Jeden z nejrespektovanějších českých prelátů, aktivně zapojený do veřejného života, dlouholetý kněz-svědek, Mons. prof. PhDr. Petr Piťha, CSc., dr. h. c., je kanovníkem Kolegiátní kapituly Všech svatých na Pražském hradě. Během deseti let svého působení ve funkci probošta se mu podařilo restituovat kostel Všech svatých, který má zásadní strategický význam v jižním křídle Pražského hradu, jehož je součástí.
Jeho úvaha nám nabízí osobní meditaci o hlubokých proměnách společnosti, kultury a duchovního života. Jako kněz, pedagog a lingvista se zamýšlí nad dopadem rychlého technologického a společenského pokroku na člověka, jazyk, mezilidské vztahy i lidskou důstojnost. Zdůrazňuje ambivalenci moderního pokroku, který vytváří jak nové možnosti, tak i nové etické a společenské výzvy, zejména prostřednictvím digitalizace, umělé inteligence a oslabování tradičních struktur, jako jsou rodina a vzdělávání. Upozorňuje na význam morálních vzorů a odpovědnost jednotlivců i institucí při formování mladé generace. Podle něj zdravá společnost nestojí pouze na efektivní státní správě, ale také na pevném morálním základu, historicky ztělesněném církví, a jeho výzva směřuje k obnovení vědomí lidské důstojnosti a duchovních hodnot, které dávají životu smysl.
Na závěr jeho úvahy si můžete přečíst homilii otce Petra Piťhy, pronesenou při vzpomínkovém obřadu v katedrále v Praze, v níž vyzývá k uvědomění si lidské důstojnosti, morální odpovědnosti a návratu ke křesťanským hodnotám.
Alice Muthspiel
Mons. Petr Piťha: Přemítání starého českého kněze
Lectori Salutem!
Přátelé, lidé dobří,
jsem velmi poctěn pozváním napsat článek do Zenitu. Je to pro mne čest, radost a závazek. Doufám, že vás nezklamu. Nepřemýšlel jsem, o čem psát, protože vím, že bych nic vhodného nenašel a zbytečně se zdržel. Budu psát o tom, o čem přemýšlím, neboť se oprávněné domnívám, že o tom uvažujete i vy. Jste přece vystaveni týmž tlakům současné doby.
Není divu, že ve svých osmaosmdesáti letech bilancuji svůj život. To není možné bez stálého zřetele k trvale se zrychlujícímu vývoji všeho. Je to totiž krajina, kterou jdu po své životní cestě. Přemýšlím o jejích změnách. Hlavně uvažuji o existenciálních nebezpečích, která existují již dlouho, a těžce zápasím s nově vzniklými, jichž přibývá. Upozorňuji, že se k vám obracím jako vysokoškolský učitel s pětačtyřicetiletou praxí a jako kněz se skoro šedesátiletou praxí. Oboje ovlivňuje moje názory. Připomenu ještě, že jsem vyrůstal ve vysoce intelektuální společnosti a že mezi mými předky nechybí množství generálů a popravený za odboj proti diktátuře. Zabývat se budu asi sedmi otázkami, které se někdy propojují.
Pokrok s dvojím ostřím
Prvé, o co se s vámi chci podělit, je radost i zděšení nad tím, jak se změnila společnost od doby mého dětství k současnému stavu. Mohu klidně říct, že svět, ve kterém jsem prožil mládí, zanikl a své stáří prožívám ve světě, kde jsem cizincem. To není snadná pozice. Krajně nepříjemné je, že hovor s dnešními mladými lidmi vázne, protože sice mluvíme všichni česky, ale úzus a diskurz, děsivá SMS zkratkovitost, posuny ve významu slov, žalostně malá slovní zásoba dnešní mládeže a konečně jakási angloblábolizace češtiny vedou k tomu, že si neustále musíme vysvětlovat, co říkáme. V tom posledním mi vůbec nepomáhá, že anglicky umím téměř jako rodilý mluvčí. Mládež na rozdíl ode mne někdy neumí pořádně ani česky ani anglicky. Tento problém se netýká jen mě. Generace prarodičů a vnuků se dnes nemohou domluvit. Zkrátka čelíme jazykové diskontinuitě.
Obecně řeknu, že pokrok nepovažuji automaticky za pozitivní. Víme přec, že pokročilé stadium karcinomu a jiných nemocí nic pozitivního není, stejně jako pokročilý věk. Pokrok za posledních cca 100 let je obrovský. Veškerá věda změnila svět k nepoznání. Vyzdvihnout je třeba počítačovou revoluci, která za pouhých 40 let změnila totálně všechno.
Neznám jediný objev, kromě snad gilotiny, která je zlonosná od počátku, který by nebylo možné zneužít. Ordinace, operační sály a nové léky se vždy dají zneužít v mučírnách jako vyšetřovací metody. To je nutný důsledek. Vědci v příslušných oborech neradi slyší dvě věci. Prvou je, že vědecký pokrok není primárně motivován touhou po poznání, ale touhou po pohodlí, neřku-li leností. Ulehčování fyzické práce vede k devastacím a násilí při vybití tělesné sily. Mimořádným a děsivým případem škodlivých následků je digitalizace. Dochází ke vzniku „digitální demence“ doložitelná fyziologií, ale i anatomií mozku. S postupujícím vědeckým pokrokem vznikají nové sociální choroby: nárůst obezity a jejich důsledků, Alzheimerovy choroby jako přímý důsledek prodloužení lidského dožití.
Od luku a šípu k umělé inteligenci
Dobré je také zamyslet se nad tím, že každý vynález znamená i konec něčeho, co bylo cenné. Už v době velmi dávné způsobil vynález luku a šípu plachost zvířat. Stejně tak knihtisk vyhubil vypravěče, vynález žárovky ony bájné dlouhé zimní večery. Uniká nám, že filmové kamery zatlačily kulturu slova ve prospěch kultury obrazu. Velmi často nám přímo oktrojuje, kam se máme dívat. Zajímavé je rovněž, že velké zlomy ve vývoji, o nichž mluvíme jako o revolučních, jsou vázány na zdroje energie. Mohli bychom mluvit o starší době dřevěné, mladší době dřevěné, kdy se přidaly vodní a větrné mlýny, o době uhelné – parní stroj, ropné – spalovací motory a jaderné – rakety, družice.
Největší problém vznikl s vytvořením Al, s níž se teprve seznamujeme. Myslím, že jde o zákeřně nebezpečnou protézu. Lze ji dobře srovnat s umělým chrupem, který kouše a nebolí. Al myslí a rovněž nebolí. Vynálezem Al se dostáváme k principiálnímu teologickému problému. Člověk jako Stvořitel II. zopakoval celé stvoření, tj. stvořil ponorky, v nichž plave jako ryby, letadla, ve kterých létá jako ptáci, auta, která jsou hlučná a smrdí. To všechno má jedinou vadu, totiž těžko zvladatelnou recyklaci, s níž si Bůh skvěle a úplně poradil. Přidejme ještě tanky, což jsou hadi, střelné zbraně, které jsou sopkami, broky a střelivo, což je hmyz, a umělé hmoty, které nahrazují hmoty přirozené. Rozhodl se poté a stvořil Boha, tj. Al. Narazili jsme však na úskalí. Jestliže my budeme stvořeného Boha ovládat, nebude to Bůh, neboť nebude ani všemohoucí, ani vševědoucí. Pokud ovládne on nás, zanedlouho nás zničí, protože není milosrdný a dá takovým pitomcům, co zasluhují. Ponaučení rabína Löwa ben Bezalela s Golemem, který neměl lidský cit a zkušenost, stále platí.
Boj za rodinu
Znepokojivým se také stal zápas o rodinu. Zásadně odmítám mluvit o tradiční rodině, protože to implikuje další rodiny netradiční. To rodiny jednoduše nejsou. Jsou to nezávazné skupiny lidí, které mají společné jen to, na čem se zpravidla ne natrvalo dohodnou. Útoky na rodiny jsou různorodé a je těžké se jim u nás bránit, protože ČR přestává být právním státem, kde je porušován i ústavní pořádek, ke kterému patří také Listina práv a svobod dětí. Navíc je ekonomickými pákami ovlivňována porodnost, což působí destruktivně. Přitom jsou ekonomičtí zákonodárci a členové vlády neschopní pochopit, že fungující spořádaná rodina je nejlevnější a nejbezpečnější řešení sociálního a zdravotního zajištění. Z těchto zásadních důvodů se ostře veřejně vymezuji proti hnutí LGBT. Jedná se o celosvětovou snahu po diktatuře, která by se mohla stát nejstrašnější totalitou všech dob, a to nejen svým územním rozsahem, ale hlavně svou negací důstojnosti člověka: Marx-leninismus byl zaměřen na určitou společenskou třídu, tedy rovnocenné, byť nepřátelské lidi. Nacismus se vedle svých odpůrců zaměřil na stamiliony lidí, které označil za podlidi. LGBT člověka degraduje na biologický druh stojící pod všemi živočichy včetně hmyzu, kteří se pohlavně rozmnožují. Toto hnutí je také rozhodnuto, pokud lidé nepřijmou jeho doktrínu formulovanou skrytě v Istanbulské úmluvě, je zničit v koncentračních převýchovných táborech. Proto budu znovu a znovu upozorňovat na tuto zvrácenou ambici, která je sebevraždou lidstva.
Podobnou zvrhlou ztrátu rozumu vidím v ideologii multikulturalismu. Považuji za nemožné, aby existovala. Buď vznikne kulturní amalgám a společnost bude opět monokulturní, nebo budou jednotlivé kultury žít vedle sebe a společnost v takových státech se rozpadne. Jako první se zhroutí právo, které je vždy vázáno na určité náboženství (ateismus je velmi agresivní nulové náboženství). Vzápětí nebude možná výchova, neboť se lidé vždy uchýlí k jinému právu rovněž vázanému na některé z náboženství. Nelíbí se vám křesťanská monogamie, přestupte k Islámu.
Smysl a Moudrost
Celý svůj studijní a pracovní život jsem se věnoval dvěma láskám. Miloval jsem Smysl a Moudrost. Ano, správně jste usoudili, zabýval jsem se filologií a filosofií. Tyto disciplíny mě dovedly k úvahám o výchově. Došel jsem k řadě poznání a zásad. Jako důležité uvedu zjištění, že výchova je pracná, většinou nepříjemná a na obou stranách, bolestná. Zásadně odmítám kriminalizaci tělesných trestů, pokud jsou uměřené věku a provinění. Dítě prochází vývojem, v kterém se chová jako pes nebo hříbě a nezbývá než užívat metody cukru a biče. Dvouletému dítěti není možné vysvětlit, že pohladit do oranžova rozpálenou kupoli musgrávek, což je pro dítě jistě lákavý objekt, není možné. Musíme je strhnout a se slovy: Na to se nesmí sahat, je přes ruku plácnout a odvést od kamen. Jeho pláč bude podstatně kratší, než kdybychom mu umožnili svobodu a získání zkušenosti, která by případně způsobila celoživotní invaliditu. Rovněž si myslím, že když by někdo nabídl možnost volby mezi deseti dny bez mobilu a tabletu a deseti ranami na zadnici, naprostá většina pubertální a adolescentní mládeže by volila tělesný trest.
Je ovšem mnoho dalších pravd. Rodiče a vychovatelé se musí rozhodnout, zda budou při výchově postupovat jako hrnčíř nebo jako zahradník. Hrnčíř se rozhodne, co z dítěte vychová. Znám případ, kdy po návratu z koncertu padlo rozhodnutí, že dcera bude houslistkou. Když se po roce ukázalo, že to nejde, protože děvčátko nemá hudební sluch, sousedi se ohrazovali, psi zoufale vyli a dítě plakalo a jevilo známky psychózy, vezme hrnčíř hlínu, udělá z ní kouli a začne modelovat něco jiného, stejně nesmyslného. Jen o něco menším zlem je snaha docílit co nejlepší výsledky dětí ve škole, která končí hysterickou soupeřivostí, obavností a mentální anorexií ohrožující život. Naproti tomu rodiče a v tomto případě víc učitelé – zahradníci pozorují, co že jim to vzešlo a příslušně o to pečují a nechtějí, aby se z mrkve stal květák. Stejně tak nezoufají, že jim nevyrostla švestka, ale trnka. Udělají vše, aby se roubováním a ořezem z ní stal strom přinášející obstojné ovoce. V těchto rozhodováních je třeba také usměrnit děti. Narodí-li se někdo jako veverka, nestane se jelenem, i když po tom touží. Ke vzdělanosti vede vzdělávání. V českých zákonech je nevykořenitelný nesmysl, že děti mají právo na vzdělání. Mají jen právo na vzdělávání. Rodiče ovšem trvají na znění zákona, což by vedlo k zakládání vysokých škol zvláštních, aby i děti s Downovým syndromem mohly získat akademický titul. O vzdělání je všeobecně známo, že nemůže vzniknout skládáním, nýbrž organickým růstem. Bohužel se to málo respektuje.
Rozklad vzdělávání
Největším problémem však je neochota vychovávat a nedostatek pozitivních vzorů. Výchova, která musí být rovnoměrně rozdělena mezi čtyři aktéry, je přesouvána z jednoho na druhého. Výsledek je, že nevychovává nikdo. Pracovně přetížení rodiče ji přesouvají na školu. Ta oprávněně trvá na tom, že za výchovu je prostřednictvím státu zodpovědná společnost, která říká, že na to má školy. Děti se chtějí bavit a nedají se omezovat. Dětská kriminalita exponenciálně roste včetně vražd.
Pozitivní vzory téměř zanikly. Nejprve si musíme ujasnit sám pojem. Pozitivním vzorem je člověk, který žije mravně a má přirozenou autoritu, tedy ne autoritu danou funkcí ve společnosti. Jak ukazuje samo slovo autorita, odvíjí se toto ocenění od autorství. Váha autority je přímo úměrná rozsahu a významu díla daného člověka. Je také snadno pochopit, proč vrcholnou autoritou je Bůh. Dílo stvoření trvající miliardy let nelze lidskými silami překonat. Ostatně i každé lidské autorství je součástí díla Stvořitelova. Nedostatek vzorů je výsledkem řady činitelů. Prvým je rozklad morálky. Dnešním vrcholným hrdinou je člověk, který více či méně zločinným způsobem získá obrovský majetek, ale umí to s pomocí dobře placených právníků dělat tak, aby to nebylo trestně napadnutelné. Vlastně jediným skutečným vzorem jsou špičkoví sportovci. Positivním vzorem se navíc nikdo nemůže stát, protože když k tomu má nakročeno, je okamžitě skandalizován pro zveličené nebo lživé důvody. To, že každý jsme vzorem neustále, si neuvědomujeme. Kdy dneska slyšíme, že by někdo řekl: Podívej se, jak se ta paní krásně zachovala? Positivní vzory současná nemravná společnost odmítá, protože jí nastavují zrcadlo. V těchto záležitostech si uvědomuji dvě věci. Prvou je, že v době mého mládí bylo dobrých vzorů mnoho, v rodinách, mezi učiteli, lékaři a umělci především. Byli i mezi politiky. Druhá je, že katolická církev má při výchově obrovskou galerii skvělých vzorů. Každoročně jí věřící provádí při svátcích jednotlivých světců. Je to cenná škola, protože každý z nich vynikal nějakou ctností.
Církev vytlačovaná ze společnosti
Se silnou bolestí si uvědomuji, že církev má dnes nicotnou možnost vstoupit do veřejných debat o celospolečenských záležitostech. Lidé totiž zapomněli, že společnost potřebuje dva obslužné systémy: správní, kterým je stát, a mravní, kterým je církev. Přitom jde o podstatný kvádr demokracie. Při absenci jednoho z nich je s ní veta. Je-li pohlcen mravní obslužný systém systémem správním, ocitneme se ve státní diktatuře, která svým občanům vnucuje i svou morálku a případně kriminalizuje nedodržení nenávisti a neprovedení vražd. Toho jsme byli svědky za komunismu a nacismu. Dojde-li naopak k pohlcení správního systému mravním, jsme konfrontováni s náboženskou diktaturou známou z muslimských států. Právě teď jsme svědky toho, až kam to může zajít.
