Vyvražděná města
V roce 1421 začali husité s bezohledným vybíjením celých měst. Nastal skutečný vyhlazovací boj proti českým katolíkům. Rozhořčený císař Zikmund napsal tehdy list lužickému šestiměstí, spolku hornolužických měst Budyšín, Kamenec, Žitava, Zhořelec, Lobava a Lubáň, ve kterém sděloval, že husité „upálili a ukrutně povraždili mnoho věrných křesťanů, což chtějí všude tak činit, kde nechtějí přistoupil k jejich kacířské víře“.
Že husité svoje hrozby splnili, dosvědčuje neznámý spisovatel Pojednání o původu táboritů. Vyjmenovává, že v Čechách byla vyhubena města Kadaň, Chomutov, Beroun, Český a Německý Brod, Jaroměř a Trutnov. Říká o nich: „A dobyvše jich zradou, pobili všechny obyvatele, pevné ve víře Kristově /…/, a zvláště kněze a řeholníky, zhladivše jedny ohněm, jiné vodou, jiné mečem.“
Císař Zikmund nepřeháněl, když roku 1434, po vytouženém konci husitských válek, podruhé psal o pronásledovatelích českého katolicismu: „Meč své ukrutnosti na věřící v Krista obrátili a chtíce i celé jméno katolíků z paměti lidské vymazat, ani věku, ani pohlavní, ani stavu neodpustili.“ (Majestát plzeňský).
V Čechách i na Moravě se splnila Kristova slova: „Přichází hodina, že každý, kdo vás zabije, bude se domnívat, že tím prokazuje službu Bohu. A to vám učiní, protože neznají Otce ani mne.“ (Jan 16, 2-3).
Sedm set pobitých mohelnických měšťanů.
Mohelnice byla zpustošena na podzim 1424 a její obyvatelé, muži téměř všichni, byli husity pobiti. Město leželo v rozvalinách. Až roku 1460 se jeho obnovy ujal olomoucký biskup Tas z Boskovic. Ve snaze pozdvihnout co nejrychleji zpustlé městečko z trosek, potvrdil zvláštní listinou všechny jeho staré výsady. V této památné listině, vystavené obyvatelům Mohelnice, vzpomíná s úctou na jejich povražděné předky. Protože prý ve spojení s biskupem Janem Železným Mohelničtí potírali husity ve svém okolí, přitáhla husitská vojska ve velké přesile k jejich městu. Kališníci Mohelnici oblehli a zapálili. Před plameny – jak dokládá biskup Tas – „obyvatelé jakožto katolíci utekli se do domu Božího a když nepřátel přibývalo, rozhodli se raději zemřít, nežli žít jako víře zpronevěřilí. Proto jak ve chrámu, tak venku jich více než sedm set bylo ukrutně a různým způsobem povražděno“.
Hrdinská smrti Mohelnických nevymizela z paměti jejich potomků. Hned po obnovení městečka roku 1461 vystavěli měšťané při kostele hrobku, v níž s úctou uložili tělesné pozůstatky pobitých předků.
Ještě při příležitosti 500. výročí Žižkovy smrti, tedy roku 1924, si Mohelničtí připomínali vyvraždění svého města. Upravili hrobku mučedníků a v den Žižkova úmrtí dávali sloužit za své pobité předky slavné služby Boží. Při nich místní kněz promlouval k lidu o významu tohoto dne. Po bohoslužbě se všichni odebrali v procesí ke kryptě, kde uctili ostatky mučedníků. Mohelnická hrobka bývala předmětem pozornosti katolického lidu v místě i okolí.
Vyvraždění chomutovských obyvatel.
Na Květnou neděli 1421 spojená pražská a táborská vojska dobyla město Chomutov. Nastalo hrůzné krveprolití se stovkami obětí. „Husité se jali vztekle vraždit kohokoliv ve městě živého zastihli, neodpouštějíce než některým ženám a dětem i třiceti toliko mužům, aby prý občany své pochovati mohli,“ uvádí Palacký.
