Chceš přijmout křest? No jasně!

Blízcí zesnulého herce Jana Potměšila (31.3.1966 – 16.4.2026) vzpomínají.

Jiří Strach, režisér

Nejvíce lásky má ten, kdo položí život za své přátele. Honza Potměšil je skutečným světcem naší svobody. Osud ho na desetiletí posadil do vozejku, ale on Bohu nikdy nevyčítal. Naopak vždy zářil dobrou náladou. Zhaslo jedno z mála světel, které svítilo do dnešní podivné doby.

Jan Wolf, pražský zastupitel (KDU-ČSL)

Vybírám jednu vzpomínku z mnoha a to tu, která věřím ovlivnila život Honzy Potměšila a jeho rodiny. V roce 2009 jsem se u příležitosti 20 let od listopadu 1989 rozhodl uspořádat mši svatou na poděkování Bohu a sv. Anežce České za 20 let svobody našich národů. A protože mše se měla a i konala v Katedrále sv. Víta, hledal jsem osobnost, která by byla schopná a i charakterem splňovala to, že čìst první čtení v tento den by měl někdo, kdo v listopadu byl neodmyslutelnou součástí tohoto politického přerodu. A tak mě na napadl Jan Potměšil. Honzu uz jsem znal nějaký čas a tak jsem mu tuto možnost nabídl. Jak bylo u Honzíka dobrým zvykem, pokud měl čas, tak bohulibé aktivity nikdy neodmitl. A tak i tentokráte s úsměvem jemu tak typickým přijal. Jenže. Po chvíli jsem zjistil, že Honzík, jak se mu mezi přáteli vždy říkalo, není pokřten a tedy by z presbitáře a ani z lekcionáře při mši svaté číst neměl. A tak jsem mu tuto informaci řekl. Byl smutný a bylo to na něm hodně vidět. I později jsem nad tím přemýšlel a druhý den ráno jsem mu zavolal a zeptal se ho, jestli jako člověk, který věří v Boha, by nechtěl přijmout křest. Úplně jsem slyšel jak mu hlas vesele poskočil a rekl mi: No jasně! A tak jsem, a dnes uz to je věřím promlčeno, požádal v té době převora dominikànů u sv. Jilji Romualda Štěpána Roba, jestli by se Honzíka neujal. Romuald s veselím sobě vlastním přitakal a udělal s Janem 14 denní intenzivní přípravu, která vyvrcholila velkým křtem poslední neděli před 17. listopadem 2009 za přítomnosti celé jeho rodiny. Kmotrem mu byl herec Tomáš Karger. A tak jsem přivedl do náruče Boží jedno z nejlepších lidí co jsem v životě potkal. Člověka, který by se pro druhé rozdal a celým svým životem naplňoval přísloví o rozdávání lásky druhým. Honzík nám vsem bude chybět, ale v nebi jistě již odplatu za vše dobré co vykonal má 🙏

P. Romuald Štěpán Rob

Jana Potměšila znal díky pohádkám a sametové revoluci 1989 snad každý. Blíže jsem se s ním setkal až jako farář u sv. Jiljí na Praze 1. Můj věrný farník Jan Wolf z pražské KDU začal organizovat děkovné mše svaté za dar svobody každého 17. listopadu. Jan Potměšil vždy při nich četl biblická čtení svým nezaměnitelným uměleckým, ale také hluboce duchovním stylem. A protože to byla aktivní služba při liturgii, rozhodl se, že se nechá pokřtít. Tak se také po přípravě stalo v kostele u sv. Jiljí. Naše přátelství s Honzou a celou rodinou pak dále pokračovalo i když jsme se nakonec v posledních létech nevídali. Když měl jeho tatínek úraz a odcházel v nemocnici, Honza mi hned volal a spolu jsme ho také pokřtili a biřmovali a Honza byl svému tátovi pak kmotrem. Tatínek, který byl v komatu se při křtu zachvěl a po tváři mu stekla slza. Byl to pro nás oba silný zážitek. Zakrátko pak zemřel. Nyní se Honza s ním odešel setkat a ten ho jistě přivítal. Budu si pamatovat Honzu jako velkého umělce, statečného člověka, který nesl svůj kříž jakoby mimochodem a především si budu pamatovat Honzu jako člověka se sametovým srdcem. Už běhá po nebeských cestách. Ať Bůh potěší Radku a jeho syny. Mají velkého přímluvce! A jednou se znovu obejmou.

Antonín Randa, ředitel Cesty 121 a spoluzakladatel Katolických novin

Možná to tak s pár lidmi, kteří jsou kolem vás, máte. Že si povídáte, téma střídá téma a vy cítíte, že si takhke můžete povídat pořád a nikdy nevyčerpáte vše, co chcete tomu druhému sdělit. Protože tolik zajímavého, hezkého a důležitého je třeba říct. Hodiny se však nemilosrdně šinou vpřed a vy se najednou musíte loučit. A tak si potřesete pravicí a usmíváte se na sebe, protože váš společný čas byl tak naplněný, obohacující, tolik vzácný.

Takhle jsem to měl s Janem Potměšilem. Potkávali jsme se občas, ale vždycky to bylo stejné. Bohaté, plné života a propojení duší, které se kdysi nějak zrodilo. A tak teď sedím v hledišti a dívám se na pódium. Opona se zatáhla. Už jsi se, Honzíku, vzdálil, ale já pořád tleskám. Protože musím. Protože mám za co děkovat. Protože vím, že to slyšíš.

Foto: archiv redakce

Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2202574896 / 2010 Děkujeme