23. ledna uplyne 25 let od úmrtí spisovatele Jaroslava Foglara
Přinejmenším od přelomu tisíciletí si při setkání se zlem často myslím (a někdy to i říkám), že kdyby ti lidé měli křesťanskou výchovu a z víry žili, tak by se to zlé nedělo. Frekvence těchto mých povzdechů se v čase spíše zvyšuje. Poměrně brzy jsem však přišel na to, že ve většině případů (a v některých specifických navíc) by stačilo, kdyby dotyční alespoň měli výchovu skautskou.
Mně se skautské výchovy částečně dostalo v krátkém období po roce 1968 a jsem za to dodnes velmi vděčný. Ve skautu jsem poprvé začal být někomu kamarádem a myslím, že díky tomu – a ranní modlitbě sv. Jana XXIII. – mám celý život rád lidi, aspoň teoreticky. V té době jsem také přečetl všechny dostupné foglarovky; a mohu potvrdit, že i ty mi pomáhaly stát se pro své okolí méně protivným. Svoji vděčnost chci vyjádřit i tímto článkem o Jaroslavu Foglarovi, který právě před 25 lety zemřel.
Osobně jsem se s Jestřábem setkal jen jednou, v květnu 1987 mu soudruzi povolili besedu někde na Jižním Městě. Lístky byly dávno vyprodané, ale pustili mě za ním na chvilku do šatny. Podával jsem mu levou ruku se slovy: „Buď zdráv, bratře!“ On se ošíval: „Víš, já mám tu levou ruku nějakou špatnou, tak ti podám pravou,“ a přítomný pořadatel na mě vyjel: „Člověče, kde to žijete? Kde jste se tohle naučil?“ Jestřáb dodal: „To víš, já jsem ostře sledovanej.“
Skauting je křesťanské hnutí. U nás se dnes (v Junáku, kompromisně) slibuje „sloužit nejvyšší Pravdě a Lásce věrně v každé době“, před 100 lety (v době „Pryč od Říma“) se povinnost k Bohu zcela vynechávala a o Foglarovi jsem věděl, že nebyl věřící – i proto mě už dříve zaujal název knihy „Evangelium podle Jaroslava Foglara“, kterou jsem teď přečetl.
Autorem je religionista, teolog, profesor na Evangelické teologické fakultě UK a kazatel Církve bratrské Pavel Hošek. Kniha je poměrně odborná (překvapilo mě množství odkazů na další práce o Foglarovi), přesto – aspoň pro mě byla – čtivá. Fenomén Foglar a foglaring (způsob života podle rad J. F.) rozebírá z více hledisek. Postupně se zabývá paradoxem, že neskrývaně výchovná a moralizující literatura je mládeží tak přijímána; představuje Foglarovy metody, vycházející ze skautingu (ale významně je rozšiřující); nachází ve foglaringu prvky charakteristické pro náboženství; popisuje mytické a archetypální jednání postav ve Foglarových románech; ukazuje společné znaky s pohádkami (které si třináctiletí ještě dobře pamatují) a porovnává foglaring s dílem a myšlením J. R. R. Tolkiena a C. S. Lewise.
Autor ukazuje, že pro mnoho dětí v naší „odcírkevněné“ společnosti se foglaring stal funkčním ekvivalentem náboženství, který však skutečné víře v Boha nebrání, naopak mnohé přivádí na její práh. O své vlastní zkušenosti píše v „již nevědeckém“ doslovu toto:
Chlapecky bezelstná touha po pravdě, kráse a dobru, kterou ve mně tenkrát svými knihami probudil, se později dostala do napětí s rozčarováním nad vlastním překvapivě houževnatým sobectvím. Po letech úžasných foglarovských dobrodružství tak následovalo období tragikomického kolísání mezi urputnou samolibostí a žalostným sebepohrdáním, tak jak ve mně vítězil či prohrával Mirek Dušín v boji s proradným Mažňákem.
Toto moje „kýžené troskotání“ mě nakonec dovedlo až k oprýskaným vratům místního kostelíka. I já jsem nakonec nalezl smíření mezi foglarovskou touhou po kráse a ušlechtilosti a vědomím vlastní nedokonalosti… v zaklonění hlavy a pozdvižení očí směrem k nebi. Léta poctivého a neředěného foglaringu se tak v mém případě, podobně jako v případě otce Bernarda, stala čímsi jako praeparatio evangelica, tedy (tou nejlepší možnou) přípravou na život ve znamení křesťanské víry, lásky a naděje.
Rád se tedy symbolicky přidávám k oněm vděčným odchovancům Foglarova oddílu, kteří svůj (v této práci mnohokrát citovaný) soubor vzpomínek nazvali dvěma slovy, která úplně přesně vystihují i můj pocit: Jestřábe, díky!
P.S. Já chci poděkovat také všem věrným skautským vedoucím, svým bývalým (též již zemřelým) i současným, mně neznámým. Myslím, že dobrý skautský oddíl je lepší, než špičkový sportovní!
Zmíněný odchovanec otec Bernard vstoupil k dominikánům a dlouho působil jako misionář na Grenadě v Karibiku.
Na Wikipedii stojí za přečtení (než jej vylepší) článek „Idea skautingu“.
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!