Pobitím obránců Chomutova však krvavé divadlo v místě neskončilo. Došlo ještě na zbylé ženy a děti. Zarážející je přitom, že toto neslýchané násilí provedly táborské ženy! „Ale táborských nešlechetné ženy spáchaly tu hrozný hřích. Neboť plačící ženy a panny ven z města vyvedly, slíbivše jim, že je zdravé propustí.“ Když však nebohé chomutovské ženy vyšly z městských bran, husitské ženy je oloupily o roucha, peníze i cennosti. Zavřely je do lisovny ve vinohradu, kde je upálili. Neodpustili tenkrát ani těhotným. Tolik zprávy od husitského kronikáře Vavřince z Březové.
Od pradávna byli tito chomutovští katolíci uctíváni jako mučedníci katolické víry: „Popravčím místem jejich byl zvláště kostel a hřbitov. Proto z účty k tolika tisícům, pro Krista povražděným, kterým husité dali onoho dne do ruky nebeské palmy, nikdo není na onom místě dodnes pochováván nýbrž pohřbívá se za městem,“ upřesňuje Bohuslav Balbín. Roku 1749 byla založena mešní nadace, která stanovila každoročně sloužit mši sv. ve výroční den dobytí města. Účel nadace byl doslova tento: „Aby Bůh všemohoucí na přímluvu a zásluhy těch, kteří tehdy ukončili slavnou mučednickou smrtí život za Boha a víru položený, chránil město od všech pohrom a zachoval je pevné víře.“
Ze starých kronik.
Paměti kupce Martina.
Počátkem roku 1425 vpadli husitští sirotci do Kladska a oblehli město Radkov. Obec se husitům brzo vzdala a všichni občané směli odejít, kromě katolických knězí, s nimiž husité neměli slitování. Tak došlo k ukrutnému mučení městského faráře Megerleina, které vypsal ve svých pamětech svědek jeho smrti, kupec Martin Bolkenhayn. Krvavé radkovské divadlo lze rekonstruovat podle těchto pamětí.
„Když městský fojt viděl, že nelze již déle klást husitům odpor, začal s nimi vyjednávat. Dostalo se mu ujištění, že měšťané budou moci svobodně z města odejít, nikoliv však kněží. Měšťanky byly naplněny soucitem k jejich smutnému osudu, nabídly proto farářovi i kaplanům, aby se převlékli do ženských šatů a takto v přestrojení unikli. Kaplani nabídku přijali, leč farář ji odmítnul, řka: ´Nedejž toho Bůh, abych zapomenul se na úřad a důstojenství své! Jsem kněz a nejsem žena.´ Tak se stalo, že Megerleinovi farníci i s kaplany opustili město, v němž zůstal jen on s několika mladíky a jedním venkovským knězem. Když ale mládenci ztratili odvahu a poddali se husitům, zůstali oba kněží vůči bludařům osamoceni. Jak Bolkenhayn vypravuje, „husité přiběhše k němu (tj. ke knězi), svedli ho dolů do vojska a předvedli před kněze Ambrože Hradeckého, který latinsky řekl jemu: faráři, odvoláš-li, cos kázal a přistoupíš-li k pravdě učení našeho, zachováš život svůj, neučiníš-li toho, půjdeš do ohně.
Odvážný pater Megerlein odpověděl: ´Toho Bůh nedej, abych já pro krátké muky zradil pravdu svaté víry křesťanské! Já učil a kázal pravdu v Praze, ve Zhořelci i v Hradci a na té pravdě chci raději umříti!´ I přinesli otepi slámy, jimiž obložili a obvázali farářovo tělo, takže ho ani nebylo vidět. Zapálili slámu a jeho těle, nechali ho běhat a potácet se v ohni, až se zadusil. Pak vzali mrtvé tělo, hodili je do vařící vody v pivovaru a za ním vhodili venkovského kněze, tak oba došli mučednické smrti.“ (Palacký, Dějiny III., s. 354).
Obrázek: archiv autora
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme
