„Poznáte pravdu a pravda vás učiní svobodnými“ (Jan 8,32)
„Jen to, co je pravdivé, může být nakonec pastorační.“
(List Kongregace pro nauku víry biskupům Homosexualitatis problema, 1986)
Tento komentář si neklade za cíl teologicky zhodnotit samotnou deklaraci Fiducia supplicans (dále FS), to by ostatně bylo zbytečné po precizním rozboru kardinála Gerharda Ludwiga Müllera, ke kterému není třeba cokoliv dodávat. Vzhledem k jejímu pastoračnímu důrazu spočívá záměr tohoto textu spíše v dosazení jejího obsahu do kontextu s některými předešlými církevními dokumenty zabývajícími se pastorací homosexuálních osob v církvi, a to ve vztahu nejen k deklaraci samé, ale i k tiskové zprávě ze 4. ledna 2024 ohledně přijetí této deklarace v církvi a jejímu uvedení do pastorační praxe v podobě konkrétního návrhu žehnací formule a na základě tohoto zhodnocení potom dojít k nějakému závěru. Celý komentář pak může posloužit k otevření dalších diskusí, což vnímám jako žádoucí.
Úvod
Problematikou homosexuálních osob v církvi se v historii ve významnějším měřítku celkem dvakrát zabývala Kongregace pro nauku víry (nyní Dikasterium). Poprvé se toto téma otevřelo v prohlášení Persona humana z roku 1975, kde došlo k prvnímu nastínění této problematiky v článku 8. V druhém případě šlo již o obšírně pojatý text v podobě Listu biskupům o pastoraci homosexuálních osob z roku 1986 s názvem Homosexualitatis problema, pod který se podepsal tehdejší prefekt Kongregace pro nauku víry Joseph kardinál Ratzinger.
Dalším dokumentem už mimo Kongregaci pro nauku víry a tedy sice menší závažnosti přesto však významného obsahu je potom text, který vydala Katolická biskupská konference Spojených států amerických s názvem Duchovní péče o osoby s homosexuálními sklony: pokyny pro pastoraci. V následné části tohoto komentáře bude pracováno s druhými dvěma výše zmíněnými dokumenty, a to v kontextu s tiskovou zprávou k Fiducia supplicans, která má objasnit její účel a smysl, ale i s textem deklarace samotné.
Historie církevních dokumentů o pastoraci homosexuálních osob
Homosexualitatis problema
Tak zní název Listu Kongregace pro nauku víry biskupům o pastoraci homosexuálních osob, který byl dán církvi 1. října 1986. Ten klade důraz na pevně zakotvenou katolickou morální nauku, která vychází z pečlivé interpretace Písma v souladu učením v živé tradici církve (apoštolská tradice, učitelský úřad církve) s vyloučením všech pochybností a omylů. Celý list lze doporučit k důkladnému studiu, neboť tento komentář neskýtá prostor pro reflexi všech jednotlivých vyjádření. Vzhledem k deklaraci FS se jeví jako velmi zajímavé především články 7, 8, 9, 14 a 15. Jako významná bych viděl především tato následující prohlášení: „Homosexuální počínání nevyjadřuje komplementárnost svazku schopného předávat život a je tedy v rozporu s posláním bytí prožívaného ve formě sebedarování, v němž vidí evangelium přímo podstatu křesťanského života. (…) Zatímco dnes stále větší počet lidí, dokonce i v církvi, na ni vykonává velmi silný tlak, aby ji přiměli přijmout homosexuální stav, jako kdyby nebyl nezřízený, a legitimovat homosexuální počínání. (…) viděním protikladným k pravdě o lidské osobě, jak nám byla zjevena v tajemství Krista. Vyjadřují, i když ne zcela vědomě, materialistickou ideologii, která popírá transcendentní povahu lidské osoby i přirozené poslání člověka. Služebníci církve mají dbát, aby homosexuální osoby, svěřené jejich péči, nebyly uvedeny v omyl těmito názory tak hluboce se příčícími učení církve. Riziko je hodně velké a je hodně těch, kdo se snaží vyvolat zmatek ohledně postoje církve a tohoto zmatku využívat k vlastním cílům.“ (čl. 8). „I když praxe homosexuality představuje vážnou hrozbu pro život a dobro velkého množství lidí.“ (čl. 9).
Zvláštní pozornost si jistě zaslouží pasáže věnované případnému vyvolávání zmatku ohledně postojů církve k problematice pastorace homosexuálních osob. Je jisté, že hlas magisteria se v dřívějších dobách obával právě mimo jiné zmatků, nedůsledností a z toho plynoucí nejistoty věřících i svěcených služebníků v církvi. V další části je proto kladen důraz na odpovědnost pastýřů v tomto ohledu: „Po těchto úvahách chce Kongregace požádat biskupy, aby byli zvlášť bdělí vůči programům, které by snažily vyvíjet nátlak na církev ke změně její nauky, i kdyby slovy předstírali, že to nedělají. (!) Pozorné prozkoumání veřejných prohlášení v nich obsažených a činností které podporují, odhalí strojenou dvojakost, jíž chtějí zmást pastýře i věřící.“ (čl. 14). Další vyjádření v článku 15 jsou potom také velmi jasná: „Pravý pastorační přístup bude počítat s nutností, aby se homosexuální osoby vyhýbaly blízkým příležitostem k hříchu. (…) Jen to, co je pravdivé, může být nakonec pastorační.“
Duchovní péče o osoby s homosexuálními sklony: pokyny pro pastoraci
Tento kvalitně a obsáhle zpracovaný dokument vydala Katolická biskupská konference Spojených států amerických v roce 2006 a Česká biskupská konference ho v překladu vydala v roce 2022. Opět lze celý text rozhodně doporučit ke studiu, neboť se opravdu kvalifikovaným a širokým způsobem zabývá danou problematikou. I tento dokument drží dále jednotnou linii v pevném učení katolické víry, totiž že základ morálky spočívá v přirozeném řádu stanoveném stvořitelem. Dovolí si i konstatovat, že homosexuální styk je mravně špatný a tudíž je to sexuální jednání, které nemůže být otevřeno životu (str. 5). V částech dokumentu, které pokračují od strany 13, nalézáme také mnohá prohlášení ohledně pastorace homosexuálních osob i s odkazy na List Kongregace pro nauku víry z roku 1986, jehož nastolenou linii tento dokument přísně sleduje: „Odklon od církevního učení, nebo jeho zamlčování ve snaze poskytovat pastorační péči odporují jak smyslu péče, tak pastorace.“ (str. 14).
Skutečné jádro celého dokumentu se však nachází v části nazvané Pastorační péče, která je rozčleněna do jednotlivých pokynů, které vychází ze zásad církevní nauky. Vzhledem k deklaraci FS a následující tiskové zprávě, jsou zajímavé především následující:
- Přináležitost ke katolickému společenství, které se schází při bohoslužbě, je podporou pro život v čistotě a integritě a také povzbuzením k pokračujícímu osobnímu obrácení.
- Církev má však právo odepřít služebnou úlohu těm, jejichž chování je s jejím učením v rozporu. Jejich služba by se totiž mohla vykládat jako schvalování nemorálního životního stylu, a dokonce být důvodem k pohoršení.
- Zvláštní pozornost je třeba věnovat tomu, aby ti, kdo vykonávají službu církve, nevyužívali svého vedoucího postavení k prosazování postojů nebo chování, které nejsou v souladu s církevním učením. (…) Nestačí tedy, aby ti, kdo tuto službu vykonávají, zaujali vůči církevní nauce postoj odměřené neutrality.
- Církev proto nepodporuje takzvaná „manželství“ osob stejného pohlaví ani jejich zdání, včetně občanských svazků, které se tváří jako manželství. Služebníci církve nesmějí takovým svazkům žehnat ani je žádným způsobem přímo, či nepřímo podporovat.
Přečteme-li si celý dokument v jeho úplnosti s patřičnou pečlivostí, je třeba konstatovat, že byl zpracován velmi kvalitním a vyčerpávajícím způsobem a musí tak být pro všechny služebníky církve velkou výzvou a inspirací.
Deklarace Fiducia supplicans a její zásadní potíže
V nepříliš dlouhé době od vydání deklarace FS byla k textu deklarace ještě připojena tisková zpráva ohledně jejího přijetí, která vyšla 4. ledna 2024 a jejím účelem bylo napomoci objasnění některých vyjádření. Pochopitelně, neboť již samotný text deklarace vzhledem k jeho rozporuplnosti, bezprecedentní doktrinální inovaci a vyjadřovací nedokonalosti způsobil v celé církvi velké pozdvižení. Také tato tisková zpráva se (stejně jako FS) urputně brání tomu, že je jakkoliv měněno morální učení církve. Například je zmíněno, že se z tohoto důvodu nelze od této deklarace doktrinálně distancovat, nebo ji označit za heretickou (str. 1). Dokonce je jasně řečeno, že její aplikaci lze po patřičném rozlišování odložit v čase, uplatnit různými způsoby, ovšem z pohledu biskupů ji nelze úplně nebo definitivně odmítnout (str. 2). Za jedinou skutečnou novost v učení církve tisková zpráva považuje pouze zavedení nové tzv. pastorační (spontánní) formy požehnání, která vychází z pastorační vize papeže Františka. Dle kardinála Victora Manuela Fernándeze má deklarace FS vyšší závaznost než list nebo responsum, což zmiňuje na třetí straně tiskové zprávy (zjevná příprava pozic v případě protiargumentace dřívějšími magisteriálními a jinými texty). Jako nejzajímavější se na doplňující tiskové zprávě jeví to, že navrhuje konkrétní žehnací formulaci, a sice v tomto znění: „Pane, shlédni na tyto své děti, dej jim zdraví, práci, pokoj a vzájemnou pomoc. Osvoboď je od všeho, co odporuje tvému evangeliu, a dej, ať žijí podle tvé vůle. Amen.“
