Husitské krutosti vůči kněžím a řeholníkům jsou často omlouvány jako odveta za pohoršující život kléru, proti němuž bouřil již Hus ve svých kázáních. Úřední záznamy o mravním stavu tehdejšího kněžstva však dokazují, že většina českých duchovních žila příkladně (řada dokladů in: A. Neumann: Prameny k dějinám duchovenstva v době předhusistské a Husově, 1926). Sám Hus vyznává, že zná mnohé faráře, kterým není hoden zout obuv, a jejich paty pro jejich svatý život by chtěl zulíbat.
Ostatně mučednická smrt mnohých kněží a řeholníků, kteří se mohli zachránit přestoupením k husitům, nejlépe ukazuje mravní úroveň tehdejšího kněžstva. Leckterému knězi stačilo vyslovit jméno Viklefovo, a byl by zachráněn. Nejeden vskutku odpadl od víry, ale sta jiných dovedlo obětovat za své přesvědčení všechno, i život. Zpustlé kněžstvo se nikdy nedalo a nedá mučit a týrat pro víru, podle které nežije.
Jak výtečné kněžstvo a řeholníky měla tehdejší česká církev, seznáme, když porovnáme naši dobu husitskou a dobu o sto let později, kdy vystoupil v Německu Luther. „Když Luther setřásl jho řeholních slibů a oženil se se zběhlou řeholnicí, přemnozí a přemnohé následovali jejich smutného příkladu. Rychle svlékli a odhodili klášterní šat, oblékli světský a spěšně vepluli do přístavu manželství. Zcela jinak tomu bylo u nás za husitských bouří. Hus vykřičel chudé i bohaté kláštery za přístřeší hříchů a hnízda nepravosti, a hle, skutečnost ukázala, že to byly školy svatosti a štěpnice mučedníků. Husité zapálili mnichům příbytky nad hlavou, co měli, jim pobrali, dopadené pozabíjeli a umučili, ale mniši byli neohrožení, zůstali věrní víře i řeholním závazkům, ač se jim radilo, aby se oženili a šli orat a mlátit obilí. Jsou zaručené zprávy, že husité násilím nutili klášterní panny k manželství. Jaký to ohromný rozdíl mezi dobou husitskou a dobou luterskou!“ (Ráček, Čs. dějiny).
Jako doklad slouží stručná zpráva z husitské kroniky Vavřince z Březové. 6. června 1420 upálili táborité dva mnichy z Břevnova prý jen proto, že nechtěli přistoupit na podávání sv. přijímání laikům z kalicha. Podobně trpěli čtyři zbraslavští cisterciáci. Ve Vavřincově kronice o nich čteme: „A potom dvanáctého dne měsíce června táborští, ještě na poli ležíce u zdí hradčanských, upálili čtyři mnichy zbraslavské, kteří povoliti ku přijímání pod obojí způsobou a kápi složiti žádnou měrou nechtěli.“
Tito zajatí cisterciáci neumírali tedy jen za katolickou víru, nýbrž i za své řádové sliby. Husité je nemohli přimět ke „složení kápí“, čili aby vystoupili z řádu a porušili tak řeholní sliby. Vzorní řeholníci, kteří své sliby zachovali skutečně až do smrti a dali se raději upálit, než by je porušili!
V. Kolik bylo umučeno katolíků?
Je velice nesnadné odhadnout aspoň přibližný počet obětí husitského fanatismu. Byly jich nejen sta, ale tisíce. Staré kroniky vypravují hrozné věci.
Náš známý kronikář Aeneáš Sylvius píše v České historii o českých katolických mučednících, „kteří buď vyhnanství nebo žalář nebo smrt pro zákon Kristův statečné podstoupili, /…/ a takových – praví – zrodilo se v Čechách mnoho tisíc. Není země, z níž by za našich časů vyšlo více mučedníků Kristových, jako z Čech.“
¨Byli topeni, stínáni, upalováni, rdoušeni, mořeni hladem, za třeskuté zimy spoutáni a postaveni na led, byly jim usekávány ruce a uřezávány uši, jazyky jim za živa vyřezávali, vůbec všichni, kdo táboritům padli do rukou, byli nějak zmrzačeni. Jen z dominikánského řádu bylo umučeno 300 osob. I řeholní panny byly ukrutně mučeny. Žižka dával dvě kopy grošů za pravověrného kněze nebo mnicha a nepřidal-li se k husitům, dal jej bez milosti utratit. Husité se chlubili, že Žižka vlastní rukou usmrtil tisíc duchovních. Ač tomu nevěříme doslova, přece tato chlouba je věrným ohlas jak Žižkovy krutosti, tak i neohroženosti pronásledovaných kněží.“ (Ráček: Československé dějiny).
Nebyli to však jen táborité, kteří vedli vyhlazovací boj proti pravověrným katolíkům. Bývalý stoupenec pražské kališnické strany Mistr Šimon z Tišnova připisuje tytéž ukrutnosti pražanům. Pánům, kteří se shromáždili na sněmu v Čáslavi, poslal list, ve kterém Praze vyčítá: „Pomlčuji, že jsi přeukrutně zahubila ohněm i mečem tisíce lidí duchovní i světských v království českém.“ Hrozné krveprolití otevřelo Šimonovi oči, takže se smířil s katolictvím a hledal v něm záchranu pro národ.
Počet zabitých katolíků byl odhadován na 200 tisíc. Palacký udává celkový počet katolíků, zavražděných pro víru, na 600 tisíc. Husitské násilí proti katolíkům snese srovnání s brutalitou moderních protináboženských režimů 20. století: zejm. s krutostí mexických revolucionářů, ruských bolševiků nebo rudých v čase španělské občanské války.
Nezměrné utrpení snášela zakoušela česká církev po dlouhých patnáct let za husitských bouří. Div se naše vlast neudusila v krvi svých dětí.
Žádná středoevropská země opravdu nemůže vykázat tak početný zástup Kristových mučedníků, jako naše vlast. Její půda je jako málokde zkypřena potoky mučednické krve. „Krev mučedníků – sémě křesťanů!“ Předkové doufali, i my, současníci, doufáme, že díky této obětované krvi u nás navždy poroste katolická víra a nikdy neodumře. Mučedníci 15. století si zaslouží povýšit na oltář, mínily už české katolické kruhy v první polovině 20. století. Jejich místo je po boku zemských patronů. Takový krok by otevřel oči lidu, který byl klamán těmi, kteří jej sváděli k úctě mučitelů místo mučedníků.
Modlitba za blahořečení katolíků umučených husity (rok 1931)
Pane Jezu Kriste, jehož jméno bylo oslaveno v naší vlasti utrpením tisíců mučedníků, našich praotců: uslyš hlas jejich nevinně prolité krve a nedopusť, aby Tvoje víra v našem národa vyhynula, sjednoť celý národ ve své církvi, zahoj rány, které naší vlasti zasadily bludy, oslav své věrné služebníky na oltářích našich chrámů; nám pak, nehodným, milostivě uděl, aby se jmény jejich i jména naše byla zapsána do knihy života věčného. Amen.
Zpracoval Stanislav Vejvar
Obrázek: archiv autora
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!