Vytlačování církve jako partnera na okraj debat má všechny rysy diktatury státu, zakryté tím, že morálně rozložená společnost si formálně uchovává demokratický charakter. To, že společnost stále víc považuje za církev jen klérus a zasvěcené osoby, není jen neznalostí. Je to úplné vyloučení věřících. Přitom počty obou skupin jsou řádově odlišné. Ke skutečné debatě dochází jen ojediněle. Ve většině případů se antináboženská část společnosti chová k církvi hostilně. Projevuje se to různě. Je dnes skandalizovaná kvůli sexuálním deliktům, kterých se kněží dopouštějí sotva v jednom promile případů, přičemž se mluví jen o církvi katolické a vše, co se stane v ostatních, se k tomu přidá. Co se děje v sekulárních sférách je politicky přijímáno jako přirozené. Příznačné je, že souběžně je zaváděna necitlivá a u malých dětí traumatizující sexuální výchova nejednou přímo učící, neřku-li vyzývající k těmto trestným činům. Dětští sexuologové a psychologové ustrašeně mlčí o případech sexuální šikany ve školách. Církev je vyzývána, aby se zbavila majetku a současně žádána, aby zvýšila svou charitativní činnost. Majetek církve je označován za nakradený a klidná a věcná argumentace, že vznikl dlouholetou hospodářskou činností klášterů i farností, mnohými dary a v minulosti, ale i dnes, často velkými odkazy, není vůbec respektována. Práce církve na základech vzdělanosti a kultury se opomíjí. O nenávistném postoji společnosti vůči církvi výborně svědčí, že před ukončením restitucí církevního majetku zcela zdevastovaného víc než čtyřicetiletým hospodařením státních subjektů a různých družstev, byl v ČR vydán zákon o zdanění převedeného majetku. Že ho Ústavní soud okamžitě zrušil, je už druhá věc.
Tragické je, že se naše společnost ocitá v situaci, o které se prorocky vyjádřil těsně po Hitlerově nástupu k moci Cecil lord Salisbury. Řekl: „Společnost, která se zbaví Boha, se musí po dvou generacích zákonitě rozpadnout.“
Oslovil jsem vás lidé dobří. V závěru tohoto článku vysvětlím, proč právě takto. Člověk je slovo pro nejvyšší důstojenství, jen o málo menší, než je důstojnost Boha. Proto vám přeji, abyste si byli vědomi a pevně stáli v tom, co jsem před časem vyznal v kázání v pražské katedrále:
Lidé, lidé,
dovoluji si vás oslovit tímto nejvyšším možným titulem, protože člověk je obrazem Boha a je ozdoben výsostnými znaky: rozumem, svědomím a zodpovědností.
Sešli jsme se tu, abychom vzpomenuli obětí válek a totalitních režimů, zejména toho, který je nám historicky nejblíž. Dnešní pietní slavnost dostala jméno Mene Tekel. Tato tajemná slova se objevila na zdi paláce Nabukadnesorova syna, když hodoval a zneuctil posvátné nádoby odcizené z Jeruzalémského chrámu. Oznámila pád jeho říše, protože se nepoučil z příběhu vlastního otce.
Jsme přitom na místě, které je symbolem našich národních dějin. Je to chrám, který po staletí vznikal podle přesně stanoveného řádu a stal se ztělesněním ideálu, který vedl naše otce a dědy. Sama o sobě tato katedrála oním ideálem není, protože ten stojí vysoko nad ní směrem označeným odvážně vzpřímenými věžemi. Odtud k lidem promluvil Bůh. Slyšeli jsme jeho slova platná pro Izraelity v zajetí stejně jako pro stavitele tohoto chrámu. Jsou bolestně platná i dnes. Odtud k nám poslal svého Syna, Ježíše Krista, aby nám ukázal, kdo jsme. Že jsme lidé, jen lidé spěchající ke smrti. Ale také, aby nám zvěstoval, že ideálem člověka je být obrazem Boha. Podobat se Kristu. To je pravda života, celý jeho smysl – jít k tomuto ideálu.
Pokaždé tu někdo mluví. Dnes ten úkol připadl mně. Je mi úzko, protože mluvím před Vševědoucím, a uvědomuji si, že nestojím před vámi, ale před těmi, kdo pro tento ideál, pro pravdu života, byli schopni svůj pozemský život nasadit. Dělat to pro sebe by nedávalo smysl. Život se pokládá za druhé. Ti, na něž tu myslíme, to udělali kvůli nám.
Je mi určeno promluvit. Zde jsem, abych konal, co mám konat.
Více než vzpomínat, je třeba se poučit. Ti, o nichž přemýšlíme, zemřeli především proto, že si lidé včas nepřipustili, že jsou ohroženi. Je třeba se poučit, neboť jsme opět ohroženi a opět si to nechceme přiznat. Říkáme: Žijeme v míru, přitom se bojuje, útočí a zabíjí. Ve své hlouposti a pýše poučujeme celý svět. Říkáme: Náboženské války jsou středověký nesmysl. Očekáváme, že všichni odhodí svého Boha, protože my jsme to udělali. Ale oni to neudělají, protože na nás vidí, kam to vede – naše kultura se rozpadá a vymíráme. Říkáme, že s nimi musíme vést dialog, ale oni nás nebudou poslouchat, protože chtějí mluvit o náboženství a my žádné nemáme, protože jsme nekonečně liberální. Říkáme, že si máme jeden druhého vážit, ale oni si nás vážit nemohou, protože oni jsou schopni pro svou pravdu položit život, ale my budeme ustupovat a podle jejich diktátu zakročíme proti každému, kdo se přizná ke znamení Kristova kříže. Říkají nám, že nejsme tolerantní, a mají pravdu, protože nejsme tolerantní ani k sobě navzájem. A nedejme se mýlit, naši politici se vůbec nezajímají o Islám, ale o petrolej a prodej obnošených zbraní. My jim to nemůžeme vytknout, neboť je sice máme za krátkozraké hlupáky, ale nesmíme to přiznat, protože jsme je zvolili. Navíc cítíme, že to jsou ti nejhodnější z nás, protože na slovo poslouchají jiné, kteří jim, sami bez tváře, odněkud nařizují. Tušíme, že odněkud, kde se hraje ruleta s fiktivními penězi, které ovšem někdy musí být podloženy naší prací, popřípadě životy.
Usilujeme o mír na Ukrajině, ale sami jsme připustili, aby byl ohrožen, a spěcháme se přiživit, protože nepřiznáme, že nejde ani o Ukrajince, ani o Rusy, ale opět o peníze a rovnováhy bank, které se rozkymácely jako lodě, když se zvednou vlny. Říkáme: musíme být silní, abychom uhájili mír, ale k čemu nám budou zbraně, když nemáme muže, kteří by je zvedli. Proč by to dělali, když nemají ideál? Ideál, za který by někdo byl ochoten zemřít. Jsme věru ubozí a směšní. Vzali jsme své oblasti vazebnost kultury a naše katedrály se hroutí a společenství lidí se mění v hromadu rozhádaných sobců. Ztratili jsme hodnotu a míru člověka, neboť je zcela logické, že když odhodíme své křesťanství a zbavíme se Boha, zbavíme se i člověka, protože přestaneme vědět, jak má vypadat. Jak si nás muslimové mohou vážit, když oni mají Boha a my žádného nemáme. A proč by se měli u nás chovat slušně a jednat s námi lidsky, když vidí, jak se chováme my k sobě navzájem. Hovoříme o míru, chceme ho bránit, ale sami ho nemáme. Ani v sobě, ani mezi sebou. Chceme zachránit spravedlnost, ale jen množíme zákazy. Jenže spravedlnost ani mír nikdo nezavede, protože vyrůstají ze slušnosti.
Vím, co teď nastane, co uslyším. Má slova narazí na zeď sobecké spokojenosti, která je jako křivé zrcadlo. Všechno překroutí. Kdybych řekl jakoukoli moudrost, ozvěnou se ke mně vrátí fráze prázdnější než žvást opilce. I kdybych přinesl přímo z fronty usmrcené dítě, ozve se jen lživý nářek představitelů elit, a to takový, jaký si bude přát ke všemu lhostejný dav, který je má znovu postavit do čela. Nikdo se nezvedne, aby se šel pokusit zachránit sourozence či matku toho dítěte. Ozvou se proti mně hlasy: Na co si hraješ? Nečárej čerty na zeď!…, až zazní protest: Ten blázen nakonec způsobí válku – umlčte ho! Ale já se hrozím toho, co si připravujeme a přivodíme. Našimi nepřáteli nejsou ani Arabové ani Ukrajinci ani Rusové a vůbec nikdo. Stačíme si sami, protože si nevážíme zákona života, zapomněli jsme, že život je láska a láska je oběť. Život bez nich nedává smysl. A to je, na co můžeme zahynout. Neměli bychom žádné nepřátele, kdybychom byli jako tato katedrála, poutáni k sobě pevným řádem, a byli bychom váženi a ctěni jako tvůrci. Jenže my nic nevytváříme, protože za sebe necháváme jedny pracovat a druhé myslet. Podle pokynů shora jen posunujeme dílo těch zdola. Nemáme proč žít. Jsme tu zbyteční. Kdybychom takoví nebyli a byli platnými lidmi, neodvážili by se nás nepřátelé ohrozit, protože bychom byli pevnější než oni. Naší cestou je návrat k rozumu a jeho zkáznění a důsledné, věrohodné, hluboce žité křesťanství.
