Husité se ve svých útocích soustředili na města i venkov. Výraznou pozici měli v Praze. V poledne 30. července 1419 došlo na Novém Městě pražském ke krvavé scéně, která byla počátkem organizovaného husitského násilí, které z lidové vzpoury podněcované odpadlými kněžími přerostlo v pravidelné vojenské operace, doprovázené systematickou likvidací klášterů a vůbec všeho katolického. Toho dne od kostela sv. Štěpána dav pražských husitů, vedený odpadlým premonstrátem Janem ze Želiva (zvaným také Želivský), přitáhl k novoměstské radnici a udeřil na purkmistra a konšely, aby propustili vězně, kteří byli nedávno zadrženi pro zakázané přijímání z kalicha. Konšelé nehodlali ustoupit diktátu davu a připravovali se k obraně. Rozzuřený zástup pod Žižkovým vedením vtrhl do radnice, zpustošil ji a z oken shodil katolické radní. Zabiti byli purkmistr Mikuláš z Podviní, rychtář Niklásek, jeho služebník Sasín a několik obecních starších – Jan Humpolec, Jan Kábův, Čeněk Patriarchův, Řehla a Václav Barbořin. Konšel Řehák (valchář) byl usmrcen v radniční mučírně. Ostatní padali na nastavené sudlice a kopí. Kdo po pádu ještě žil, byl dobit na zemi.
Proč skončili radní tak krutou smrtí? Král Václav IV. je dosadil nedlouho předtím (6. července 1419), aby veškerou svou mocí bránili vzrůstajícímu husitství, vyprostili široké vrstvy lidu z moci husitských vůdců a provedli v Praze rozkazy kostnického koncilu. Tito radní byli všichni věrní katolíci, jak dosvědčují prameny, že král „nalezl mezi svými rádci jen málo věrných, kteří by nebyli nakaženi viklefskými bludy“. Královu důvěru tito mučedníci – novoměstští radní nezklamali. Pracovali neúnavně na zadaném úkolu, až do prolití vlastní krve při neohroženém hájení katolické víry. Není divu, že je jejich současníci prohlašovali za mučedníky. Kronika pražské univerzity praví: „Byli shozeni z radnice pražské proto, že zakazovali podávání z kalicha a hromadná procesí lidu“. Zápis v pražském kapitulním rukopise udává ještě jasněji, že byli zabiti „zvláště proto, že se nechtěli přidat k sektě viklefské“.
Neznámý latinský písmák roku 1418 kriticky poznamenal, že se jihočeští páni ze Sezimova Ústí zpronevěřili víře otců a odpadli k viklefskému bludu. Čestnou výjimkou je pan Oldřich z Ústí, který zůstal věrný katolické víře – zděděné víře otců. Podle zpráv již dříve citovaného Aeneáše Silvia pan Oldřich hájil na svých statcích katolictví a vypovídal z nich přívržence husitství. Tím se stal trnem o oku šiřitelům nové hereze. Jakmile si husité na Táboře zvolili své hejtmany, vrhli se ihned na pana Oldřicha. Ten se před nimi opevnil na pevné tvrzi Sedlec nedaleko Ústí. Postavil se útočníkům statečně na odpor. Když však opevnění padlo, táboři „pana Odlřicha, pána Ústí, cepy umlátili a nohy jemu usekavše, do ohně vrhli,“ jak uvádí husitský kronikář Vavřinec z Březové. Stalo se to patrně 10. dubna 1420. Nikdo nepochybuje o tom, že pan Oldřich z Ústí položil život za katolickou víru.
Se zvláštní oblibou pronásledovali husité řeholníky. Právě v den Spasitelovy smrti roku 1428 tři dominikáni ve Frankenštejnu u Kladska zemřeli za Kristovu víru. Dobové prameny přibližují jejich mučednickou smrti následovně: „Léta Páně 1428, právě na Velký pátek, umučení Páně, byl upálen od husitů při vchodu ku hřbitovu frater Mikuláš Vápeníkův, podpřevor tohoto kláštera, člověk přesvatého života, poněvadž otevřeně kázal proti jejich sektě. Téhož dne a z téže příčiny zabili fratera Jana, rozsekavše ho na kusy, a druhého fratera Ondřeje Kantorova, jáhna, zastřelili šípem před branou vratislavskou. Tehdy zpustošili města a většinou celé Slezsko.“ Tak hovoří nápis na pamětní desce upevněné u hlavního vchodu dominikánského kostela ve Frankenštejnu. Tuto zprávu doplňuje soudobá kronika františkána Dětmara. Husité chytili podpřevora Mikuláše, postavili ho na hromadu z rozsekaných obrazů svatých a na ni jej upálili.
Na umučené syny sv. Dominika se nezapomnělo. Věřící ve městě posbírali zbytky těl oněch mučedníků a opatrovali je jako vzácný poklad. Později byly tyto ostatky v dominikánském kostele vystavovány k veřejnému uctění. Za třicetileté války jich část odnesli Švédové. Když roku 1815 bývalý dominikánský kostel převzali protestanti, byly ostatky uloženy na katolické faře, kde jsou trvale uchovávány.
Město Jaroměř padlo husitům do rukou 13. května 1420. Měšťanům bylo povoleno, aby odtáhli z města, ale když 15. května Jaroměřští opouštěli svoje město, táboři se neudrželi a až do košil svlékli měšťany i jejich ženy a mnohé z nich utopili v Labi, jiní byli upáleni. Takový osud stihl laiky. Kněžím se vedlo o to hůře. Zprávu o jejich skonu zaznamenal Ludolf (+ 1422), opat augustiniánů ve slezské Zaháni. Děsivé události opatovi vyprávěli čeští uprchlíci, kteří řádění husitů přežili.
V Jaroměři měli faru kanovníci svatého Augustina. V jejich čele stál probošt Štěpán, konvent pak obývalo dalších 8 spolubratrů. Všichni tito kněží spolu s jinými čtrnácti duchovními byli husity chyceni a dostali obvyklou nabídku: buď přijmou husitskou herezi, nebo zemřou. Tři kněží přistoupili na novou nauku a byli ušetřeni. Probošt Štěpán se však zachovat hrdinně. Osobně se znal s vůdcem husitů, který mu nabízel milost. Ale on „raději chtěl se svými bratry podstoupiti slavnou smrt, nežli aby vedl postupný život s odsouzenými a zavrženými husity“ (opat Ludolf). Smrt v plamenech nalezlo 16. května 1421 v Jaroměři sedmnáct kněží a řeholníků.
Součástí obléhání Jaroměře bylo i zničení malého dominikánského kláštera v blízké Zvoli. Obývala jej pětičlenná komunita bratrů. Pouze jeden se zachránil útěkem. Husité svázali chycené čtyři dominikány, naložili je na vůz a hodili do Labe. Krutý skon dominikánů zaznamenal jejich jediný zachráněný spolubratr Jan. Jeho rukopis později v jaroměřském archivu objevil barokní jezuita B. Balbín, který ho zveřejnil.
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!