevíme o něm nic kromě souvislosti s Alsaskem. Nejstarší rodové državy se vskutku nacházely v Alsasku a hlavně ve Švýcarsku, kde také v kantonu Aargau ležel hrad Habsburg, po němž se rod dodnes jmenuje.
Jako první člen rodu dosáhl evropského významu Rudolf (1218–1291), neboť jej kurfiřti roku 1273 zvolili císařem Svaté říše římské. Jeden z kurfiřtů (urozených mužů s právem volit císaře) ale nebyl pozván – český král Přemysl Otakar II. Rudolf potom s Přemyslem svedl bitvu na Moravském poli, v níž pohřbil naděje Přemyslovců na císařskou korunu. Když Rudolf obhájil svou pozici v římské říši, a dokonce v ní dosáhl míru, povýšili Habsburkové do nejvyšších pater evropské politiky.
Protože jejich další vzestup vedl skrze výhodné sňatky, bývá glosován verši: „Bella gerant alii, tu felix Austria nube. Nam quae Mars aliis, dat tibi regna Venus.“ (Nechť jiní vedou války, ty, šťastné Rakousko, se vdávej. Neboť co ostatním dává Mars, dává tobě vláda Venuše.) Co za tím vidět konkrétně? Především organizační um císaře Maxmiliána I. (1459–1519).
Hezky popořádku: Stár 18 let si Maxmilián vzal Marii Burgundskou, jejíž otec krátce předtím zemřel bez dědice, takže Maxmiliánovu synu Filipovi spadlo do klína Holandsko, Belgie a část Francie. Za tohoto Filipa se provdala Jana Šílená, dědička španělského trůnu, tudíž Habsburkům připadlo Španělsko včetně kolonií. Maxmilián ještě stačil roku 1515 dojednat s českým králem Vladislavem Jagellonským dvojsvatbu: Vladislavův syn Ludvík se oženil s Habsburkovnou Marií, Maxmiliánův vnuk Ferdinand pojal za ženu Annu Jagellonskou, dceru českého krále.
Anna jako manželka měla pro Ferdinanda nejen hodnotu politickou, ale předně lidskou. A už v příštím díle se přesvědčíme, že Ferdinand oporu potřeboval. Se šachovnicí Evropy totiž nečekaně otřese bitva u Moháče a nabídne mu příležitost, která byla pro Ferdinanda šťastná i tíživá zároveň – možnost usednout na dva středoevropské trůny.
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!