Nemohu mlčet. Byl jsem vyzván, abych promluvil před Bohem a mrtvými předky, a to ve chvíli, kdy se nás cizinci s úsměškem ptají: Co vy jste vlastně zač? Nemohu mluvit za druhé, ale odpovím za sebe, byť se chvěji:
Vyznávám, že jsem běloch, uznávám odlišnost lidských ras, a tudíž lidskou důstojnost všech, ale odmítám zčernat či zežloutnout a změnit proporci a barvu svých očí.
Jsem muž, který může zplodit, ale nemůže porodit dítě, a proto trvám na spořádané, trvající rodině, neboť je to základ společnosti a záruka výchovy. Trvám na tom, že muž a žena jsou odlišní ve stavbě těla i biologické funkci, že žena je slabší a vzácnější než muž, který ji má chránit, milovat a vážit si jí.
Jsem žena, mohu porodit dítě, ale nemohu se přirozeným způsobem sama oplodnit, a proto trvám na spořádané trvající rodině, neboť je to základ společnosti a záruka výchovy. Trvám na tom, že žena a muž jsou odlišní ve stavbě těla i biologické funkci, že jsem slabší a cennější než muž, který mne má chránit, milovat a vážit si mě, což mám i já prokazovat jemu.
Jsem zatím zdravý a budu pomáhat nemocným, ale odmítnu fňukání slabochů, kteří se na nemoc jen vymlouvají.
Jsem zároveň bohatý i chudý. Svůj chléb si dosud vydělávám a mám ho dost, abych se podělil, ale odmítám živit lenochy. Mám mnohem méně než skutečně majetní, nezávidím jim a radoval bych se, kdyby svůj majetek užívali rozumně.
Jsem Evropan, protože jsem Čech. Narodil jsem se českým rodičům, vyrostl v české zemi a beru vážně bídu i slávu svého národa. Odmítám se rozplynout v bezduché uniformitě konzumní multikultury.
Jsem křesťan, uctivý k lidem jiného náboženství či názoru, a vím s určitostí, že se jimi budou řídit v celém svém jednání. Ale hlásím se pevně ke svému křesťanskému Bohu a řádu, který stanovil, protože je moudrý, spravedlivý a k lidem soucitný.
Jsem člověk, vděčný za své lidství a hrdý na svou tvář.
Jsem člověk, jmenuji se Petr Piťha a nejsem nějaké 361106/038 rodné číslo ani 37-22/015 identifikační číslo oprávnění, ani PIN ani VIPN ani jakékoli jiné číslo. Jsem člověk, protože mám svědomí a nesu zodpovědnost. Jsem člověk a jako člověk chci také zemřít. Amen.
Kéž vám k tomu Bůh dá odvahu, rozvážnost a vytrvalost.
Životopis:
Mons. prof. PhDr. Petr Piťha, CSc., dr. h. c., je český katolický kněz, lingvista, pedagog a spisovatel, narozený 26. března 1938 v Praze. Studoval český jazyk, lingvistiku a historii na Univerzitě Karlově v Praze. Na kněze byl vysvěcen tajně v Nizozemsku v roce 1969. Papež František jej dne 13. listopadu 2015 jmenoval kaplanem Jeho Svatosti.
Významně se podílel na rozvoji matematické lingvistiky v České republice a po mnoho let působil na univerzitě, kde přispíval k rozvoji lingvistiky, vzdělávání a kultury. V letech 1992 až 1994 zastával funkci ministra školství, mládeže a tělovýchovy v první vládě Václava Klause, kde se věnoval vzdělávací politice. Jeho hlavním přínosem byla lingvistická a historicko-kulturní erudice v debatách při rozdělení Československa a práce na Ústavě České republiky, zejména na formulaci preambule.
Je autorem mnoha odborných i popularizačních publikací, zejména z oblasti pedagogiky, vzdělávání a víry, a také biografií významných osobností katolické církve. Mons. Petr Piťha je znám svým otevřeným odporem vůči Istanbulské úmluvě, kterou ostře kritizoval v homilii pronesené 28. září 2018 v katedrále sv. Víta za přítomnosti kardinála Duky. Proslul svou odvahou a neústupností; upozorňoval na možné dopady této smlouvy na tradiční rodinu a společnost, čímž vyvolal širokou debatu a zároveň získal podporu kardinála Duky navzdory někdy velmi kritickým reakcím veřejnosti. Kázání pronesené krátce před hlasováním v parlamentu výrazně ovlivnilo poměr hlasů a úmluva nebyla ratifikována.