Nyní se tedy dostáváme k podstatě a symbolickému jádru celého problému deklarace FS. O tom, zdali je tato deklarace v souladu s morálním učením církve a je nebo není heretická, schizmatická, nebo i jen hrubě odporující živé tradici církve, se zcela určitě povedou dlouhé spory mezi teology. Snaha Dikasteria pro nauku víry je zřejmá, totiž na oko udržet učení církve netknuté. Již nyní však vyvstávají následující obtíže:
Problém první – jak se ukazuje, samotná tato deklarace není v souladu s předešlými církevními dokumenty ohledně pastorace homosexuálních osob (jejichž části byly prezentovány výše), neboť zcela jednoznačně vyvolala zmatek ohledně postoje církve vzhledem k její morální nauce, jak ostatně ukazují bouřlivé reakce věřících i služebníků církve z celého světa. Navrhovaná nová forma žehnání a návrh praktické aplikace má potenciál zatemňovat pravdu o morální nauce církve, působí jako zamlčování pravdy a odporuje tak pravému smyslu pastorace. Snaha odsunout toto nově vymyšlené pastorační požehnání (které nemá žádnou oporu v tradici církve) do sféry soukromí a tajných úkonů přímo napomáhá zmatku, který zákonitě vznikl. Dvojznačná a neumělá vyjádření deklarace FS lze vykládat jako podporu nemorálního životního stylu, někdy až odporující předešlým magisteriálním a ostatním dokumentům ohledně pastorace homosexuálních osob a morálnímu učení církve. Působí pohoršení a neklid ve společenství církve a v celém kontextu potom pochopitelně působí zmatení pastýřů i věřících. Sporná je i avizovaná nárokovost deklarace FS na vyšší stupeň závaznosti v učení církve, neboť dle mého úsudku patří stejně jako List Homosexualitatis problema do tzv. „třetího koše“ magisteriálních výroků, tedy je na stejné úrovni, dokument Katolické biskupské konference Spojených států amerických je potom samozřejmě níže.
Problém druhý – vyznění textu deklarace FS a její tiskové zprávy v kontextu vyznění předešlých dokumentů církve ohledně pastorace homosexuálních osob připouští z mého pohledu jediný možný výklad navrhovaného žehnání a žehnací formule z tiskové zprávy. A totiž že toto žehnání je a musí být provedeno pouze za účelem toho, aby homosexuální a neregulérní páry byly posíleny pro to, aby okamžitě ukončily vzájemný vztah a tím byl nastolen zpět přirozený stav neodporující Boží vůli. Jiný výklad o účinku tohoto „pastoračního“ požehnání není dle mého názoru v kontextu učení církve možný, neboť by odporoval Božímu plánu s lidskými osobami, odporoval by službě církve i samotnému smyslu pastorace, odporoval by Pravdě. Samotný návrh žehnací formule tuto myšlenku výrazně podporuje a navíc je v tiskové zprávě připojeno toto vyjádření: „Také se prosí, aby žili Kristovo evangelium v plné věrnosti a Duch Svatý tyto dva lidi osvobodil od všeho, co neodpovídá Boží vůli, i do všeho, co vyžaduje očištění.“ (str. 4). Byť je návrh žehnací formule primárně zamýšlen pro „páry v neregulérní situaci“, z kontextu dalšího vyznívá, že podobného lze užít i u homosexuálních párů. Tedy jinými slovy aby neregulérní/homosexuální pár dostal posilu pro ukončení hříšného konání. Tento výklad nového pastoračního žehnání by byl v souladu s předešlými církevními dokumenty ohledně pastorace homosexuálních osob i s morálním učením církve. Není však jasné, zdali byl tento výklad v úmyslu papeže Františka a Dikasteria pro doktrínu což vyvolává další otázky a zmatky. Jistě že spíše nebyl, viz. ostatní text deklarace.
Problém třetí – kombinace předešlých dvou obtíží způsobuje, že je vyvinut velký společenský tlak na svěcené služebníky církve. Nejen biskupy, ale především na kněze, kteří budou muset velmi usilovně promodlit a promyslet jakým způsobem si s tímto horkým bramborem poradit vzhledem k jejich další duchovní službě. Nejednoznačnost deklarace FS jim opravdu velmi nepomůže v jejich již tak těžké službě v církvi, mnozí věřící je jistě podrobí mnoha otázkám, na které nebude lehké odpovědět. Připomínám, že samotná deklarace požaduje, aby pro tuto novou formu žehnání nebyly vypracovány žádné postupy (čl. 37).
Závěr
Deklarace FS a s ní spojená tisková zpráva svojí úrovní zpracování, prezentací, množstvím dvojakostí a mnohoznačností ohledně aplikace v praxi církve zdá se není zrovna v historii učitelského úřadu církve nejsvětlejším bodem tisícileté historie magisteriálních výroků. Jak ukazují mnohé reakce ze všech světadílů, tento dokument je velmi problematický. I ve spojitosti s textem reakce kardinála Gerharda Ludwiga Müllera je třeba se ptát, zdali bylo nutné, aby vůbec deklarace FS vznikla, a má-li nějaký smysl. Deklarace FS působí dojmem, že byla vytvořena na společenskou nebo chcete-li kulturní objednávku. Snaha o zavedení žehnání „mimo doktrínu církve“ tomuto názoru nahrává.
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!