Pius II. a čeští mučedníci.
Brzy po husitských válkách navštívil Čechy osobně papežský legát Aeneáš Sylvius Piccolomini. Byl zároveň významným spisovatele své doby. Měl vlastní zkušenost s českým náboženským zápasem. Skvělé svědectví o katolických mučednících vydává ve svém spise Historie česká.
V předmluvě svého díla napsal o umučených českých katolících: „Mužové vytrvalí, kteří buď vyhnanství, nebo žalář, nebo smrt pro zákon Kristův statečně podstoupili, panují s Králem svým v nebi, jásajíce nad cizím vítězstvím. Nebo jako zběsilost husitů české jméno zhanobila, tak zase stálost statečných mužů ve víře je oslavila. Není země, z níž by za našich časů vyšlo více mučedníků Kristových jako z Čech.“
Silvius usedl později na papežský trůn pod jménem Pius II. Dne 20. března 1462, za přítomnosti 24 kardinálů, přijal poselství krále Jiřího z Poděbrad a při této slavnostní příležitosti podruhé vzdal čest památce našich mučedníků. Pražský purkmistr Václav Koranda nadnesl totiž ve své řeči papeži, jak ukrutně řádil kdysi v Čechách císař Zikmund proti husitům. Papež mu však odvětil: „Vězte, že nikde, ze žádného království světa tak mnoho mučedníků pro křesťanskou víru nevyšlo, jako z českého národa. Jako jeden znamenitý muž jménem Koblih, když byl jat, pálili jej pomalu od nohou až nahoru, muku velikou mu činíce. Když byl napomínán, aby svolil k přijímání pod obojí způsobou, nechtěl, ale život svůj v jednotě církve dokonal.“ K tomu papež dodal významná slova: „Nemají se Čechové čím chlubit, že jiné přemáhali.“
List českých mučedníků.
Mezi první oběti husitské pomsty patří pražští kartuziáni.
Smrt krále Václava IV. dne 17. srpna 1419 spustila bezuzdnou vlnu násilí. Nebyla autorita krále, vše bylo najednou dovoleno. Pražská lůza si na kartuziánech vylila hněv hned po králově smrti. Husité vybili jejich klášter na Smíchově, zajali všechny řeholníky a odvedli je na staroměstskou radnici, aby tam s nimi diskutovali o příjímání z kalicha. Divoký dav jim cestou zpíval posměšné písně a když přišli na Karlův most, zaznělo od násilníků: „Pochovejme je zde!“ Jakmile za nešťastnými řeholníky zapadla radniční brána, ozvalo se ze shromážděných houfů znovu: „Odveďme je zpátky k mostu!“ Konšelé uvedli mnichy do relativního bezpečí radničních prostor. Ke cti radních je nutné zdůraznit, že druhého dne konšelé doprovodili mnichy s ozbrojenou stráží do sedleckého kláštera u Kutné Hory. Tam se jich soucitně ujali cisterciáci.
Pražští kartuziáni po sobě zanechali dva vypovídající dopisy. Nálada, jaká z těchto pramenů čiší, nám před očima oživuje prvokřesťanské mučedníky, kteří bez bázně a nadšeně podstupovali smrt pro Krista. V prvním dopise, který byl kolem 21. října 1419 poslán ze Sedlce do Norimberka, píše jeden bratr známému převorovi: „Prosím Vás, nejmilejší bratře, abyste se nijak nezarmucoval z těchto událostí, které se zběhly z Božího dopuštění, nýbrž abyste spíše blahopřál trpícím a zarmouceným k pravé víře a k spravedlivé poslušnosti. Kéž bychom se takto stali hodnými, bychom něco vytrpěli za jméno Kristovo /…/. Ačkoliv jsme utrpěli ztrátu na majetku, přece jsme neutrpěli žádných poranění. Kdyby se nám, nevinně mučeným, bylo něco přihodilo, pak by to utrpení na konci tohoto strastiplného života bylo spíše radostným, a to pro smrt vzácnou před očima Páně /…/, neboť utrpení na tomto světě není úměrno budoucí slávě, ve kterou doufáme, chtějíce vstoupit po mnohých trampotách do království nebeského.“
Jak patrno, pražští kartuziáni se dokonce těšili, že položí život za Boha a že obdrží mučednickou korunu. Jejich naděje se brzy splnily. Dočkali se hrdinné smrti ve zdech pohostinného sedleckého kláštera, kde žili z podpor, přikázaných jim králem Zikmundem. Dne 28. dubna 1421 přepadlo Žižkovo vojsko sedlecký klášter a všechny řeholníky v něm pobilo. Nemáme podrobné zprávy o dobytí kláštera a umučení zdejších cisterciáků a kartuziánů. Lebky těchto mučedníků, rozbité husitskými cepy, jsou dosud k vidění v sedlecké kostnici.
I Bůh promluvil?
Mistr Ondřej z Brodu, ochránce katolické víry, pro níž byl z Čech vyhnán, zemřel v roce 1427 jako univerzitní profesor v Lipsku. Ve svém spise o vzniku husitství uvádí: „Nemohu pomlčet o zázraku, jejž Bůh ukázal na tělech některých mrtvých. Byli polapeni od husitů jacísi kněží, z nichž některé znám podle jména i podle mravů. Když byli svazováni za ruce i za nohy na suchý okraj hranice, napomínali se vzájemně, aby zmužile vytrvali trpět za katolickou víru. Hranice vzplanula, přikládají otépky dříví a plamen, jenž má kněze strávit, se již blíží. Každý z nich poroučí ducha svého do rukou Božích. Tak umírají, odevzdávajíce duše své Bohu. Vidouce pak viklefští kati, že nebyly ohněm stráveni, ačkoliv byl ohromný, nýbrž že pouze vydechli duši, ve své zlobě a zuřivosti, aby ani těla mrtvých nebyla ušetřena, snesli mnoho otepí a suchých sudů na zmíněná těla. Když však na ně dříví položili a zapálili, tu, když dohořelo, nalezli těla neporušená, jako předtím.“
Obrázek: archiv autora
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!