Za své zásluhy obdržel New Europe Prize (1994), medaili Komenského UNESCO (1994), cenu ministerstva školství, pamětní medaili Univerzity Karlovy a státní vyznamenání „Za zásluhy“ (2011). V roce 2019 odmítl státní vyznamenání udělované 28. října prezidentem republiky.
Mezi jeho nejznámější díla patří:
O pohřbech a pohřbívání (2023) — soubor úvah a kázání o posledních chvílích života a duchovní útěše, užitečný pro pohřební obřady i zamyšlení nad smrtí. Kniha zároveň ostře kritizuje současné pohřební praktiky a poukazuje na nedostatek úcty k zesnulým, a tím i k živým.
Stav a perspektivy naší společnosti (2020) — esej o současných výzvách společnosti, krizi hodnot a o tom, jak se orientovat v moderním světě.
Paměť a naděje: Z pověstí Čech a Moravy (2003) — reinterpretace českých historických mýtů a legend s etickým a symbolickým rozměrem. Kniha přispívá ke stabilizaci národního vědomí.
Čechy a jejich svatí — portréty českých světců, hagiografické dílo ceněné pro svou duchovní i historickou hloubku, hojně využívané kazateli.
Kříž Kristův v dějinách lidstva — duchovní meditace spojené se symbolikou kříže v dějinách lidstva. Kniha byla vysoce oceněna papežem Benediktem XVI.
Tyto tituly ilustrují šíři jeho tvorby, sahající od společenské a kulturní reflexe až po křesťanskou spiritualitu a náboženskou výchovu.
ZENIT – „Svět viděný z Říma“
Jak církev odpovídá na výzvy naší doby?
ZENIT, založený v roce 1997, jehož motto zní „Svět viděný z Říma“, je zpravodajská agentura zaměřená na mezinárodní a národní dění v katolické církvi. Vychází ve francouzštině, angličtině, španělštině a arabštině a přináší zejména katecheze a polední modlitby Anděl Páně papeže, jeho hlavní projevy a apoštolské cesty, prohlášení Svatého stolce a frankofonních diecézí a také analýzy aktuálního dění pohledem magisteria a dějin církve.
Tato služba je apoštolátem duchovní rodiny Regnum Christi. Tým tvoří profesionálové a dobrovolníci přesvědčení o tom, že mimořádná moudrost Svatého otce a katolické církve může živit naději a pomáhat lidstvu nalézat pravdu, spravedlnost a krásu. Naším cílem je shromažďovat a šířit informace profesionálně, věrně a ve službě pravdě.
Informujeme a vysvětlujeme dění v dikasteriích římské kurie, na papežských univerzitách, v biskupských konferencích, svatyních, diecézích a farnostech. Upozorňujeme na významné události, které se týkají křesťanů, věřících i nevěřících na všech pěti kontinentech, a tyto události také zpravodajsky pokrýváme. ZENIT tuto službu vykonává nezávisle.
Bezplatné zpravodajské pokrytí našich služeb se zaměřuje především na:
– činnost papeže: apoštolské cesty, dokumenty, setkání s hlavami států a významnými osobnostmi ze sociální, kulturní a náboženské oblasti. Zpravodajství se soustředí zejména na aktivity papeže a jeho vystoupení; jeho slova jsou podnětem k reflexi i pro osoby, které nejsou katolíky.
– rozhovory se ženami a muži působícími v církvi, v politice a v kultuře na témata, která se týkají celého lidstva.
– mezinárodní aktuální dění, se zvláštním důrazem na otázky respektování lidských práv, míru a rozvoje ve světě.
V současné době má ZENIT 34 000 odběratelů ve francouzštině, 62 023 v angličtině, 169 942 ve španělštině a 2 300 v arabštině.
Webové stranky : https://fr.zenit.org/
Instagram https://www.instagram.com/zenitinfos/
Wikipedia : https://cs.wikipedia.org/wiki/Zenit_News_Agency
Alice Muthspiel je zahraniční redaktorka Českého rozhlasu působící ve Francii. Spolupracuje mj. s magazínem Zenit a s Katolickými novinami.
Poslední články paní redaktorky A. Muthspil v ZENITu: https://fr.zenit.org/?s=Alice+muthspiel
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2202574896 / 2010 Děkujeme
